ECLI:CZ:US:2018:2.US.3797.17.1
sp. zn. II. ÚS 3797/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Davida Zajaroše, t. č. ve vazbě ve Vazební věznici v Ostravě, zastoupeného Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 49 T 3/2017, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 3 To 133/2017, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Podstatou napadených rozhodnutí bylo přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu, a to o padesát procent, oproti jeho návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu [ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.")]. Stěžovatel v těchto rozhodnutích spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a odkazuje na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel je stíhán pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §286 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Nyní se nachází ve vazbě. Stěžovatel požádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu již v době přípravného řízení u Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud"), ten však usnesením ze dne 21. 7. 2017, č. j. 0 Nt 615/2017-12, rozhodl tak, že stěžovatel nemá na bezplatnou obhajobu nárok. Toto usnesení okresního soudu bylo následně zrušeno usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 8. 2017, č. j. 3 To 453/2017-34, když krajský soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že v dané trestní věci byla podána u krajského soudu dne 3. 5. 2017 obžaloba, nebyl okresní soud k projednání žádosti stěžovatele příslušný.
3. Stěžovatel v reakci na toto zrušovací usnesení podal žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu rovněž u krajského soudu, který ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že se stěžovateli přiznává nárok pouze na obhajobu za sníženou odměnu o padesát procent, když v odůvodnění uvedl, že stěžovatel je schopen práce, nebrání mu v tom žádné zdravotní omezení, rovněž nemá žádnou vyživovací povinnost a jakkoliv majetkové a osobní poměry stěžovatele mu neumožňují uhradit náklady obhajoby v plné výši, s přihlédnutím k osobě stěžovatele a charakteru trestné činnosti by nebylo vhodné mu prominout veškeré náklady obhajoby. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, o níž bylo nyní napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozhodnuto v neprospěch stěžovatele a jeho stížnost byla podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
4. Stěžovatel namítá, že ze způsobu rozhodování o jeho žádosti je zřejmé, jak malou vážnost právu stěžovatele soudy přikládaly, když věcně bylo poprvé o žádosti stěžovatele okresním soudem rozhodnuto až pět měsíců ode dne, kdy stěžovatel o bezplatnou obhajobu požádal. V tomto mezidobí byla podána obžaloba a stěžovatel tak musel podávat novou žádost k nově věcně příslušnému krajskému soudu, přičemž ani tento soud o žádosti stěžovatele nerozhodl bezodkladně. To vše za situace, kdy byl stěžovatel vazebně stíhán, měl omezené možnosti komunikace a po celou dobu nevěděl, zda si může obhájce zvolit, případně jaká částka bude obhájci za jeho práci uhrazena, čímž byla výrazně ztížena možnost stěžovatele si zvolit obhájce. Žádný obhájce zpravidla nepřijímá obhajobu, dokud mu není garantováno, že za svoji práci dostane zaplaceno. Rozhodnutí o nároku na obhajobu za sníženou odměnu pak vede k tomu, že stěžovatel si obhájce již dále nemůže dovolit a v nejbližší době bude okolnostmi donucen obhajobu ukončit a nechat si ustanovit soudem nového obhájce. Tento postup je však dle námitek stěžovatele v rozporu s ustanovením §33 tr. ř. a čl. 40 odst. 3 Listiny. Orgány, které rozhodují o žádosti obviněných o bezplatnou obhajobu, by měly tyto žádosti vyřizovat bezodkladně, aby obvinění mohli plně realizovat své právo zvolit si obhájce. V nyní posuzovaném případě se tak však stalo s pětiměsíční prodlevou od podání první žádosti. Stěžovatel rovněž brojí proti odůvodnění rozhodnutí, kterým mu byla přiznána tolika obhajoba za sníženou odměnu, když oba soudy argumentovaly i potencialitou výdělku stěžovatele. Podle dikce ustanovení §33 odst. 2 však pro přiznání bezplatné obhajoby stačí, když obviněný dosvědčí, že aktuálně nemá dostatek finančních prostředků na to, aby hradil náklady obhajoby. Zužující výklad, ke kterému soudy často přistupují a zohledňují i potenciál obviněných náklady obhajoby hradit v budoucnu, je nepřípustný. V této souvislosti stěžovatel analogicky odkazuje na civilní řízení, kde by při zohlednění možnosti v budoucnu hradit soudní náklady a náklady obhajoby byli často účastníci řízení vyloučeni z přístupu k soudu samotnému, neboť by aktuálně neměli např. dostatek finančních prostředků na uhrazení soudního poplatku. S ohledem na to, že stěžovatel před soudy dostatečně prokázal, že je zcela nemajetný a je proti němu vedena řada exekucí, je vyjádření vrchního soudu o tom, že pokud vyvine dostatečnou snahu, bude v budoucnu schopen dluhy vč. nákladů na obhajobu ve výši padesáti procent postupně uhradit, zcela iluzorní, postrádající racionální základ, a to i s přihlédnutím k tomu, jak vysoký trest mu hrozí. Stěžovatel je proto přesvědčen, že soudy nesprávně hodnotily jeho majetkové poměry rozhodné pro posouzení nároku na bezplatnou obhajobu a že ve svých rozhodnutích překročily meze volné úvahy, když mu přiznaly pouze nárok na obhajobu za sníženou odměnu o padesát procent. Nadto namítá, že napadená rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná, neboť v napadených rozhodnutích nejsou uvedeny důvody, pro které stěžovateli nebyl nárok na bezplatnou obhajobu přiznán.
5. Úvodem je nutné zdůraznit, že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování "podústavního" práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
6. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků spravedlivého (trestního) procesu, přičemž je garantováno jak čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak i čl. 40 odst. 3 Listiny. V systému Úmluvy je podřízeno dvěma podmínkám: dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny pak zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce; příslušným zákonným ustanovením je ustanovení §33 odst. 2 tr. ř., podle nějž musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1900/12, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ustanovení §33 odst. 2 tr. ř. je podle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek hotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby; ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele, a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů. Kladou-li soudy spíše než na stav současný důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, resp. nejde o exces ani libovůli (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3278/16, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2982/16, ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3453/16 nebo ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3435/16).
8. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí přitom Ústavní soud nezjistil žádná pochybení, pro něž by byl nezbytný kasační zásah do napadených rozhodnutí obecných soudů ve shora uvedeném smyslu. Z odůvodnění těchto rozhodnutí se totiž dostatečně podává, že se soudy obou stupňů nárokem stěžovatele na přiznání bezplatné obhajoby zabývaly a řádně a konkrétně vyložily, proč (tzn. na základě jakých skutečností) jej shledaly pouze částečně důvodným. O tom, že případ stěžovatele hodnotily individuálně, svědčí ostatně i samotná okolnost, že jeho návrhu částečně (z jedné poloviny) vyhověly. V jejich rozhodnutí přitom nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení ani jiný exces dosahující ústavní roviny. Soudy totiž konstatovaly, že stěžovatel je rozvedený, bez vyživovací povinnosti a jakkoliv aktuálně není možné jeho pracovní zařazení, neshledaly soudy vhodným a výchovným opatřením, aby mu bylo zcela prominuto uhradit celou částku na nákladech obhajoby, neboť stěžovatel je schopen dosáhnout výdělku k uspokojení svých potřeb, jelikož nebylo zjištěno, že by jeho výdělkové možnosti byly jakkoliv sníženy.
9. Vrchní soud pak příhodně korigoval rozhodnutí krajského soudu, pokud bylo argumentováno též určitým výchovným aspektem úhrady nákladů obhajoby a charakterem a závažností trestné činnosti, když zdůraznil, že tato kritéria nejsou podstatná. Rovněž tato názorová korekce ostatně svědčí o tom, že oba soudy pečlivě zvažovaly okolnosti tohoto konkrétního případu a nesklouzly k nežádoucí paušalizaci.
10. Tyto závěry obecných soudů považuje Ústavní soud z hlediska svého vymezení jako orgánu ochrany ústavnosti za dostatečné a naopak argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti představují ve skutečnosti pouhou polemiku s právními (a taktéž skutkovými) závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod věcně zabývat.
11. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu