ECLI:CZ:US:2018:2.US.4135.17.1
sp. zn. II. ÚS 4135/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Jiřího Svobody, zastoupeného Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2017 č. j. 22 Cdo 2816/2017-1276 a výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2017 č. j. 68 Co 281/2016-1236, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů účastníků řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 31 C 344/2007, který si Ústavní soud vyžádal za účelem ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též "obvodní soud") po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 22. 3. 2016 č. j. 31 C 344/2007-1132 zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně MUDr. Heleny Melezínkové (dále též "žalobkyně") a stěžovatele (dále též "žalovaný") k nemovitostem specifikovaným ve výroku I. rozsudku, přikázal je do výlučného vlastnictví žalovaného, kterého zavázal povinností zaplatit žalobkyni na vypořádání spoluvlastnictví částku 8 000 000 Kč (výrok II. a III.). Pokud šlo o náklady řízení, obvodní soud uložil oběma účastníkům povinnost zaplatit České republice za znalečné částku 31 362,50 Kč (výrok IV. a V.) a žádnému z nich nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok VI.). K odvolání obou účastníků řízení a po částečném zpětvzetí odvolání žalovaným Městský soud v Praze (dále též "městský soud") shora označeným rozsudkem zastavil odvolací řízení o odvolání žalovaného proti výrokům rozsudku obvodního soudu o věci samé (výrok I.), rozsudek soudu I. stupně ve výrocích o věci samé (ad I., II. a III.) potvrdil, ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu (ad IV. a V.) změnil tak, že výše každé z náhrad činí 1 362,50 Kč, jinak se potvrzuje, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem (ad VI.) změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 294 756 Kč (výrok III.). Dovolání žalovaného podaného výlučně proti výroku II. té části, jíž byl změněn výrok VI. rozsudku obvodního soudu, Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 24 744,50 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že obecné soudy nezohlednily všechny okolnosti případu a k aplikaci a výkladu §142 odst. 2 o. s. ř. přistoupily přepjatě formálně. Nesouhlasil s jejich závěrem, že neměl plný procesní úspěch ve věci, a vysvětlil, že na počátku sporu, kdy neměl právního zástupce a hodlal projevit svůj nesouhlas s navrženou výší přiměřeného vyrovnání, z neznalosti ji nesporoval, ale laicky navrhl zamítnutí žaloby. Po třech měsících, již právně zastoupen, svůj procesní návrh upravil, setrval na něm až do konce řízení, které trvalo dalších deset let, a soud v souladu s jeho návrhem rozhodl. Stěžovatel má za to, že jeho nesouhlas s výší přiměřeného vyrovnání navrženého žalobkyní či neakceptování návrhu na smír, nemohlo zmenšit jeho procesní úspěšnost, kterou lze dle jeho názoru vyjádřit matematicky ve výši 97,5 %, a to za pomoci poměru měsíců, kdy navrhoval zamítnutí žaloby, a měsíců, kdy navrhl zrušit spoluvlastnictví s vypořádáním za náhradu. Stěžovatel rovněž vytkl obecným soudům, že dostatečně neodůvodnily, proč nepostupovaly podle §142 odst. 3 o. s. ř., když výše vypořádacího podílu byla stanovena znaleckým posudkem, a na podporu své argumentace poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 793/12 ze dne 10. 1. 2013 (N 10/68 SbNU 159). Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy měly klást větší důraz na úspěch ve skutečně sporných otázkách a nepřiznání nákladů řízení žádné ze stran by měly omezit na případy, kdy co do způsobu vypořádání nevyhoví ani jedné z nich.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud předesílá, že ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, současně však je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů civilního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud se proto k problematice nákladů řízení a jeho reflexi z hlediska zachování práva na spravedlivý proces vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012, N 173/67 SbNU 111). Vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se silněji než jinde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost rozhodnutí obecného soudu o náhradě nákladů řízení není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, např. v důsledku nepředvídatelné aplikační či interpretační libovůle nebo tehdy, jestliže by závěry soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně.
Vztáhnuv shora uvedené principy na projednávaný případ, Ústavní soud nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv zaručených Listinou a Úmluvou přisvědčit, neboť napadená rozhodnutí takovými vadami netrpí. Z odůvodnění rozsudku městského soudu vyplývá, že právo na náhradu nákladů řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků řízení, neboť jejich úspěch ve věci byl hodnocen jako rovnocenný. Městský soud prezentoval ostře protichůdná procesní stanoviska účastníků nejen o to, kdo má být nadále výlučným vlastníkem nemovitostí, ale i o jejich cenu, vzal do úvahy i měnící se stanoviska obou stran sporu a přihlédl k individuálním okolnostem typických pro daný případ (str. 9-10 rozsudku). Svoje úvahy, opírající se o skutečnosti zjištěné ze soudního spisu, srozumitelně vyložil a právní závěr z nich vyvozený dostatečně a přiměřeně odůvodnil. Splnění podmínek pro aplikaci §142 odst. 2 o. s. ř. verifikoval i Nejvyšší soud, který v reakci na stěžovatelovy námitky podrobně odůvodnil, proč nemohly založit přípustnost dovolání. K takto rozvedeným závěrům městského soudu a soudu Nejvyššího neměl Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování žádné výhrady, neboť podle jeho hodnocení jsou napadená rozhodnutí v souladu s požadavky kladenými na rozhodování soudů o nákladech řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř. a odpovídají i dlouhodobému pohledu právní literatury i judikatury ve věcech zrušení podílového spoluvlastnictví. K argumentaci stěžovatele nálezem sp. zn. II. ÚS 793/12 Ústavní soud uvádí, že k pochybení vytčené obecnému soudu citovaným nálezem v nyní posuzované věci nedošlo.
K tvrzenému porušení vlastnického práva chráněného v čl. 11 odst. 1 Listiny Ústavní soud uvádí, že k jeho případnému dotčení, je-li spojováno s výsledkem soudního řízení, by mohlo dojít jen za splnění podmínky nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jenž však, jak ze shora uvedeného vyplývá, nebyl neshledán.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu