ECLI:CZ:US:2018:2.US.3878.17.1
sp. zn. II. ÚS 3878/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Hrdiny, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti rozhodnutím Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj - pobočka Trutnov ze dne 1. 7. 2015, č. j. SPU 295395/2015, a ze dne 14. 12. 2015, č. j. SPU 504162/2015, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2017, č. j. 30 A 10/2016-92, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2017, č. j. 9 As 44/2017-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj - pobočka Trutnov jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, zaručené v čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na spravedlivý proces.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem podle ustanovení §110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zčásti zamítnuta (dle ustanovení §78 odst. 7 s. ř. s.) (výrok I.), zčásti odmítnuta [dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] (výrok II.) jeho žaloba proti napadeným rozhodnutím Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj - pobočka Trutnov (dále jen "správní orgán") ze dne 1. 7. 2015 a ze dne 14. 12. 2015. Rozhodnutím ze dne 1. 7. 2015 správní orgán rozhodl [ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o pozemkových úpravách")] o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav specifikovaných v rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 14. 12. 2015 pak bylo správním orgánem rozhodnuto podle ustanovení §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách jednak o výměně nebo přechodu vlastnických práv k pozemkům tak, jak je uvedeno v Příloze 1. tohoto rozhodnutí (výrok 1), jednak o zřízení nebo zrušení věcných břemen či jiných práv k pozemkům blíže specifikovaných v tomto výroku (výrok 2), jednak o určení výše úhrady a lhůty podle ustanovení §10 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách účastníků blíže specifikovaných ve výroku 3.
3. Stěžovatel ve své správní žalobě vznesl dvě žalobní námitky. V první z nich namítal, že mu nebylo doručeno do vlastních rukou rozhodnutí správního orgánu ze dne 1. 7. 2015 o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav, a proto nikdy nenabylo právní moci, a z toho důvodu na ně nemohlo navazovat žalobou rovněž napadené rozhodnutí ze dne 14. 12. 2015. Druhá námitka se pak vztahovala k "hmotněprávnímu významu" napadených rozhodnutí, neboť jimi dochází k vyvlastnění stěžovatele a k zásahu do jeho práv, protože některé z pozemků, jichž se předmětná pozemková úprava týká, jsou klíčové pro rozvoj podnikatelských aktivit stěžovatele a členů jeho rodiny. Konkrétně namítal, že část pozemku p. č. X v k. ú. Kohoutov má fakticky daleko vyšší hodnotu, než jak byla oceněna v rámci rozhodnutí.
4. Krajský soud se s žádnou žalobní námitkou neztotožnil. Ve vztahu k první námitce vzal totiž za prokázané, že stěžovatel se s obsahem rozhodnutí o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav "seznámil v úplnosti v rozmezí mezi 16. 10. až 19. 10. 2015. Nejpozději od tohoto okamžiku mohl podat proti němu odvolání, které nepodal." Pokud tedy správní orgán rozhodnutí podle ustanovení §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách vydal dne 14. 12. 2015, učinil tak v době, kdy rozhodnutí o schválení návrhu bylo již nepochybně v právní moci. Vydání rozhodnutí tedy nebránila žádná zákonná překážka (srov. §11 odst. 8 a odst. 9 zákona o pozemkových úpravách). Ve vztahu k druhé žalobní námitce, v níž stěžovatel zčásti napadal postup správního orgánu při ocenění předmětného pozemku, se krajský soud velmi podrobně (přestože jí vytýkal obecnost) věnoval nejdříve samotné problematice způsobu oceňování pozemků, který vymezuje zákon o oceňování majetku. Tento způsob stěžovatel nezpochybnil, pouze uvedl, že nebylo zohledněno ložisko nerostu, které se má pod pozemkem nacházet. Tento aspekt ovšem dle krajského soudu "zákon o oceňování majetku (§12), resp. vyhláška č. 441/2013 Sb., která jej provádí (§7), zohlednit neumožňuje." Krajský soud proto uzavřel, že "na způsobu oceňování pozemků, které byly předmětem komplexních pozemkových úprav, neshledal nic protizákonného, ani tuto právní úpravu nepovažoval za rozpornou s ústavním pořádkem, např. s čl. 11 nebo čl. 26 Listiny, které v souvislosti s žalobními tvrzeními nejspíše přicházely v úvahu." Zbylou část žalobní námitky vztahující se k porušení kritérií přiměřenosti kvality a ceny vyměňovaných pozemků, krajský soud odmítl, neboť "fakticky směřovala proti rozhodnutí o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav, nikoli proti rozhodnutí dle §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách." V této souvislosti krajský soud připomněl, že "pozemkové úpravy se skládají ze dvou samostatných správních řízení, z nichž každé má svůj samostatný a nezaměnitelný předmět, na což upozorňuje judikatura Nejvyššího správního soudu se závěrem, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv, nelze úspěšně uplatnit námitky směřující proti rozhodnutí o schválení návrhu pozemkové úpravy (viz rozsudek ze dne 4. 7. 2008, č. j. 4 As 5/2006 - 131). Zákon o pozemkových úpravách dává v řízení o schválení návrhu pozemkových úprav vlastníkům dotčených pozemků dostatečný prostor pro uplatnění námitek." Toho však dle krajského soudu stěžovatel nevyužil, "při schvalování návrhu komplexních pozemkových úprav byl zcela pasivní (např. návrh nového uspořádání pozemků mu byl doručen). Svá práva si střežil nedostatečně. V řízení dle §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách již prostor pro řešení tohoto typu námitek dán není."
5. Ani Nejvyšší správní soud se neztotožnil s uvedenými námitkami stěžovatele, které opětovně předestřel v kasační stížnosti, zejména pak námitku, v níž zpochybňoval způsob ocenění předmětného pozemku a (ne)zohlednění kritérií přiměřenosti jeho kvality a ceny. Nejvyšší správní soud předně odmítl námitku ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, když u něho neshledal žádný z nedostatků zakládajících nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, stejně jako neshledal, že by krajský soud nevypořádal některou ze stěžovatelem vznesených námitek. Za situace, kdy krajský soud odmítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav z důvodu nevyčerpání řádného opravného prostředku, předmětem samotného meritorního posouzení se tak stalo pouze rozhodnutí dle ustanovení §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách. Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu zcela ztotožnil se právním názorem krajského soudu, že námitka vztahující se k porušení kritérií přiměřenosti kvality a ceny vyměňovaných pozemků směřovala proti rozhodnutí o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav, samotného rozhodnutí dle ustanovení §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách se netýkala. Uvedený závěr totiž zcela koresponduje se závěry judikatury Nejvyššího správního soudu, v níž dovodil, že "problematika naplnění přiměřenosti kvality, výměry a vzdálenosti původních a navrhovaných pozemků dle §10 zákona o pozemkových úpravách se řeší v řízení, jehož výstupem je rozhodnutí o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav, proti němuž je následné přípustné odvolání a samostatně přezkoumatelná žaloba (srov. např. rozsudky ze dne 13. 2. 2009, č. j. 7 As 26/2007-278; ze dne 6. 12. 2011, č. j. 1 As 96/2011-143, ze dne 8. 12. 2011, č. j. 2 As 80/2011-151; sp. zn. 2 As 190/2016 či usnesení zvláštního senátu ze dne 14. 8. 2006, č. j. Konf 55/2005-7)." Dle Nejvyššího správního soudu nadto stěžovatel ani neuvedl, z jakých důvodů je závěr krajského soudu nesprávný, když v kasační stížnosti "de facto opakoval svou dřívější argumentaci, aniž by blíže reagoval na hlavní rozhodovací důvod krajského soudu, případně reagoval pouze na tu část napadeného rozsudku, která byla vyslovena nad rámec rozhodovacích důvodů. Hlavní stížní námitky stěžovatele se tak míjí s rozhodovacími důvody krajského soudu, proto je v této části kasační stížnost nepřípustná."
6. Shodné námitky (v některých případech přímo doslovně převzaté z kasační stížnosti) stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na stanovisku, že způsob ocenění předmětného pozemku a (ne)zohlednění kritérií přiměřenosti jeho kvality a ceny ze strany správního orgánu představuje porušení jeho základních práv, které bylo nadto v napadených rozhodnutích krajského soudu a Nejvyššího správního soudu aprobováno jako souladné se zákonem. Stěžovatel je ovšem toho názoru, že se vůbec nezabývaly otázkou, zda "aplikace zákonného předpisu, která je zjevně vykloubená z ústavněprávního hlediska svým excesivním nezájmem o to, jakou skutečnou cenu má určitý majetek určitého recipienta veřejnoprávního rozhodnutí, je v souladu s nadzákonnými právy stěžovatele." Proto opětovně vyjadřuje svůj názor, že výklad ustanovení §10 odst. 1 až odst. 3 zákona o pozemkových úpravách v rozhodnutí správního orgánu o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav byl v rozporu s čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny, "proto je toto rozhodnutí nezákonné."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení krajského soudu či Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, resp. jim předcházejících rozhodnutí správního orgánu, a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgán při rozhodování o schválení konkrétního návrhu komplexních pozemkových úprav, resp. při rozhodování podle ustanovení §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním (a v mnoha směrech opakováním) polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelem předestřeny v řízeních před obecnými soudy. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
10. Z obsahu ústavní stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku řízení, když rozporuje právní závěry obecných soudů, v nichž neshledaly v postupu správního orgánu při ocenění předmětného pozemku a zohlednění kritérií přiměřenosti jeho kvality a ceny nic nezákonného. Ústavní soud nicméně po důkladném seznámení se s ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů a správního orgánu a s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení svých pravomocí nemá důvod tyto právní závěry jakkoliv zpochybňovat. Uvedené platí tím spíše, že obecnými soudy formulované právní závěry přímo vycházejí ze závěrů judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 34/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 59/11 SbNU 77; 152/1998 Sb.), dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz, v němž se Ústavní soud zabýval ústavností sice dřívější, nicméně obsahově obdobné právní úpravy procesního postupu správních orgánů při rozhodování o pozemkových úpravách], anebo ze závěrů z výše citované - již ustálené -judikatury Nejvyššího správního soudu, a proto uvedené právní závěry nelze považovat ani za překvapivé, přičemž Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci neshledal důvod se od těchto závěrů jakýmkoliv způsobem odchýlit, a to ani na základě argumentace stěžovatele. Pokud v této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatel v kasační stížnosti nepředložil žádné argumenty, které by měly založit potřebu tyto závěry revidovat, neboť jeho námitky se míjí s rozhodovacími důvody krajského soudu, je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel toto argumentační schéma neopouští ani v ústavní stížnosti, v níž v podstatě absentuje jakákoliv ústavněprávní argumentace, jež by měla podpořit správnost jeho tvrzení o porušení svých základních práv, neboť jeho námitky jsou, jak již bylo výše zmíněno, pouze pokračováním polemiky s právními závěry obecných soudů, tentokráte však v řízení o ústavní stížnosti. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatele alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení správnosti svých námitek. Ústavní soud se tak ztotožňuje s právními závěry obecných soudů i s postupem správních orgánů a naopak nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že jejich postup při výkladu citovaných ustanovení zákona o pozemkových úpravách byl protiústavní.
11. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu