ECLI:CZ:US:2018:2.US.3897.18.1
sp. zn. II. ÚS 3897/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. G., t.č. ve vazbě ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Blažkem, advokátem, se sídlem Plzeň, Jiráskovo nám. 816/4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 61/2018 ze dne 13. 9. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o dalším trvání jeho vazby, a to z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl stěžovatelovu stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 15. 6. 2018 sp. zn. 3 T 4/2018, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby a jeho vazba nebyla nahrazena dohledem probačního úředníka.
3. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi a průběžně probíhá dokazování před soudem prvního stupně. Nalézací soud u stěžovatele shledal důvody vazby podle §67 písm. a), c) trestního řádu, tedy obavu, že by v případě propuštění z vazby mařil zdárný průběh trestního řízení pobytem na neznámém místě, a to s ohledem na reálnou hrozbu vysokým trestem, který mu hrozí, a dále shledává obavu, že by v případě propuštění z vazby mohl opakovat trestnou činnost stejnou či obdobného charakteru, neboť trestná činnosti byla páchána za účelem finančního prospěchu v situaci, kdy stěžovatel disponoval v rozhodné době pouze sociálními dávkami. Institut dohledu probačního úředníka nebyl jako náhrada vazby užit jako dostatečný. Stěžovatel je reálně ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, a to i přesto, že zpochybňuje svou účast na jakékoliv trestné činnosti. Nalézací soud průběžně provedené důkazy vyhodnocuje a stížnostní soud prozatím nezaregistroval takový důkaz, který by zpochybnil důvodnost trestního stíhání stěžovatele jako obžalovaného a vyloučil tak potřebu jeho vazebního stíhání. Stěžovatel se měl trestné činnosti dopouštět v době, kdy sám nebyl nikde zaměstnán, v místě trvalého bydliště se zdržoval nepravidelně a nelze vyloučit možné maření zdárného průběhu trestního řízení pobytem obžalovaného na neznámém místě s ohledem na hrozící trest a možné opakování stejné či obdobné trestné činnosti. Stížnostní soud se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, že důvody vazby jsou stále dány a nelze je nahradit dohledem probačního úředníka či slibem obžalovaného. Vrchní soud rovněž poukázal na to, že stěžovatel měl dosud dostatek prostoru se osobně ve věci hájit a vyjádřit se k důvodnosti trvání vazby, přičemž možnost se ve věci vyjádřit dostal rovněž u vazebního zasedání stížnostního soudu.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2876/15 ze dne 9. 12. 2015 konstatoval, že důvodnost setrvání obžalovaného ve vazbě je třeba vždy hodnotit podle konkrétních okolností daného případu. Stěžovatel je přesvědčen, že napadené rozhodnutí neposkytuje dostatečně odůvodněný závěr o naplnění důvodů pro omezení osobní svobody stěžovatele jeho vzetím do vazby podle §67 písm. a) trestního řádu, totiž že z jednání obviněného nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Napadené rozhodnutí pak neposkytuje ani dostatečné odůvodnění závěrů soudů obou stupňů o naplnění důvodů vazby dle §67 písm. c) trestního řádu, totiž že zjednání stěžovatele nebo z jiných dalších skutečností vyplývá důvodná obava, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán. Stěžovateli odůvodnění napadeného usnesení nepřipadá dostatečné a shledává rozhodnutí jako nepřezkoumatelné, a proto v takovém postupu spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces. Dále poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva - rozsudek ve věci Fešar proti České republice (stížnost č. 76576/01), soudy měly věnovat pozornost možnému přijetí institutů nahrazujících vazbu a měly by se tak i náležitě vypořádat s návrhy obhajoby v tomto směru. Podle stěžovatele měl stížností soud ústně vyjádřit takovou úvahu, že institut dohledu probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu, resp. institut písemného slibu obviněného podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu jsou určeny především pro mladistvé obviněné či obviněné ve věku blízkém věku mladistvých a vzhledem k tomu, že stěžovatel se měl dopouštět trestné činnosti jako dospělý, nelze vazbu těmito instituty v jeho případě nahradit. Taková úvaha (byť nebyla pojata do písemného odůvodnění) však nemá žádnou oporu v zákoně. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy nerespektovaly závazný názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. I ÚS 2876/15 ze dne 9. 12. 2015, dle kterého "hrozba vysokým trestem nemůže být jediným důvodem pro vzetí, natož pak pro další trvání vazby", přičemž "pokud jsou další důvody pro trvání vazby shledány neopodstatněnými, zůstává hrozba vysokého trestu důvodem jediným, jenž samostatně v daném případě obstát nemůže".
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 trestního řádu).
8. V posuzovaném případě obecné soudy vysvětlily, z čeho dovozují obavu z útěku stěžovatele i z opakování trestné činnosti stěžovatele. Není pravda, že by snad obecné soudy stěžovatelovu vazbu odůvodnily pouze hrozbou dlouhodobého trestu, poukázaly nad to na skutečnost, že stěžovatel není vázán ani k místu bydliště, ani k pracovišti. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3533/16 ze dne 17. 1. 2017 pak navíc na rozdíl od útěkové či koluzní vazby je plynutí času méně podstatné pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě, protože v průběhu trvání předstižné vazby, tedy vazby dle §67 psím. c) trestního řádu se pouhým plynutím času důvody jejího uvalení či ponechání příliš nemění. Ústavní soud tedy nepovažuje v tomto případě za nepřípadné, že obecné soudy dospěly k závěru, že hrozí pokračování v trestné činnosti, neboť stěžovatel nemá žádné jiné zdroje příjmu.
9. Omezení osobní svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími se s ohledem na výše uvedené v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující základní práva stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti. Proto ani případné nedostatečné či nevhodné odůvodnění, proč nedošlo k nahrazení vazby stěžovatele dohledem probačního úředníka, by nemohlo způsobit zásah do základních práv stěžovatele.
10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu