ECLI:CZ:US:2018:2.US.4069.17.1
sp. zn. II. ÚS 4069/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. září 2017 č. j. 13 Co 650/2016-238, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, a Městského úřadu Litoměřice, Odboru sociálních věcí a zdravotnictví, sídlem Mírové náměstí 15/7, Litoměřice, a M. K., zastoupeného JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem, sídlem Masarykova 1680/110, Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 32 odst. 4 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 11 Nc 3003/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 6. 2016 č. j. 11 Nc 3003/2015-138 byl nezletilý svěřen do výlučné péče stěžovatelky a vedlejšímu účastníkovi (dále jen "otec") bylo uloženo přispívat na výživu nezletilého částkou 2000 Kč měsíčně. Okresní soud dovodil, že v dané věci není vhodné svěřit nezletilého do střídavé péče, neboť vztahy mezi rodiči jsou vážně narušeny, zejména otec se nechová ke stěžovatelce korektním způsobem, a svůj negativní vztah vůči ní není schopen ovládnout ani v přítomnosti nezletilého, a neposkytuje tím nezletilému dobrý vzor. Naopak stěžovatelka dle okresního soudu osvědčuje lepší výchovné schopnosti, je zárukou zdravého a úspěšného vývoje nezletilého, a osvědčila též větší ochotu dohodnout se s otcem, poskytovat mu pravidelný kontakt s nezletilým a pravidelné informace.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 27. 6. 2017 č. j. 11 Nc 3003/2015-54 bylo stěžovatelce uloženo umožnit otci styk s nezletilým s účinností od 1. 7. 2017 vždy 2. 5., 8., 11., a 14 dne každého měsíce od 8.00 do 18.00 hodin a s účinností od 1. 9. 2017 navíc v každém měsíci v době od 16. dne měsíce do konce stejného měsíce v rozsahu tří dnů vždy od 8:00 hodin do 18:00 hodin.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") na základě odvolání otce rozsudkem ze dne 21. 7. 2017 č. j. 13 Co 650/2016-238 rozsudek okresního soudu změnil tak, že se nezletilý pro dobu před a po rozvodu svěřuje v každém sudém týdnu kalendářního roku do péče matky a v každém lichém týdnu kalendářního roku do péče otce, stěžovatelce bylo uloženo přispívat na výživu nezletilého částkou 6 000 Kč měsíčně, a otci bylo uloženo přispívat na výživu nezletilého částkou 1 000 Kč měsíčně. Krajský soud měl za prokázané, že oba rodiče jsou způsobilí nezletilého vychovávat a zajišťovat jeho potřeby. Soud vzal v úvahu, že pečující osobou byl pro nezletilého v jeho útlém věku otec, který s ním byl na rodičovské dovolené a byl mezi nimi založen silný citový vztah. Nezletilý má vytvořený kladný vztah k oběma rodičům a má právo tento svůj vztah prohlubovat. Krajský soud poukázal na nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739) a nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) a konstatoval, že v minulosti rodiče střídavou péči o nezletilého praktikovali bez potíží. Jako jediný problém spatřuje krajský soud v dané věci v komunikaci rodičů. Dle názoru krajského soudu by právě úprava střídavé péče měla rodiče přimět k řešení svých problémů formou mediace a navázání lepší komunikace. Krajský soud apeloval na oba rodiče, aby se snažili dosáhnout dohody o dalších podmínkách péče o nezletilého bez zásahu státu tak, aby jejich komplikovaným vztahem nebyl nezletilý poškozován, neboť má k oběma citový vztah a vnímá rozpory mezi nimi velmi intenzivně.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že zatímco okresní soud přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů přistoupil ke svěření nezletilého do její péče, krajský soud napadeným rozsudkem překvapivě založil zásadní změnu v poměrech nezletilého, aniž by se vypořádal s obecnými principy svěřování dětí do péče před a po rozvodu, jak je opakovaně s ohledem na princip nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte formuloval Ústavní soud. Okresní soud vyložil, v čem spatřuje odlišnosti ve výchovných přístupech obou rodičů, zejména ve vztahu k docházce nezletilého do mateřské školy, a upozornil i na názor psycholožky, která nezletilého vyšetřovala, a dovodila, že tím, že otec nedává nezletilého pravidelně do školky, narušuje kontinuitu jeho vzdělávání. Stěžovatelka uvádí, že v mezidobí otec bez jejího vědomí přihlásil nezletilého do druhé mateřské školy, kterou nezletilý navštěvuje v týdnech, kdy je v péči otce, a odhlásil nezletilého z kroužků. Stěžovatelka má za to, že krajský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, a k závěrům, které jsou v extrémním nesouladu se zjištěními okresního soudu, dospěl na základě dokazování vedeného pouze k výdělkovým možnostem a schopnostem obou rodičů. Odůvodnění napadeného rozsudku má proto stěžovatelka za obecné a šablonovité, krajský soud dle jejího přesvědčení nepřihlédl ke zjištěním okresního soudu, že ji otec i v přítomnosti nezletilého označuje hanlivými výrazy a navádí nezletilého proti ní, soud se nevypořádal ani s otázkou přání nezletilého a s jeho dalšími citovými vazbami.
III.
Vyjádření účastníků
6. Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud krajskému soudu a vedlejším účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
7. Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.
8. Městský úřad Litoměřice, odbor sociálních věcí a zdravotnictví (dále jen "opatrovník"), se ve vyjádření k ústavní stížnosti s rozsudkem krajského soudu ztotožnil. Opatrovník sdělil, že s ohledem na zátěžovost situace rodičovského konfliktu dopadající na nezletilého a s přihlédnutím k jeho věku s ním byly vedeny dva rozhovory a dále nebyl k věci dotazován. Opatrovník vycházel při svém náhledu na věc ze svého pozorování, dvou rozhovorů s nezletilým, a to z verbální i neverbální složky komunikace a jejího obsahu, a z ochoty ke spolupráci u každého z rodičů. Opatrovník konstatoval, že v zájmu nezletilého je udržení a rozvoj jeho vztahu s otcem, který umožňuje zejména jejich běžné každodenní soužití. Rozsudek o střídavé péči má proto opatrovník za souladný se zájmem dítěte. Odlišnost rozsudku krajského soudu oproti rozsudku okresního soudu nevnímá opatrovník jako porušení zásad spravedlivého procesu, neboť rozsudek je výsledkem posouzení skutkového stavu, který se v čase mění, zejména ve věcech péče o nezletilé. Opatrovník se ztotožňuje s odůvodněním obsaženým v rozsudku krajského soudu a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, která doporučuje tam, kde je to vhodné, zejména jsou-li oba rodiče vhodnými vychovateli, aby dítě bylo vychováváno oběma rodiči, zejména formou střídavé péče.
9. Otec ve svém vyjádření uvádí, že argumenty stěžovatelky ignorují důkazní situaci v řízení, skutečný stav věci, a bez jakéhokoli podkladu zbytečně a zjevně tendenčně staví rozhodnutí odvolacího soudu do špatného světla. Rozhodnutí okresního soudu má otec za rozporné s provedenými důkazy i s návrhem opatrovníka. Za situace, kdy stěžovatelka mařila mediaci, odmítala součinnost s opatrovníkem, vytrhla dítě z dosud stabilního prostředí, izolovala jej záměrně od otce, od otcovy rodiny a od rodinných přátel, nebylo v zájmu nezletilého, aby byl svěřen do výlučné péče stěžovatelky. Po vydání rozsudku okresního soudu stěžovatelka dle otce umístila nezletilého do zařízení, které nemá potřebná oprávnění k působení jako mateřská škola, svěřovala syna s ohledem na své vysoké pracovní vytížení do péče jiných osob, aniž by umožnila jeho hlídání otci, ignorovala běžné způsoby léčby synova onemocnění ve prospěch alternativních postupů apod. Gradující situace se negativně projevila na psychickém a zdravotním stavu nezletilého, jak je zřejmé z lékařských zpráv dokumentujících jeho četné zdravotní potíže, i ze zprávy psycholožky Mgr. Petrové dokládající frustraci dítěte a tzv. somatizaci. Stěžovatelku nepřimělo k respektování otcových práv a především práva dítěte na otce ani předběžné opatření vydané okresním soudem, popř. zvláštní řízení zahájené jako mimořádné opatření opatrovníka. Rozhodnutí krajského soudu nezdravý stav hrozící vážnou újmou pro nezletilého napravilo. Jak je zřejmé z aktuálního psychologického vyšetření, díky střídavé péči a možnosti otce podílet se rovnou měrou na péči o syna a na jeho výchově se stav nezletilého podstatně zlepšil, kypí zdravím, je veselý a spontánní. Střídavá výchova tedy rozhodně v daném případě není opatřením trendovým či nevhodným, jak stěžovatelka bez bližšího odůvodnění dovozuje. Zlepšil-li se podstatně stav dítěte, dítě si péči obou rodičů přeje, a pokud se otec po převážnou část synova života převážně podílel na jeho péči a zvládá všechny úkony potřebné k péči o syna, které podřídil svůj profesní a soukromý život, sotva lze dovozovat, že by umožnění střídavé péče nebylo v zájmu dítěte.
10. Ústavní soud zaslal vyjádření otce stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Ve své replice stěžovatelka upozorňuje, že vyjádření vedlejších účastníků přinášejí skutková tvrzení, jejichž posouzení by činilo z Ústavního soudu další instanci obecného soudnictví. Stěžovatelka opakuje, že podstatou ústavní stížnosti je výtka, že krajský soud v rámci řízení nepostupoval v intencích nálezu sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, zejména pominul druhé, třetí a čtvrté kritérium rozhodné pro svěření nezletilého do péče. Je-li ve vyjádřeních argumentováno judikaturou Ústavního soudu, pak stěžovatelka poznamenává, že každý případ péče o nezletilého má individuální povahu, v nyní souzené věci jde o to, že účastník posoudil věc šablonovitě, nikoliv s přihlédnutím k metodologii a příslušným kritériím pro posouzení věci. Stěžovatelka dovozuje, že daný případ přesahuje její vlastní zájem, neboť je příkladem toho, jak se při změně rozsudku soudu prvního stupně stává takové rozhodnutí fakticky jednoinstančním, a lze proti němu brojit pouze v omezeném prostoru ochrany ústavnosti, nikoliv však ? jak ve vyjádřeních činí vedlejší účastníci ? skutkovými tvrzeními, návrhy důkazů, v rovině hodnocení důkazů apod. V neposlední řadě dává stěžovatelka v úvahu, že rozhodnutí krajského soudu, které mění rozsudek okresního soudu, je ve faktické rovině výrazným překvapením především pro nezletilého, který ze dne na den musí nedobrovolně změnit výrazně životní styl, na nějž je zvyklý.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozhodnutí vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry krajského soudu jsou v napadeném rozsudku vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Stěžovatelka polemizuje se závěry krajského soudu, avšak Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují výrazně s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
14. Tak tomu je i v dané věci, kdy soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; to platí pro rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu, byť každý ze soudů ve snaze dostát nejlepšímu zájmu nezletilého akcentoval jiné skutečnosti a soudy proto dospěly k odlišným závěrům, když okresní soud dovodil, že v dané věci není vhodné svěřit do střídavé péče nezletilého z důvodu postojů a chování otce vůči stěžovatelce, a krajský soud má naopak za to, že právě úprava střídavé péče by měla rodiče přimět k navázání lepší komunikace.
15. Takový závěr krajského soudu je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, která se věnovala problematice komunikace mezi rodiči [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363) či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)]. Podle zmíněné judikatury nemůže pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita vést k vyloučení střídavé péče, neboť v takovém případě by šlo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje "boj o dítě", případně trýznění druhého rodiče prostřednictvím dítěte. Vyloučením střídavé péče pouze na základě nevhodné komunikace by se tak otevíral prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do péče. Soudy mají v takovém případě primárně povinnost zkoumat, z jakých důvodů je komunikace mezi rodiči nevhodná, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření, komunikaci mezi rodiči zlepšit, například nařízením mediace či alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte. Již samotná střídavá péče totiž může být impulsem ke zlepšení komunikace a lepší spolupráci rodičů [nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
16. Nelze přitom přisvědčit stěžovatelce v tom, že by krajský soud rozhodoval na základě nikoli řádně provedeného dokazování. Krajský soud doplnil dokazování zejména výpovědí rodičů, zjištěním aktuálních příjmů rodičů a zprávou opatrovníka. Z takto provedeného dokazování vyplynulo, že se v období po vydání rozsudku okresního soudu stěžovatelka s nezletilým odstěhovala do pronajatého domu, kde žije se svým přítelem. Za zdaňovací období roku 2016 stěžovatelka vykázala základ daně v částce 1 703 299 Kč. Otec bydlí nadále v rodinném domě, ve kterém dříve rodina společně žila. Otec dosahoval čistého měsíčního příjmu v období od června 2016 do listopadu 2016 v částce 13 229 Kč, v období od prosince 2016 do května 2017 v částce 8 549 Kč, a v období od června 2017 do července 2017 v částce 7 336 Kč. Dále otec pobírá výsluhový příspěvek ve výši 10 244 Kč měsíčně. Na výživu nezletilého přispívá otec částkou 2 000 Kč měsíčně. Od července 2015 do června 2016 probíhala střídavá péče o nezletilého v intervalech dvou dnů, poté až do rozhodnutí o předběžném opatření, tedy do června 2017, se otec s nezletilým stýkal čtyřikrát až šestkrát měsíčně, a následně podle předběžného opatření (viz níže). Při jednání před krajským soudem otec uvedl, že od rozhodnutí okresního soudu u něho došlo k podstatné změně, když si odstranil nepravidelnost pracovní doby a má pevnou pracovní dobu, aby mohla být praktikována střídavá péče. Od 1. do 15. každého měsíce je schopen plně osobně v celém rozsahu o nezletilého pečovat, neboť má v práci volno. Od 16. dne každého měsíce je plán služeb, kdy se střídají denní, noční služby a dva volno, v tomto období by mohl být nezletilý v péči stěžovatelky.
17. V průběhu odvolacího řízení zopakoval opatrovník své stanovisko, které zastával již v řízení před okresním soudem, že oba rodiče jsou schopni o nezletilého pečovat, a proto navrhuje střídavou péči, problémy v komunikaci mezi rodiči doporučoval řešit mediací. Opatrovník ve své zprávě krajskému soudu taktéž konstatoval, že po rozhodnutí okresního soudu docházelo opakovaně ze strany stěžovatelky k zužování styku nezletilého s otcem. Jednání u opatrovníka vycházela častěji z aktivity otce, měla konfliktní charakter a stěžovatelka v průběhu času projevovala tendenci neúčastnit se jich, neboť je považovala za tendenční. V červenci 2016 byl opatrovník účasten předání syna od stěžovatelky otci a jeho navrácení. Bylo shledáno, že nezletilý byl komunikativní, veselý, neprojevoval známky stresu z návštěvy u otce, jevit se spokojený, chtěl otce vídat častěji, přál si, aby ho otec opět mohl vyzvedávat ze školky. Současně byl nezletilý vystaven nevhodnému obsahu komunikace ze strany rodičů. V roce 2017 otec vícekrát upozorňoval opatrovníka na omezování kontaktů se synem, stěžovatelka omezování styku vysvětlila tak, že nezletilý k otci nechce, zejména u něj nechce spát. Opatrovník stěžovatelku zval opakovaně k jednání, při schůzce konané dne 15. 6. 2017 byla stěžovatelka seznámena s vyhodnocením situace dítěte jako ohroženého na zdraví a zdravém vývoji, a byl jí předložen a projednán s ní individuální plán ochrany dítěte. Jednání se stěžovatelkou bylo ukončeno z pracovních důvodů na její straně a k jeho pokračování ze shodných důvodů nedošlo. Otec návrh individuálního plánu ochrany dítěte akceptoval. Opatrovník ve své zprávě soudu upřednostňoval nastavení takové rodičovské péče, která nezletilému umožní naplnění práva na oba rodiče, a deklaroval, že oba rodiče jsou o dítě pečovat ve stejném rozsahu. Jde-li o komunikaci rodičů, doporučil opatrovník terapii obou rodičů v rodinné poradně.
18. Ze shora uvedeného je zřejmé, že krajský soud důkladně zkoumal, zda je v zájmu nezletilého jeho svěření do střídavé péče rodičů. Nelze přisvědčit stěžovatelce v tom, že by závěry krajského soudu, že oba rodiče jsou způsobilí nezletilého vychovávat a zajišťovat jeho potřeby, byla bezobsažná. Tento závěr krajský soud odůvodnil tím, že otec byl s nezletilým po dobu několika let na rodičovské dovolené, dále krajský soud vzal v úvahu skutečnost, že v minulosti rodiče střídavou péči praktikovali bez větších problémů. Krajský soud také vycházel z názoru opatrovníka, který ve svém závěrečném návrhu, v němž navrhl změnu rozsudku okresního soudu a svěření nezletilého do střídavé péče rodičů, uvedl, že otec o nezletilého od útlého věku pečoval a je i nadále vhodnou osobou pro péči o něj.
19. Ústavní soud se stěžovatelkou nemůže souhlasit ani v tom, že se krajský soud nevypořádal s principy svěřování dětí do péče, jak je vymezil Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (zejména kritéria 2-4). V odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje krajský soud na nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739) a nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529), které akcentují zájem nezletilých na péči obou rodičů. Kritéria 2-3, tedy míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče a schopnost rodiče zajistit jeho vývoj, fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby, vzal krajský soud v úvahu, když měl za podstatnou skutečnost, že to byl otec, kdo o nezletilého v útlém věku pečoval, a s ohledem na profesi stěžovatelky na základě vzájemné dohody rodičů nastoupil na rodičovskou dovolenou. Ostatně skutečnost, že oba rodiče mají s nezletilým vytvořen silný citový vtah, a jsou zcela schopni o nezletilého po všech stránkách pečovat, konstatoval jako skutkové zjištění ve svém rozsudku i okresní soud.
20. V ústavní stížnosti stěžovatelka také namítala, že se odvolací soud nevypořádal s přáním nezletilého (kritérium 4). Ústavní soud považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud setrvale judikuje, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu". Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly, a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění jeho věku, rozumové a emocionální vyspělosti, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503 či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již z hlediska formy, anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat. V nálezu sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247) Ústavní soud výslovně uvedl, že "nelze tak a priori například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let (obdobně srov. citovaný nález sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2482/13)". V posuzované věci byl nezletilý v době rozhodování krajského soudu ve věku pěti let, krajský soud proto nepochybil, když nepřistoupil ke zjišťování přání nezletilého. Ústavní soud je toho názoru, že postoje nezletilého v míře dostatečné pro potřeby soudu vyplynuly z výše uvedené zprávy opatrovníka.
21. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že rozhodnutí městského soudu pro ni bylo překvapivé. Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 218/95 ze dne 11. 12. 1997 (N 160/9 SbNU 381), nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93) a další]. Skutková a právní situace však byla v dané věci odlišná. Krajský soud po doplnění dokazování vyhodnotil odlišným způsobem relevanci (obecně známých) kritérií rozhodných pro svěření nezletilého do střídavé péče, a rozhodl o meritu věci odlišným způsobem. Vzhledem ke skutečnosti, že svěření do nezletilého do střídavé péče navrhoval otec i opatrovník, a na podporu svých návrhů předkládali soudu tvrzení a důkazy, ke kterým se stěžovatelka mohla vyjádřit, což také činila, nelze z tohoto pohledu hovořit o překvapivosti rozhodnutí, jak je má na mysli výše uvedená judikatura Ústavního soudu. Zcela bez významu je pak z hlediska ústavnosti stěžovatelkou tvrzená skutečnost, že krajským soudem nastavená úprava střídavé péče je překvapením pro nezletilého. Nelze než připomenout, že je na rodičích, aby nezletilému byli nápomocni se na nové poměry co nejdříve a nejsnadněji adaptovat.
22. Domnívá-li se stěžovatelka, že ve věcech úpravy poměrů nezletilých dochází daleko častěji ke změnám prvoinstančních rozsudků soudy odvolacími, než v řízeních, kde je připuštěno dovolání, a absence sjednocovací pravomoci Nejvyššího soudu ve věcech péče o nezletilé ve svém důsledku diskvalifikuje účastníky řízení, kteří se nemohou dovolávat posouzení věcné správnosti rozsudků odvolacích soudů, nýbrž toliko ochrany ústavnosti, Ústavní soud připomíná, že podle §220 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), krajský soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§219 o. s. ř.) nebo zrušení (§219a o. s. ř.) a jestliže a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav; nebo b) po doplnění nebo zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout. Postupují-li odvolací soudy uvedeným způsobem, je jejich postup zcela v souladu se zákonem, a nelze mu ani z pohledu ústavnosti ničeho vytknout.
23. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že absence sjednocování judikatury Nejvyšším soudem ve věcech péče o nezletilé a výkladu tomu odpovídajících ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neposkytuje účastníkům plnohodnotnou procesní obranu, jde-li o zákonnost napadených rozhodnutí, na druhou stravu Ústavní soud vícekrát vyjádřil názor, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě. Z čl. 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné než věci trestní nezbytnost dvojstupňového soudního řízení neplyne, pročež vyloučení vybraných druhů rozhodnutí z přezkumu dovolacím soudem tím spíše nevybočuje z ústavních mezí. V oblasti občanskoprávních vztahů je proto na vůli zákonodárce, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí.
24. Ústavní soud vnímá složitou situaci obou rodičů a zejména nezletilého, kdy jen stěží lze očekávat, že by soudy nahradily plně dohodu rodičů a harmonicky upravily rodinný život nezletilého a uspokojující vzájemné kontakty pro všechny členy rodiny. Krajský soud usiloval úpravou o určitou stabilizaci situace a své závěry odůvodnil; Ústavnímu soudu se přitom nejeví, že by tyto závěry byly extrémní a postrádající zcela svůj podklad v obsahu spisu. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud není povolán provádět své vlastní hodnocení skutkových zjištění, nahrazovat činnost krajského soudu a prezentovat své vlastní názory na meritum věci, jež se netýkají ústavněprávního přezkumu a jeho Ústavou vymezeného postavení v soudní moci. Dle aktuálních okolností přitom opatrovnické soudy mohou vždy přistoupit ke změně svého rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilých.
25. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu