ECLI:CZ:US:2018:2.US.3854.17.1
sp. zn. II. ÚS 3854/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., právně zastoupeného JUDr. Zdenkou Čížkovou, advokátkou, AK se sídlem Markušova 1637/12, Praha 4 - Chodov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2017 sp. zn. 3 T 5/2009 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. 6 To 19/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 11. 12. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením soud prvního stupně podle §283 písm. d) tr. řádu zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 3 T 4/2009, jež skončilo pravomocným rozsudkem, jímž byl stěžovatel jako uprchlý odsouzen pro zločin podvodu k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Do České republiky byl stěžovatel vydán z Austrálie na základě mezinárodního zatykače dne 21. 9. 2015, kde si následně odpykal celý trest se zápočtem doby trvání vazby v Austrálii.
3. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, kterou stížnostní soud zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že v důsledku zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení mu bylo znemožněno vyjádřit se k důkazům a svědeckým výpovědím, zejména prokázat znaleckým posudkem, že jeho podpisy na dvou dokumentech, jimiž byla poškozeným uplatněna škoda ve výši 2 800 000 Kč a 1 100 000 Kč, jsou zfalšované, ačkoli v řízení o povolení obnovy popřel pravost těchto dvou dokumentů. I kdyby stěžovatel neprokázal, že nespáchal úmyslný trestný čin, celková škoda v tomto případě by se snížila pod hranici škody velkého rozsahu. Soud by patrně přihlédl i k dalším polehčujícím okolnostem pro stěžovatele, kterými se v řízení proti uprchlému nezabýval.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek.
7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Obdobné zásady je nutné vztáhnout i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je však třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucímu k jeho pravomocnému odsouzení. Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
9. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy se relevantně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. V odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v §278 odst. 1 tr. řádu.
10. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 178/03 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 20, str. 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že obecné soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 tr. řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/04 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, usnesení 19, str. 409)].
11. Stěžovatel má za to, že důvody pro obnovu řízení byly dány, když nesouhlasí s tím, jakým způsobem obecné soudy hodnotily jím navrhované nové skutečnosti a důkazy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí však vyplývá, že obecné soudy řádně vyložily, proč nejsou dány podmínky pro obnovu řízení. Soudy v obnovovacím řízení konstatovaly, že pokud stěžovatel v návrhu tvrdí, že nalézací soud se v původním řízení nezabýval důležitými okolnostmi, nebral v úvahu výpovědi svědků a další důkazy ve spisu, nejedná se o důvody svědčící pro obnovu řízení.
12. Je třeba opětovně zdůraznit mimořádný charakter tohoto prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku. Postup nalézacího soudu tak byl v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutné posoudit význam takových důkazů z hlediska potenciálně obnoveného řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1399/14 ze dne 17. 7. 2014). Ústavní soud tedy nemá důvod závěry krajského a vrchního soudu věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
13. Závěrem je třeba uvést, že pokud stěžovatel po vydání do České republiky nevyužil, ať již z jakéhokoli důvodu, svého procesního práva žádat o zrušení rozsudku a o nové projednání věci (§306a odst. 2 tr. řádu), nemůže tento svůj procesní postup nahrazovat návrhem na obnovu řízení a v něm požadovat v podstatě nové projednání jeho případu.
14. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu