ECLI:CZ:US:2018:2.US.3918.17.1
sp. zn. II. ÚS 3918/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 9. 2015, č. j. 15 C 145/2012-63, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, č. j. 12 Co 179/2015-86, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 8. 2016, č. j. 15 C 145/2012-104, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, č. j. 12 Co 117/2017-125, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 30 Cdo 4560/2017-176, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 30 Cdo 4212/2017-175, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 14. 2. 2018, domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na soudní ochranu, na náhradu škody, na účinný prostředek ochrany před protiprávním jednáním orgánů veřejné moci, na ochranu majetku a nerušený výkon vlastnictví, na legitimní očekávání nabytí majetku, na spravedlivý proces bez průtahů, na přístup k soudu a na rovné zacházení, přičemž stěžovatel odkazuje na příslušné články Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro seznámení se s okolnostmi předcházejícími podání nyní projednávané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 15 C 145/2012, a to i z toho důvodu, že v ústavní stížnosti byl sice uveden seznam příloh včetně napadených rozhodnutí, tyto přílohy ale reálně přiloženy nebyly.
3. Z předmětného spisu zejména vyplývá, že stěžovatel podal v roce 2012 žalobu o náhradu újmy ve výši 200.000 Kč vůči České republice - Ministerstvu vnitra. Tuto žalobu obvodní soud zamítl nyní napadeným rozsudkem ze dne 17. 9. 2015 a toto jeho rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2015. Proti oběma rozhodnutím podal stěžovatel dovolání a zároveň požádal o přiznání osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení.
4. Obvodní soud zaslal stěžovateli formulář prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, na který však stěžovatel nereagoval. Předmětnou žádost stěžovatele proto obvodní soud odmítl usnesením ze dne 1. 8. 2016, č. j. 15 C 145/2012-104. Proti tomuto usnesení se stěžovatel odvolal; mezitím obvodní soud obdržel i vyplněné prohlášení stěžovatele o jeho majetkových poměrech. Městský soud tento dokument posoudil, a protože jeho obsah považoval za nedostatečný a částečně nevěrohodný, usnesením ze dne 19. 4. 2017, č. j. 12 Co 117/2017-125, potvrdil usnesení obvodního soudu o odmítnutí žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Proti citovanému usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání a požádal rovněž o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Otázku splnění předpokladů pro ustanovení právního zástupce Nejvyšší soud zhodnotil tak, že není dán důvod pro ustanovení advokáta stěžovateli, neboť ten řádně neprokázal své majetkové poměry a jeho počínání lze dlouhodobě pokládat za obstrukční a sudičské. Řízení o dovolání proto pro nedostatek zastoupení zastavil napadeným usnesením ze dne 27. 9. 2017. V důsledku zastavení předchozího řízení Nejvyššího soud zastavil téhož dne rovněž nyní napadeným usnesením (původní) dovolací řízení, neboť stěžovatel přes předchozí výzvy soudu prvního stupně neodstranil nedostatek povinného zastoupení.
5. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a v rozsáhlé (avšak místy značně nepřehledné) ústavní stížnosti tvrdí, že mu soudy odepřely přístup neustanovením zástupce pro dovolací řízení. Toto tvrzení dokládá zejména citací svého dovolání ze dne 11. 9. 2017. V něm podrobně rozebíral svou situaci, mimo jiné proč nemůže sehnat zaměstnání, že je z hlediska živobytí plně závislý na své matce, nachází se v exekučním řízení a nemá majetek větší hodnoty. Dále zde uvedl odkazy na usnesení Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, které ho v jiných řízeních osvobodily od soudních poplatků a ustanovily mu právního zástupce. Nepřihlédnutím k tomu dle stěžovatele obecné soudy (s důrazem na Nejvyšší soud) porušily zásadu, že o stejné žádosti mají rozhodovat stejně a dopustily se překvapivých rozhodnutí. Argumentaci stěžovatel detailně a opakovaně rozvádí a přisuzuje jí ústavněprávní rozměr, včetně citací vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Na mnoha příkladech vysvětluje, jakým způsobem proti němu obecné soudy vedou "kampaň" a údajně svévolně a protiprávně zamítají a odmítají jeho žaloby.
6. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám, proto pokládá Ústavní soud podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
7. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je zdejší soud příslušný. Ústavní stížnost je však částečně zjevně neopodstatněná a částečně nepřípustná.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadeným usnesením Nejvyššího soudu představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Jádro námitek stěžovatele směřovalo proti závěru obecných soudů neosvobodit jej od soudních poplatků a neustanovit mu právního zástupce pro jeho dovolání. Ústavní soud se v minulosti opakovaně vyjádřil, že posouzení zákonem stanovených předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce spadá do výlučné působnosti obecných soudů. Ačkoliv se výsledek těchto sporů může dotknout účastníků řízení, nedosahuje obvykle intenzity porušení základních práv a svobod a tudíž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů o důvodnosti žádostí a skutkových tvrzeních v nich obsažených (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud si vyhrazuje právo zasáhnout pouze ve zcela výjimečných případech, například pokud by obecné soudy aplikovaly podústavní právo svévolně či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 5. 2017).
10. Úhelným kamenem ve vztahu k obsahu ústavní stížnosti je rozhodnutí Nejvyššího soudu neustanovit zástupce stěžovateli pro (sekundární) dovolání, které se týkalo linie řízení o ustanovení zástupce pro (primární) dovolání ve věci samé (žaloba o náhradu újmy). Toto negativní posouzení poté znamenalo zastavení obou linií řízení. Ústavní soud do určité míry souhlasí se stěžovatelem, že Nejvyšší soud odůvodnil své rozhodnutí neustanovit stěžovateli zástupce pro předmětné dovolání ne zcela podrobně a přesvědčivě. První oporou pro závěr o nesplnění předpokladů pro ustanovení bylo tvrzení, že stěžovatel řádně neprokázal své majetkové poměry. To sice vskutku platilo bezezbytku při rozhodování soudu prvního stupně a soudu odvolacího, do jisté míry však tento nedostatek stěžovatel napravil ve svém dovolání ze dne 12. 9. 2017, ve kterém rozebírá své exekuce včetně obstavení konkrétního majetku nebo příčiny (ne)možnosti získat zaměstnání. S těmito skutečnostmi se ale Nejvyšší soud nevypořádal, neučinil tak ani ve vztahu k již zmíněnému tvrzení stěžovatele odkazujícímu na jiná rozhodnutí soudů osvobozující jej od poplatků a ustanovující mu právního zástupce. Druhý argument Nejvyššího soudu, poukazující na (z jeho činnosti mu známé) dlouhodobé zneužívání práva na soudní ochranu stěžovatelem, rovněž není v předmětné situaci přesvědčivý. Dle §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.") je sice "svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování ... práva" důvodem pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků, to by ale měl soud posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu řízení (což zde ovšem Nejvyšší soud neučinil), nikoliv s odkazem na obecné vzorce chování stěžovatele. Tím méně to může platit ve chvíli, kdy stěžovatel určitý okruh důvodů podporujících jeho žádost přináší. Požadavky na řádnost odůvodnění jsou přitom aplikovatelné rovněž na nemeritorní rozhodnutí (srov. např. nález I. ÚS 3050/17 ze dne 10. 1. 2018).
11. Uvedený deficit je však nutné vnímat ve specifickém kontextu daného případu. Osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce v civilním řízení lze totiž přiznat pouze výjimečně (§138 odst. 2 o. s. ř) a předpokládá od žadatele vstřícnost a spolupráci při poskytování údajů pro posouzení dané žádosti soudem. Stěžovatel nicméně tato očekávání v průběhu řízení nenaplňoval, ba právě naopak: prohlášení o majetkových poměrech zaslal pozdě a s nevěrohodným obsahem a i v jiných ohledech je ze spisu patrné, že obecným soudům jejich posouzení osvobození od soudních poplatků ztěžoval. Co se týče jeho argumentů ohledně exekucí či citací rozhodnutí jiných soudů ustanovujících mu právního zástupce, Ústavní soud nepřehlédl, že stejný senát Nejvyššího soudu se s nimi alespoň stručně vypořádal v jiných rozhodnutích, ve kterých posuzoval ustanovení advokáta ve prospěch téhož stěžovatele (za všechny např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4167/2017 ze dne 3. 10. 2017), přičemž minimálně jedno z těchto rozhodnutí již bylo aprobováno rovněž Ústavním soudem (srov. usnesení I. ÚS 2210/16 ze dne 14. 2. 2017).
12. Po důkladném zvážení veškerých relevantních okolností proto Ústavní soud došel k závěru, že v této posuzované věci nedosáhlo jednání Nejvyššího soudu výše zmíněné ústavní intenzity. Diskutované nedostatky v odůvodnění usnesení č. j. 30 Cdo 4560/2017-176 totiž nenarušily ochranu skutečných ústavních práv stěžovatele, konkrétně mu neznemožnily domáhat se soudní ochrany (shodně již citovaný nález I. ÚS 3050/2017, bod 29; případně nález IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011). Ústavní soud tudíž neshledává i z důvodu procesní ekonomie žádný racionální důvod, pro který by měl vstupovat do tohoto řízení.
13. K postupu Nejvyššího soudu v usnesení č. j. 30 Cdo 4212/2017-175 ze dne 27. 9. 2017, zastavující dovolací řízení ve věci samé, nelze mít žádných námitek. Soud prvního stupně totiž dvakrát stěžovatele vyzval (16. 9. 2016 - tím je vyvrácena argumentace stěžovatele v doplnění ústavní stížnosti - a 11. 7. 2017), aby si zvolil advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, jinak bude dovolací řízení zastaveno. Poté, co Nejvyšší soud výše podrobně referovaným usnesením č. j. 30 Cdo 4560/2017-176 zastavil dovolací řízení o ustanovení zástupce, nezbylo mu než pro nesplnění podmínky povinného zastoupení postupovat podle §241b odst. 2 věty před středníkem a §104 odst. 2 věty třetí o. s. ř a řízení zastavit.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nebylo zjištěno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než předloženou ústavní stížnost ve vztahu k usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4212/2017-175 ze dne 27. 9. 2017 a č. j. 30 Cdo 4560/2017-176 odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. Dále je třeba uvést, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 9. 2015, č. j. 15 C 145/2012-63; rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2015, č. j. 12 Co 179/2015-86; usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 8. 2016, č. j. 15 C 145/2012-104; a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, č. j. 12 Co 117/2017-125, musí být posouzena jako nepřípustná. Stěžovatel má totiž povinnost podat dovolání procesně správným způsobem, tedy se všemi zákonnými náležitostmi, včetně požadavku na právní zastoupení v souladu s §241 o. s. ř. Dovolání patří k procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva a které musí v duchu tzv. subsidiarity ústavní stížnosti vyčerpat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Protože stěžovatel dovolání řádně nepodal, jedná se fakticky o stejnou situaci, jako kdyby opravný prostředek nebyl podán vůbec (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017). S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než předloženou ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu