ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2816.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2816/2017-1276
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. M. , zastoupené JUDr. Vladanou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Svobodova 7, proti žalovanému J. S. , zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 344/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2017, č. j. 68 Co 281/2016-1236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 24 744,50 Kč k rukám její zástupkyně, JUDr. Vladany Zemanové, advokátky se sídlem v Praze 2, Svobodova 7, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2016, č. j. 31 C 344/2007-1132, zrušil spoluvlastnictví účastníků ke specifikovaným nemovitým věcem (výrok I.) a přikázal je do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku na jejím vypořádacím podílu částku 8 000 000 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o povinnosti každého z účastníků nahradit náklady řízení státu (výroky IV. a V.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok VI.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně k výroku VI. uvedl, že nachází s ohledem na povahu řízení, které je tzv. iudiciem duplex, oporu v §142 odst. 2 o. s. ř. V situaci, kdy soud není vázán návrhem na zahájení řízení, nelze dovodit procesní úspěch některého z účastníků řízení.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 6. 2. 2017, č. j. 68 Co 281/2016-1236, zastavil řízení o odvolání žalovaného, které směřovalo proti věcným výrokům I. až III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.). Rozsudek soudu prvního stupně ve věcných výrocích I. až III. potvrdil, částečně jej změnil ve výrocích o nákladech řízení státu IV. a V. a změnil jej i ve výroku o nákladech řízení VI. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se ve vztahu k měnícímu výroku o nákladech prvostupňového řízení podává, že jej bylo nutné přizpůsobit textu ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., který odvolací soud na rozhodování o těchto nákladech rovněž aplikoval. Vysvětlil, že judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vychází při rozhodování o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z potřeby upřednostnit kritérium plného procesního úspěchu ve věci, které nalézá uplatnění tehdy, je-li návrhu na zrušení spoluvlastnictví vyhověno a to je vypořádáno způsobem účastníkem navrženým. Pro případ, že uvedené kritérium nelze použít, je třeba zvažovat postup podle §142 odst. 2 o. s. ř. a přitom je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, jež je současně na místě hodnotit v širších souvislostech (stran uvedených závěrů odvolací soud odkázal na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). Odvolací soud podrobně popsal procesní aktivitu účastníků řízení, dále to, jak měnili v průběhu řízení své návrhy, pokud jde o způsob vypořádání, a i to, jak pro případ vypořádání věci přikázáním jednomu z nich, vzájemně odmítali návrhy na určení výše vypořádacího podílu. Shrnul, že by bylo nespravedlivým uložit povinnost k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalobkyni, neboť při rozhodování o přikázání věci do výlučného vlastnictví žalovaného byl zvažován význam mnoha okolností. Spor byl rovněž veden i o výši vypořádacího podílu, která byla nakonec určena částkou, jejíž výplatu žalobkyně navrhovala již v řízení před soudem prvního stupně. Dovodil tak, že úspěch účastníků řízení je rovnocenný.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výlučně proti části výroku II., v níž byl změněn výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně) podal dovolání žalovaný. Jeho přípustnost vymezil poukazem na otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu neměla být dosud řešena. Má za to, že by se měl dovolací soud vyjádřit k tomu, zda neúspěšné návrhy na smírné vyřešení sporu v průběhu řízení mají vliv na posouzení kritéria procesního úspěchu (neúspěchu) při rozhodování o nákladech řízení. Sám se domnívá, že takováto bezvýsledná procesní aktivita na rozhodování o nákladech řízení vliv mít nemůže, a pokud jí odvolací soud přiznal určitou relevanci (navíc jednostranně k jeho tíži), spočívá jeho rozhodnutí při úvaze o aplikaci §142 odst. 1, popřípadě odst. 2, o. s. ř., na nesprávném právním posouzení věci.
Dále žalovaný uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu se v napadeném výroku odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1577/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014 (uvedená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), a dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09, a na nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11 (uvedená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) dovodil, že odvolací soud nepřihlédl ke kritériu plného procesního úspěchu ve věci, které mu svědčí. Poukázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, jehož závěry lze promítnout i do poměrů projednávané věci. Vysvětlil, že podle nich lze shledat plný procesní úspěch na straně žalovaného, neboť jeho návrhu na vypořádání spoluvlastnictví přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví bylo vyhověno. Dále má za to, že v rozporu s dalším závěrem přijatým v citovaném usnesení dovolacího soudu nepřihlédl odvolací soud k tomu, že žalovaný nezavdal příčinu ke vzniku sporu. Žalobkyně jej totiž před podáním žaloby nekontaktovala a nepokusila se o smírné vyřešení věci. Nesouhlasil rovněž s tím, že rovnocenný úspěch účastníků řízení je založen na tom, že výše vypořádacího podílu byla soudem určena částkou, za níž byla žalobkyně ochotna vzdát se svého spoluvlastnického podílu v řízení před soudem prvního stupně. Připomněl, že konečná výše vypořádacího podílu byla určena na základě doplnění posledního znaleckého posudku, přičemž v průběhu řízení před soudem prvního stupně činili účastníci vzájemné návrhy na výši vypořádacího podílu, které však druhou stranou nebyly akceptovány. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku II. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že není naplněn ani jeden z důvodů přípustnosti dovolání, které žalovaný vymezil. Pokud má žalovaný za to, že pro účely rozhodování o nákladech řízení nebyla judikaturou dovolacího soudu dosud řešena otázka vlivu procesní aktivity účastníků v průběhu řízení spočívající v předkládání návrhů na smírné vyřešení věci, pak právě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015, na něž v dovolání odkazuje žalovaný, se touto otázkou zabývá. Rozhodnutí odvolacího soudu se rovněž nijak neodchýlilo od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Jestliže žalovaný odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu (a také Ústavního soudu), pak jejich závěry dezinterpretuje ve svůj prospěch. Navrhla, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 7. 6. 2007 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Při posouzení, zda se neuplatní omezení přípustnosti dovolání dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Nejvyšší soud vycházel ze závěru přijatého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněném pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu odvolací soud dovolateli podle dovolání odepřel. Výše náhrady nákladů řízení, jež odvolací soud dovoláním napadenou částí výroku II. odepřel, činí více než 50 000 Kč (s ohledem na výši mimosmluvní odměny ve věci 40 300 Kč za jeden úkon právní služby a počet úkonů právní služby účtovaných zástupcem žalovaného – viz podání na č. l. 1171 p. v.). Přípustnost dovolání v uvedeném rozsahu tudíž limitem stanoveným v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není omezena.
V projednávané věci žalovaný zakládá důvod přípustnosti dovolání na argumentaci o právní otázce v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Má za to, že by měl dovolací soud posoudit míru vlivu neúspěšných pokusů o smírné vyřešení věci v průběhu řízení na rozhodování o náhradě nákladů řízení z pohledu kritéria procesního úspěchu ve věci. Požadavek na řešení této otázky přípustnost dovolání nezakládá.
V usnesení ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4600/2015, Nejvyšší soud uvedl, že „při rozhodování o náhradě nákladů řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba přihlédnout i ke konkrétním okolnostem případu. Obzvláště je třeba přihlédnout k chování stran sporu během řízení, nakolik zejména postupovaly v řízení konstruktivně, reagovaly na průběh dokazování a postoje a stanoviska protistrany či naopak řízení prodlužovaly a mařily jeho účel.“ Tento závěr dovolací soud formuloval v jím posuzované věci, kdy účastníci řízení měnili svá stanoviska nejen, pokud jde o zrušení spoluvlastnictví (i zde žalovaný původně navrhoval zamítnutí žaloby), ale i ve vztahu ke způsobu jeho vypořádání, kdy byla v průběhu řízení, byť k tomu nakonec nedošlo, zvažována i možnost skončení řízení smírem. V usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, Nejvyšší soud s odkazem na rozhodovací praxi bývalého Nejvyššího soudu SSR (viz citace níže) uvedl, že „v případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je na místě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.“
K popsaným závěrům rozhodovací praxe dovolacího soudu by měly soudy přihlédnout ve specifických podmínkách řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví i tehdy, nesvědčí-li některému z účastníků řízení kritérium plného procesního úspěchu ve věci, a to v žádné z více rovin, v nichž byl spor veden (o to, zda jsou podmínky pro zrušení spoluvlastnictví, o způsob jeho vypořádání a v případě přikázání věci o výši vypořádacího podílu). Mezi individuální okolnosti konkrétní věci, které by měl soud zvažovat patří i procesní aktivita účastníků v průběhu řízení, jakož i jejich postoje a snaha, popřípadě její absence, o konstruktivní přístup k rychlému a hospodárnému projednání a rozhodnutí věci, tedy i ochota či neochota o smírné vyřešení věci v průběhu řízení. Rozhodovací praxe dovolacího soudu již s významem otázky, kterou dovolatel považuje za neřešenou, počítá a klade důraz na její zohlednění tehdy, není-li podle procesního stavu v řízení na místě aplikovat ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. Přípustnosti dovolání žalovaného z pohledu uplatněného argumentu o věci dosud neřešené proto přisvědčit nelze. Ostatně odpověď na otázku, zda nekonstruktivní přístup obou účastníků řízení ke smírnému řešení v poměrech projednávané věci má vliv na rozhodování o nákladech řízení, je zřejmá. Takový přístup je třeba přičíst k tíži obou účastníků. Nejde ovšem o jedinou okolnost, kterou má soud brát v úvahu.
Žalovaný dále namítal, že rozsudek odvolacího soudu je v dovoláním dotčené části výroku II. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Má za to, že nalézací soud plně vyhověl procesnímu návrhu na přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví za výši vypořádacího podílu určenou znaleckým posudkem (nikoliv podle návrhu žalobkyně), a proto mu náleží plná náhrada nákladů řízení. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolateli je třeba dát za pravdu, že ve smyslu jím citované judikatury dovolacího soudu – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1577/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014 - jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu.
Již Najvyšší súd SSR v Rozboru a zhodnoteniu rozhodovacej činnosti súdov na Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanovisku občianskoprávneho kolégia Najvyššího súdu SSR ze dne 8. 3. 1973, sp. zn. Cpj 8/72, uveřejněného pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je na místě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.
K principu, podle kterého je plný procesní úspěch v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dán tam, kde soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem navrženým žalobcem, se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. 3. 1980, sp. zn. 3 Cz 4/80, uveřejněném ve Výběru civilní judikatury, ročník 1980, a dále např. v usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013.
Uvedená východiska akceptovala i judikatura Ústavního soudu například v usnesení ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09, se závěrem, že pro případ, kdy soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také.
Dovolatel ovšem přehlíží, že závěry, které citoval ze tří rozhodnutí dovolacího soudu, byly vysloveny ve zcela jiné procesní situaci. Ta byla ve všech třech posuzovaných případech dána tím, že procesně úspěšným účastníkem řízení, kterému byla přiznána plná náhrada nákladů řízení, byl žalobce, jehož žalobě bylo, jak ohledně zrušení spoluvlastnictví, tak i pokud šlo o způsob jeho vypořádání (v žalobě navržený), plně vyhověno. Odkaz žalovaného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015 , s jehož závěry má být rozsudek odvolacího soudu dále v rozporu, rovněž nemůže obstát. V tomto rozhodnutí posuzoval dovolací soud jiný procesní stav. Závěr o plném procesním úspěchu žalovaného byl totiž formulován v situaci, kdy žalovaný již ve vyjádření k žalobě, tedy při prvním procesním úkonu, který mu v řízení náležel, navrhl přikázání věci do svého výlučného vlastnictví a na tomto stanovisku setrval až do konce řízení. Nalézací soud pak v souladu s tímto stanoviskem rozhodl.
Pokud dále žalovaný namítal, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že nezavdal příčinu ke vzniku sporu, neboť žalobkyně jej před podáním žaloby nevyzvala k mimosoudnímu řešení věci, a tím se opět odchýlil od závěrů formulovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015 , pak dovolací soud dodává, že ani v tomto směru se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. V citovaném usnesení dovolací soud považoval za významnou okolnost postoj žalující strany k možnému smírnému vyřešení věci nejen před zahájením soudního řízení, ale i v jeho průběhu. Z obsahu rozhodnutí se však nepodává, a to ani z části odůvodnění reprodukující obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů, zda vztahy mezi spoluvlastníky byly na dobré úrovni či naopak napjaté. Posouzení, zda v projednávané věci žalovaný vzhledem k možné aplikaci ustanovení §143 o. s. ř. zavdal příčinu ke vzniku sporu či nikoliv, vychází ze skutkových zjištění nalézacího soudu, kterými je dovolací soud vázán. Pokud tudíž v projednávané věci soud prvního stupně měl za prokázané, že „vztahy mezi spoluvlastníky nemovitosti – účastníky řízení jsou natolik narušeny, že spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti a společné soužití je téměř vyloučené“ (viz druhý odstavec na str. 4 písemného vyhotovení rozsudku), pak takové zjištění je relevantní z hlediska nutnosti činit před podáním žaloby pokus o smírné (mimosoudní) řešení věci. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4567/2015, vyplývá, že při úvaze o aplikaci §143 o. s. ř. je třeba přihlédnout i k tomu, zda bylo možné vzhledem ke konfliktním vztahům účastníků řízení očekávat mimosoudní vyřešení věci. V případě, že by byly takové vztahy prokázány, těžko by bylo možné očekávat úspěch smírného řešení věci před podáním žaloby. Judikaturou popisovaná situace je dána i v projednávané věci, kdy dlouhodobě napjaté vztahy žalobkyně a žalovaného nesignalizovaly, že by se účastníci řízení na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dohodli bez soudního řízení. Tuto úvahu podporuje i to, že účastníci nebyli ani v průběhu řízení schopni se po dobu téměř deseti let domluvit na společném řešení. I rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 228/04) akcentuje potřebu posuzovat otázku aplikace §143 o. s. ř. v širších souvislostech. Žalobkyni proto nelze při úvaze o tom, zda žalovaný zavdal příčinu ke vzniku sporu klást k tíži, že dovolatele před podáním žaloby nevyzvala k mimosoudnímu řešení věci. Neuvažoval-li odvolací soud o aplikaci ustanovení §143 o. s. ř., pak jeho rozhodnutí není v rozporu s rozhodovací praxí soudu dovolacího.
Dovolatel dále opomíjí skutečnost, že ze shora citované judikatury dovolacího soudu, jakož i z judikatury Ústavního soudu, na kterou odkazuje odvolací soud – nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 228/04 , a nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11 - se dále uvádí, že poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze ovšem jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech a brát zřetel na konkrétní okolnosti případu.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015 , okolnost, že skutečný spor mezi účastníky je jen ohledně způsobu vypořádání, je třeba zohlednit i při rozhodování o nákladech řízení. V takovém případě by posuzování úspěchu v řízení jen podle toho, že to byl žalobce, kdo podal žalobu na zrušení spoluvlastnictví, které bylo v této části vyhověno, bylo zjevně mechanické, formální a odhlíželo by od podstaty sporu mezi účastníky, ke které bylo vedeno dokazování. Jinak řečeno, kdyby strany byly v naprosté shodě, nebylo by důvodu vést soudní spor; proto je třeba úspěch ve sporu posuzovat podle jeho výsledku v těch částech uplatněného nároku, ve kterých mezi nimi nebyla shoda. Uvedené platí i pro případ, kdy spor je veden pouze pro stanovení výše vypořádacího podílu; v takovém případě je faktickým předmětem sporu jen tato výše a úspěšnost účastníků je třeba posoudit podle srovnání rozsudku a toho, jaký vypořádací podíl požadovali, resp. považovali za správný.
Z uvedených závěrů ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, vycházel. Velmi podrobně popsal procesní aktivitu účastníků řízení i jejich měnící se stanoviska nejen ke zrušení spoluvlastnictví, ale i ke způsobu jeho vypořádání (str. 9 a 10 písemného vyhotovení rozsudku). Rozhodnutí je založeno na správném závěru vyplývajícím i z rozhodovací praxe dovolacího soudu, že úspěch ve věci je třeba v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému průběhu řízení a k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4600/2015). Odvolací soud na straně jedné sice přihlédl k tomu, že bylo vyhověno procesnímu návrhu žalovaného na přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví, nicméně správně i poukázal na jeho původní stanovisko ke zrušení spoluvlastnictví (žalovaný původně navrhl zamítnutí žaloby), jakož i měnící stanovisko, pokud jde o způsob vypořádání, což jsou procesní okolnosti, které úvahu o plném úspěchu žalovaného v řízení poněkud zeslabují. I když žalobkyně rovněž v průběhu řízení měnila svá stanoviska ke způsobu vypořádání spoluvlastnictví, nabídla v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovanému, že se svého spoluvlastnického podílu pro případ přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví vzdá za částku 8 000 000 Kč. Tuto výši vypořádacího podílu také soud prvního stupně uložil žalovanému žalobkyni v rozsudku zaplatit. Není přitom pro účely posouzení otázky procesního úspěchu ve věci rozhodné, jak se nesprávně domnívá žalovaný, zda uvedená částka byla zhruba po dalších pěti letech trvání soudního řízení stanovena znaleckým posudkem, jenž byl základem pro rozhodnutí soudu o přiměřené náhradě. Podstatným je, že při akceptaci této částky žalovaným mohlo být řízení skončeno, přičemž okolnost, že v době, kdy nabídka byla žalobkyní učiněna, by výše vypořádacího podílu byla s ohledem na cenovou hladinu nižší, není relevantní. Z žádného právního předpisu a ani z judikatury dovolacího soudu totiž nevyplývá, že výše vypořádacího podílu má být v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví obligatorně stanovena znaleckým posudkem. Ostatně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015 , dovolací soud uvedl, že trvá-li spor pouze o výši vypořádacího podílu, pak je třeba úspěšnost účastníků posoudit podle srovnání rozsudku a toho, jaký vypořádací podíl požadovali, resp. považovali za správný.
Závěr odvolacího soudu o splnění podmínek pro užití ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. (pro rovnocenný procesní úspěch žalobkyně a žalovaného v řízení) proto plně obstojí.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 5. října 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu