ECLI:CZ:US:2018:2.US.3826.17.1
sp. zn. II. ÚS 3826/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., t. č. ve Vazební věznici v Brně - Bohunicích, zastoupeného Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem, sídlem Orlí 492/18, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. října 2017 č. j. 9 To 401/2017-67 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 17. září 2017 č. j. 70 Nt 3580/2017-9, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel je na základě usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 11. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), ze dne 17. 9. 2017 č. j. KRPB-214543/TČ-2017-060241, trestně stíhán pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. řádu, přičemž podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a contrario nebyl přijat písemný slib stěžovatele.
4. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Dospěl ke stejnému závěru jako městský soud, že je dána materiální podmínka podle §67 tr. řádu pro vzetí stěžovatele do vazby, čemuž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují. Nemohl přitom pominout, že stěžovatel má sklony k páchání trestné činnosti obdobného charakteru, za což byl již opakovaně odsouzen, že je v současné době souběžně stíhán pro obdobné jednání, a že s poškozenou má časté konflikty, kterým nedokáže předejít. I dle názoru krajského soudu je tak dána důvodná obava z toho, že by v případě ponechání na svobodě mohl trestnou činnost opakovat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu vyjadřující zdrženlivost, restriktivnost a maximální šetrnost k právům obviněných při vazebním rozhodování a nutnost rozhodnutí vydaná ve vazebním řízení řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Má za to, že v jeho případě nebyl odůvodněn závěr o existenci důvodného podezření o spáchání uvedených trestných činů, když takový závěr dle jeho názoru z podaných vysvětlení poškozených a svědků nevyplývá. Tvrdí, že se vytýkaného jednání nedopustil a že ho naopak napadla poškozená A. K. Dle jeho názoru ani závěr o existenci obavy, že bude páchat další trestnou činnost, není podložen žádnými skutečnostmi. Uvádí, že nebyl po dobu posledních čtyř let trestně stíhán, nadto nyní posuzovaná trestná činnost nemůže být s ohledem na vyjádření některých svědků obdobná té, za niž byl již v minulosti odsouzen. Je-li proti němu současně vedeno další trestní stíhání, poukazuje na to, že se týká skutkově odlišné věci, v níž podezření ze spáchání trestných činů výtržnictví a nebezpečného vyhrožování tvoří poměrně okrajovou součást obvinění, a byť byl v té věci podán návrh na vzetí do vazby, stěžovatel byl usnesením městského soudu ze dne 9. 8. 2017 sp. zn. 70 Nt 3573/2017 ponechán na svobodě za současného přijetí písemného slibu a vyslovení dohledu probačního úředníka. Stěžovatel konečně uvádí, že z obsahu protokolu o vazebním zasedání před městským soudem je zřejmé, že soud sice projednal možnost obhajoby s přítomným advokátem, tento advokát však opustil budovu soudu a neupozornil stěžovatele na možnost zvolit si jiného obhájce. Ze spisu přitom vyplývá, že tento advokát podal za stěžovatele stížnost proti rozhodnutí o vazbě, takže měl zájem stěžovatele zastupovat. Tvrdí, že o právu zvolit si obhájce nebyl ani soudem řádně poučen.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod §67 tr. řádu. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§67 tr. řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§68 odst. 1 věta druhá tr. řádu).
9. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že určitá osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07, ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16, dostupná jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
10. Stěžovatel sice tvrdí, že závěr o existenci důvodného podezření ze spáchání trestného jednání soudy řádně a vyčerpávajícím způsobem neodůvodnily, z napadených rozhodnutí se však dostatečně podává, že k závěru, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který je stěžovatel stíhán, se stal, že naplňuje znaky uvedených přečinů, a že je dáno důvodné podezření, že se ho dopustil právě stěžovatel, soudy dospěly na podkladě podaných vysvětlení poškozené A. K., svědků L. J., M. J., A. J., úředních záznamů policejního orgánu a dalších listin, které jsou součástí spisového materiálu. Polemika stěžovatele s dosud provedenými důkazy není v této fázi řízení relevantní, neboť vzaly-li soudy za podstatné, že důkazy vyplývající z vyšetřovacího spisu důvodné podezření zakládají, z ústavního hlediska nelze jejich řádně odůvodněnému závěru nic vytknout. Rozhodně tím žádným způsobem nepředjímaly (ani předjímat nemohly) konečné rozhodnutí ve věci, které přísluší pouze věcně a místně příslušnému soudu v případě, že bude na stěžovatele podána obžaloba. I otázka věrohodnosti poškozené a výpovědí svědků bude za předpokladu podání obžaloby zajisté předmětem zkoumání soudu v hlavním líčení a nelze očekávat, že o ní rozhodne s konečnou platností vazební soud.
11. Z napadeného usnesení městského soudu, s nímž se krajský soud ztotožnil, se též zřetelně podává, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, pro který byl vzat do tzv. předstižné vazby podle §67 písm. c) tr. řádu. Obava, že by mohl trestnou činnost, pro kterou je stíhán, opakovat, se podává nejenom z toho, že pro obdobné jednání byl již opakovaně soudně trestán a odsouzen, ale zejména také ze skutečnosti, že je v současné době souběžně stíhán pro zločin vydírání podle §175 odst. 1 a 2 písm. c) tr. zákoníku a přečiny krádeže podle §205 odst. 1 a 2 písm. a) tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 a 2 písm. b) a c) tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Z uvedeného je zřejmé, že se u něj projevují výrazné sklony k páchání obdobné trestné činnosti, přičemž nelze odhlédnout ani od toho, co sám uvedl u jednání před městským soudem, totiž že s poškozenou má konflikty často a nedokáže jim předejít.
12. Uvedený vazební důvod nelze ani dle názoru Ústavního soudu nahradit žádným alternativním opatřením, které se s ohledem na osobu stěžovatele i na jeho chování již nejeví dostatečným řešením. V souběžně projednávané trestní věci byl totiž na základě usnesení městského soudu ze dne 9. 8. 2017 ponechán na svobodě za současného přijetí písemného slibu a vyslovení dohledu probačního úředníka, přesto je podezřelý, že v krátké době poté (dne 15. 9. 2017) se dopustil jednání obdobného charakteru. Nemůže proto nyní soudům důvodně vytýkat, že již k opatření nahrazujícímu vazbu nepřistoupily.
13. Také krajský soud své stanovisko k důvodům tzv. předstižné vazby dostatečným způsobem odůvodnil, čímž navzdory stěžovatelově nesouhlasné argumentaci dostál požadavkům uvedeným v §134 odst. 2 tr. řádu i mezím zásad a judikatury Ústavního soudu vztahujícím se na daný vazební důvod i na vazební řízení obecně. Dostatečně se vypořádal i s námitkami, které jsou opakovaně uplatněny v ústavní stížnosti, včetně tvrzení stěžovatele, že k vazebnímu zasedání dne 17. 9. 2017 nebyl připuštěn jeho obhájce. Jak bylo ověřeno z příslušného protokolu, tento obhájce se k vazebnímu jednání dostavil, ale sdělil soudu, že pro uvedené řízení nebyl stěžovatelem zplnomocněn, že si se stěžovatelem vyřeší pouze nějaké záležitosti, a poté z jednací síně odešel. Z protokolu se také podává, že stěžovatel byl řádně o svých procesních právech poučen, včetně práva zvolit si obhájce, k čemuž uvedl, že obhájce na plnou moc nemá a chce, aby mu byl soudem ustanoven. Takový postup soudu, za současného přihlédnutí k okolnostem případu, nelze označit za vybočující z intencí čl. 37 odst. 2 Listiny. Výslovný dotaz soudu na volbu obhájce po rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby pak koresponduje s tzv. nutnou obhajobou vazebně stíhané osoby (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 896/16, bod 27).
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí umožňuje konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí dostatečně uvádějí důvody, na nichž jsou založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, ani další ústavní práva stěžovatele tak porušeny nebyly.
15. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu