ECLI:CZ:US:2018:2.US.3873.18.1
sp. zn. II. ÚS 3873/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: A. B., t. č. ve Vazební věznici Pankrác, zastoupený Mgr. Viktorem Rytikovem, advokátem se sídlem nám. Míru 341/15, Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 14 To 68/2018, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. Nt 411/2018, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva dle čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se zejména podává, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo rozhodnuto, že podle ustanovení §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "ZMJS"), je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro skutky kvalifikované jako trestný čin obchodního podvodu a závažný případ zpronevěry dle příslušných ustanovení trestního zákona Ruské federace, kterých se měl stěžovatel dopustit jednáním blíže popsaným v předmětném usnesení, a to za současného přijetí záruk poskytnutých Generální prokuraturou Ruské federace, jež jsou v rozhodnutí explicitně vyjmenovány. Ve výroku II. pak městský soud podle ustanovení §94 odst. 2 ZMJS, s použitím ustanovení §71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby na svobodu, přičemž zároveň vyslovil nepřípustnost nabídky peněžité záruky ve smyslu ustanovení §73a odst. 2 trestního řádu, nepřijetí nabídky písemného slibu stěžovatele ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a nestanovení dohledu probačního úředníka dle ustanovení §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
3. Stěžovatelovu následnou stížnost zamítl Vrchní soud v Praze (dále též jen "vrchní soud") usnesením sp. zn. 14 To 68/2018 ze dne 4. 5. 2018 podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. V odůvodnění vrchní soud zmínil, že stěžovatel napadl usnesení městského soudu toliko blanketní stížností, kterou následně nijak nedoplnil ani ve lhůtě jím samotným avizované.
4. Na základě ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 1692/18, tak, že uvedené usnesení vrchního soudu zrušil pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a práva na obhajobu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Porušení zmíněných práv shledal Ústavní soud v tom, že o stížnosti rozhodoval Vrchní soud v Praze bez toho, aby se seznámil s obsahem jejího odůvodnění, které obhájce zaslal prostřednictvím Městského soudu v Praze dodatečně ve lhůtě, kterou si sám určil a které bylo vrchnímu soudu doručeno až po jejím uplynutí. Z těchto důvodů Vrchní soud v Praze podle ustanovení §314h odst. 1 trestního řádu pokračoval v řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zmíněného zrušeného rozhodnutí, tedy znovu rozhodoval o podané stížnosti.
5. Ústavní stížností napadeným usnesením vrchní soud tuto stížnost opětovně zamítl podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Dospěl k závěru, že vydání stěžovatele do Ruské federace je přípustné, resp. že důvod předběžné vazby u stěžovatele i nadále trvá, přičemž předběžná vazba nemůže být nahrazena některým ze zajišťovacích opatření podle trestního řádu.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
7. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní práva dle čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel obecným soudům předně vytýká, že nedostatečně objasnily otázku jeho osobních a majetkových poměrů (v souvislosti s nabízenou peněžitou zárukou ve výši 8 mil. Kč). Stěžovatel je dále toho názoru, že důvody, pro něž byl vzat do předběžné vazby, se plynutím času značně oslabily. Odkázal na Ústavním soudem aprobovanou doktrínu tzv. zesílených důvodů, dle které je trvání podezření podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. Stěžovatel cituje též relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž plyne, že v takových případech musí soud určit, zda existují jiné důvody, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody. Stěžovatel vytýká, že rozhodnutí o pokračování předběžné vazby soudy neodůvodnily žádnou další konkrétní skutečností. Zdůrazňuje, že předběžná vazba trvá již téměř jeden rok, resp. že předběžná vazba je toliko krajním řešením, které by mělo být nahrazeno jinými zajišťovacími prostředky (např. nabízenou peněžitou zárukou). Proto navrhuje napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit pro jejich protiústavnost, přičemž s ústavní stížností spojil i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Věcně projednatelná je proto pouze taková ústavní stížnost, v níž jsou namítány relevantní argumenty o porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. K argumentaci stěžovatele, týkající se trvání předběžné vazby, je nutno v prvé řadě upozornit, že podle ustanovení §94 odst. 2 ZMJS je úprava tzv. předběžné vazby, v níž se stěžovatel nachází, do značné míry pojata autonomně s tím, že limity pro trvání vazby stanovené podle trestního řádu se u předběžné vazby podle §94 ZMJS nepoužijí. Ústavní soud v této souvislosti přesto upozorňuje, že i bez ohledu na vyloučení použití limitů trvání vazby podle trestního řádu ve věci stěžovatele nelze přehlédnout, že skutek, pro který má být stěžovatel vydán, naplňuje podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") znaky zvlášť závažného zločinu zpronevěry [podle ustanovení §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku], u něhož ovšem celková doba trvání vazby podle ustanovení §72a odst. 1 písm. c) trestního řádu nesmí přesáhnout tři roky, což by však v případě stěžovatele bylo splněno až v lednu roku 2021 (srovnej usnesení ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 654/17, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stojí rovněž za připomenutí, že na délku trvání předběžné vazby má vliv i stěžovatelem iniciované souběžně probíhající řízení o udělení mezinárodní ochrany (srov. též Kubíček, Miroslav - Polák, Přemysl. Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 337).
11. Ústavní soud však současně v minulosti zdůraznil, že obecné soudy musí při posuzování, zda jsou v konkrétním případě dány důvody předběžné vazby, postupovat restriktivně tak, aby celková délka vazby nebyla z hlediska zachování práva na osobní svobodu zcela nepřiměřená a nebyla tak porušována základní práva a svobody osoby, o jejíž vydání jde (srov. nález ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1301/17). V citovaném nálezu dospěl Ústavní soud k závěru o porušení základních práv stěžovatele, když při zohlednění okolností případu shledal, že stěžovatel, jenž měl být vydán do Turecké republiky pro spáchání zločinu (u něhož při použití analogie s trestním řádem celková doba trvání vazby nesmí přesáhnout dva roky), byl v předběžné vazbě držen více než tři roky. Vzhledem k okolnosti, že v nyní projednávaném případě byl stěžovatel vzat do předběžné vazby v lednu 2018, přičemž má být vydán do Ruské federace pro skutek, který naplňuje znaky zvlášť závažného zločinu, však Ústavní soud neshledává, že by délka trvání předběžné vazby byla v době posuzování předkládané ústavní stížnosti apriorně nepřiměřená tak, jak bylo konstatováno v citované věci.
12. Vedle právě uvedeného má Ústavní soud za to, že zcela přiléhavá není ani v ústavní stížnosti předkládaná argumentace, že důvody, pro něž byl stěžovatel vzat do předběžné vazby, se plynutím času značně oslabily. Podle názoru Ústavního soudu totiž stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádnou novou a přesvědčivou argumentaci, která by oslabení původních důvodů naznačovala, když tato argumentace pouze setrvává na tvrzení, že obecné soudy v napadených usneseních nezmiňují žádné nové skutečnosti svědčící pro nutnost vazebního omezení stěžovatele. S ohledem na konkrétní okolnosti případu je nicméně určující, že soudy vycházely z toho, že stěžovatel nemá k České republice žádnou pevnou vazbu, kvůli níž by bylo lze očekávat, že se po propuštění z vazby bude zdržovat na jejím území. Vrchní soud dále zohlednil skutečnost (srov. bod 33 usnesení vrchního soudu), že k zadržení stěžovatele v České republice došlo zcela náhodně za situace, kdy o místě jeho pobytu neexistoval žádný záznam, resp. skutečnost, že sám stěžovatel "zdůrazňuje, [že] do Ruské federace se nehodlá vrátit, údajně na základě rady svých advokátů." Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvádí prakticky nic, co by takovéto východisko obecných soudů zpochybňovalo, a ani Ústavní soud sám neshledává žádný rozumný důvod, pro který by měl z ústavněprávního hlediska tyto závěry obecných soudů zpochybňovat.
13. Ústavní soud je dále toho názoru, že obecné soudy dostatečným způsobem odůvodnily, proč v nyní projednávaném případě nepřichází v úvahu, aby byla předběžná vazba stěžovatele nahrazena jiným zajišťovacím opatřením; na závěrech a postupu těchto soudů Ústavní soud neshledává cokoliv, co by vyžadovalo jeho kasační zásah. K argumentu, že se obecné soudy nezabývaly finanční situací stěžovatele, resp. finanční situací jeho manželky, jež nabídla složení peněžité záruky, a obracely pozornost pouze k předpokládané výši škody způsobené trestnou činností, pro niž má být v nyní projednávaném případě stěžovatel vydán do Ruské federace, odkazuje zdejší soud na své předchozí závěry, z nichž plyne, že i při respektování zásady presumpce neviny není vyloučeno, aby rozhodující soud peněžitou záruku hodnotil právě v kontextu předpokládané škody způsobené trestnou činností (srovnej usnesení ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2961/14). V souladu s ustanovením §73a trestního řádu, které je použitelné i v případě předběžné vazby, navíc obecné soudy napadená rozhodnutí o nepřijetí nabízené peněžité záruky odůvodnily okolnostmi případu, resp. skutečnostmi odůvodňujícími obavu z útěku. Vrchní soud zhodnotil kromě výše škody, která měla být způsobena trestnou činností, rovněž osobu stěžovatele (jeho pracovní, rodinné a majetkové zázemí v České republice), povahu trestné činnosti a její závažnost a v neposlední řadě též důsledky spjaté s případným porušením závazku stěžovatele setrvat v České republice (srov. bod 36 usnesení vrchního soudu).
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů (ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez prodlení o samotné ústavní stížnosti (byla doručena zdejšímu soudu dne 28. 11. 2018), zjevně neúčelné. Odklad vykonatelnosti by navíc byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (srov. např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu