ECLI:CZ:US:2018:2.US.3860.18.1
sp. zn. II. ÚS 3860/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky REGNO, s.r.o., se sídlem Slaný, Trojanova 335, zastoupené Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem, se sídlem Bucharova 1314/8, Praha 13, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 9. 2018 č. j. 1 KZN 580/2017-65 a usnesení policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje ze dne 15. 8. 2018 č. j.KRPS-221511-96/TČ-2017-010081-ODKL, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených napadených rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), její právo na ochranu majetku garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s tím spojené základní právo na účinné vyšetřování dle čl. 3 a 13 Úmluvy a čl. 7 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny.
2. Napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje. Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení, ze dne 15. 8. 2018 č. j. KRPS-221511-96/TČ-2017-010081-ODKL bylo podle §159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto tak, že došlo k odložení věci, týkající se podezření ze spáchání trestného činu podvodu, kterého se měl dopustit jednatel a společník stěžovatelky tím, že měl bez vědomí dalších jednatelů a spolumajitelů společnosti uzavírat dohody se smluvními partnery, kteří mu za to měli vyplácet provizi a tím poškozovat stěžovatelku. Státní zastupitelství svým napadeným usnesením pak zamítlo stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na dřívější usnesení státního zástupce vrchního státního zastupitelství, jímž bylo přisvědčeno argumentům stěžovatelky v tom směru, že předchozí usnesení o odložení věci bylo, co se týká právních závěrů, nedůvodné a bez opory ve shromážděných listinných materiálech. Dále v něm bylo uvedeno, že závěry uvedené v usnesení policejního orgánu zcela nekorespondují se zjištěnými skutečnostmi a vycházejí z ne zcela dostatečně zjištěného skutkového stavu. Dle názoru stěžovatelky má účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení, včetně fáze před zahájením trestního stíhání, splňovat kumulativně následující samostatné požadavky, vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností, včetně práva oběti na nahlížení do spisu. Požadavek důkladnosti a dostatečnosti znamená, že orgány musí nejen přijmout přiměřené kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů, ale i to, že závěry šetření musí byt založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností. Požadavek důkladnosti a dostatečnosti však v postupu orgánů činných v této věci zcela chybí, neboť z dosud zjištěného skutkového stavu věci nelze uzavřít, že by k žádné trestné činnosti nedošlo. Stěžovatelka pak dodává, že je přesvědčena o tom, že jednání jejího jednatele splňovalo znaky skutkové podstaty podvodu.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. V prvé řadě neobstojí tvrzení stěžovatelky, že by snad právo na účinné vyšetřování zásahu do jejích majetkových práv mohlo plynout z čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 1 a 2 Listiny. Tato ustanovení chrání právo obětí mučení a ponižujícího či nelidského zacházení (dále jen "špatné zacházení"), nikoli snad subjekty, které se považují za poškozené ve svých majetkových právech. Případné pozitivní povinnosti mohou státu plynout i z práva na ochranu vlastnictví, ale jejich intenzita zdaleka nedosahuje pozitivních povinností chránit osoby před špatným zacházením. Stát realizuje svou povinnost poskytnout majetkovým právům ochranu dvojím způsobem. Předně musí zajistit adekvátní právní rámec ochrany majetkových práv, kterého může jednotlivec využít a domáhat se svých práv, bylo-li do nich zasaženo třetími osobami. Pokud je zásah do vlastnického práva trestněprávní intenzity, nastupuje povinnost státu vést účinné vyšetřování. Tato povinnost se však vztahuje pouze na způsob, jakým je vyšetřování vedeno, nikoli na jeho výsledek. Nepředstavuje tedy povinnost státu dosáhnout za každou cenu odsouzení pachatele, když je zřejmé, že mnohé trestné činy zůstávají nevyřešeny či nepotrestány i přes náležité úsilí vyvinuté příslušnými orgány (srovnej usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 20), ale pouze procesní povinnost tzv. náležité péče. Je tedy nutné, jak je uvedeno v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14. října 2008 č. 70930/01 brát ohledy na praktické potíže, kterým příslušné orgány při vedení vyšetřování zpravidla čelí, a potřebu upřednostnit vyšetřování závažnějších trestných činů před trestnými činy méně závažnými, jakými jsou například právě trestné činy majetkové povahy. V takovém případě stát nedostojí své povinnosti vést účinné vyšetřování a tím konstituuje zásah do ústavně zaručeného práva na ochranu majetku pouze tehdy, když jsou v příslušném trestním řízení shledány vady a pochybení extrémní povahy.
7. Nezávisle na tom, zda měl zásah do vlastnického práva trestněprávní rozměr či nikoli a zda je ohledně zásahu vedeno trestní řízení, poskytuje stát jednotlivci možnost domáhat se svých majetkových práv soukromoprávními prostředky před obecnými soudy. Přičemž je významné, že ačkoli výsledek trestního řízení může mít vliv na řízení soukromoprávní, stát nemůže být činěn zodpovědným za výsledek tohoto řízení proto, že trestní řízení v totožné věci nevedlo k odsouzení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3888/13 ze dne 26. 2. 2014).
8. K napadeným usnesením vyšetřujících orgánů Ústavní soud konstatuje, že nepostrádají odůvodnění, a to jak při interpretaci příslušných zákonných ustanovení, tak ohledně postupu při vyšetřování a učiněných závěrů. V tomto právním posouzení a jeho odůvodnění nelze shledat závažné pochybení či rozpor. Ústavní soud tak ve světle výše uvedené argumentace neshledal v postupu vyšetřujících orgánů, jejich závěrech a odůvodnění žádné zjevné, extrémní pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit protiústavnost, a tak konstituovat zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
9. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu