ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4600.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4600/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně H. A. , zastoupené JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Luční 901, proti žalovanému L. A. , zastoupenému Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Helénská 1799/4, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 C 136/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29. července 2015, č. j. 15 Co 316/2015-221, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29. července 2015, č. j. 15 Co 316/2015-221, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. června 2015, č. j. 2 C 136/2013-188, ve znění opravného usnesení ze dne 3. června 2015, č. j. 2 C 136/2013-217, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k pozemku parc. č. st. 5/1 včetně budovy č. p. 4, která je jeho součástí, pozemku parc. č. st. 5/2 včetně budovy bez č. p./č. e., která je jeho součástí, a pozemku parc. č. st. 108/3 (dále jen „předmětné pozemky“), všechny zapsané v Katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor na LV č. 112 pro obec a katastrální území D. (výrok I.). Předmětné pozemky přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.). uložil žalované [správně žalobkyni] povinnost uhradit žalobci [správně žalovanému] na náhradě vypořádacího podílu na předmětných pozemcích částku 995 000 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok III.), uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 164 752 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a uložil žalobkyni a žalovanému povinnost, aby každý jednotlivě uhradili České republice prostřednictvím soudu prvního stupně ½ nákladů tohoto řízení ve výši 1 827,75 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok V.). V odůvodnění k výroku IV. uvedl, že podle §142 odst. 1 občanského soudního řádu byla úspěšná žalobkyně, přičemž soud neshledal důvody pro to, aby jí právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Zohlednil přitom chování žalovaného v průběhu soudního řízení, který od počátku signalizoval, že nemá dostatek finančních prostředků pro výplatu podílu žalobkyně a uváděl, že mu stav, kdy podílové spoluvlastnictví nebylo vypořádáno, vyhovoval, a neměl tak zájem na vypořádání spoluvlastnictví. Naplno se toto stanovisko projevilo v okamžiku, kdy byla zjištěna cena předmětných pozemků znalcem a žalobkyně obratem akceptovala návrh, že převezme předmětné pozemky do svého výlučného vlastnictví a žalovanému vyplatí vypořádací podíl. Žalovaný neuzavřel dohodu, přestože mu byla nabízena delší lhůta k vyklizení, aby mohl vyřešit svou otázku bydlení, a neuzavřel ji ani poté, co k jeho žádosti bylo jednání za účelem uzavření dohody odročeno. Reagoval protinávrhem, kdy opět chtěl získat předmětné pozemky do svého výlučného vlastnictví, a to v okamžiku, kdy neměl zajištěny finanční prostředky na výplatu vypořádacího podílu. Jeho argumentace, že dohodu neuzavřel důvodně, když se domníval, že finanční prostředky získá a sežene jiné bydlení, což se nestalo, je nepřípadná a nezbavuje ho odpovědnosti za neuzavření dohody. I při jednání soudu nadále odmítal uzavření dohody, trval na rozhodnutí soudu a podmiňoval své nároky delší lhůtou pro vyklizení předmětných pozemků, i přestože byl upozorněn, že vyklizení není předmětem řízení. Žalovaný disponuje dostatkem finančních prostředků pro to, aby mohl nést náklady řízení. Přestože způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví závisí na rozhodnutí soudu a soud není vázán žalobním návrhem, žalobkyně akceptovala návrhy žalovaného. Dohoda uzavřena nebyla pro postoj žalovaného, a bylo proto namístě přiznat právo na náhradu nákladů přiznat žalobkyni.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. července 2015, č. j. 15 Co 316/2015-221, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení změnil ve výroku IV. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Je tedy důvodná námitka žalovaného, že soud prvního stupně přihlížel při rozhodování jakožto k zásadnímu kritériu k chování žalovaného v průběhu řízení, aniž by v prvé řadě řádně vzal v úvahu procesní úspěch účastníků řízení. Soud prvního stupně k návrhu žalobkyně sice zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným pozemkům, ale nebylo již vyhověno žalobnímu požadavku na přikázání nemovitostí do vlastnictví žalovaného. Nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že i v tomto směru bylo žalobě vyhověno s argumentem, že způsobem vypořádání je samo přikázání věci, naopak je podstatné, jakým způsobem je v tomto směru formulován žalobní návrh, neboť spor mezi spoluvlastníky může být právě a pouze v tom, kterému z nich (při shodě o ceně) má být věc přikázána; potom logicky procesní úspěch v řízení má ten, jehož návrhu je vyhověno. S ohledem na uvedené byl procesní úspěch žalobkyně pouze částečný, je proto třeba aplikovat §142 odst. 2 občanského soudního řádu. Odvolací soud poukázal na průběh řízení, z něhož je zřejmé, že způsob vypořádání spoluvlastnictví se odvíjel od ceny nemovitostí a finančních možností účastníků. Za situace, kdy obvyklá cena předmětných pozemků byla podle znaleckého posudku vypracovaného v řízení o 600 000 Kč nižší, než z jaké vycházela žalobkyně v rámci návrhu na uzavření dohody před podáním žaloby, nelze klást k tíži žalovaného, že na navrhovanou dohodu před řízením nepřistoupil a že své stanovisko ohledně způsobu vypořádání v průběhu řízení vázal právě na zjištění obvyklé ceny. Nelze klást k tíži žalovaného ani jeho snahu řešit v souvislosti s přikázáním předmětných pozemků žalobkyni otázku jejich vyklizení a zajištění dalšího bydlení. Skutečnost, že žalovaný ani v poslední fázi řízení při shodě účastníků o způsobu vypořádání a výši vypořádacího podílu nebyl ochoten přistoupit na uzavření smíru, nemá na posouzení procesního úspěchu účastníků vliv. Za nekorektní postup žalovaného tak lze považovat pouze jeho změnu stanoviska v rámci pokusu o mimosoudní vyřízení věci v průběhu řízení, kdy prvně žalovaný souhlasil s přikázáním předmětných pozemků žalobkyni, aby následně navrhoval jejich přikázání do svého vlastnictví. I přes to není možné než dospět k závěru, že procesní úspěch účastníků je částečný.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu stran rozhodování o náhradě nákladů řízení ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, když dostatečně nezohlednil individuální okolnosti dané věci, zejména chování žalovaného, při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení. Současně nebyla vyřešena otázka, kdy lze žalobce v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví považovat za procesně úspěšného ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolání je přípustné rovněž ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 164 752 Kč. Charakter řízení jakožto iudicium duplex , pluralita možných způsobů vypořádání i mnohost spoluvlastníků z podstaty věci vytváří prostor ke změnám původně navrhovaného způsobu vypořádání v závislosti na tom, jak se posuzovaná věc vyvíjí a nač jsou jednotliví spoluvlastníci ochotni přistoupit. To odůvodňuje, aby na rozhodování o náhradě nákladů řízení nebylo výhradně nahlíženo prizmatem procesního úspěchu ve věci, ale aby byly vzaty do úvahy konkrétní okolnosti probíhajícího řízení, jak to přesně učinil soud prvního stupně, který se pečlivě zabýval chováním žalovaného. Rozhodnutí odvolacího soudu působí ve srovnání s tím nedostatečně a mezerovitě, neboť staví na přední místo hledisko procesního úspěchu a chováním žalovaného se zabývá druhotně, ale nikoliv kontextuálně. Potřeba vyhodnotit individuální charakteristiky přitom explicitně vyplývá jak z recentní judikatury, tak i z relevantní doktríny. Žalobkyně upozorňuje na průběh řízení, z něhož je evidentní, že vystupovala v průběhu řízení vstřícně a velmi trpělivě a konstruktivně reagovala na změny v postojích žalovaného. Jakkoliv původně navrhovala přikázání předmětných pozemků do výlučného vlastnictví žalovaného, v reakci na jím tvrzenou nedostatečnou solventnost byla ochotna obstarat si s využitím úvěru finanční prostředky a vyplatit žalovanému jeho vypořádací podíl ve výši znaleckého posudku vypracovaného na jeho popud. Účelovost jednání žalovaného dosáhla vrcholu v rámci mimosoudního jednání, kdy zcela změnil své původní stanovisko a požadoval přikázání předmětných pozemků do svého vlastnictví. Upření práva na náhradu nákladů řízení by proto v kontextu celé věci znamenalo flagrantní rozpor se zásadami elementární spravedlnosti. Stran procesního úspěchu je pak nutno zdůraznit, že tento není jednoduše určitelný prostým srovnáním návrhu na zahájení řízení a petitu v něm obsaženého na straně jedné a výroku ve věci samé na straně druhé. Je totiž nutné reagovat na průběh řízení, a proto až konečný návrh by proto měl být za takovýchto okolností zohledněn při hodnocení toho, zda byl účastník procesně úspěšný či nikoliv. Konečně lze polemizovat i s tím, kudy vede ona pomyslná hranice procesního úspěchu ve věci v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 29. července 2015 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné a zároveň důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jestliže odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před nalézacími soudy, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřel [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
V posuzovaném případě soud prvního stupně žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 164 752 Kč, odvolací soud rozhodl podle §142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků právo náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal. Žalobkyně se v dovolacím řízení domáhá částky jí přisouzené soudem prvního stupně, a proto dovolací soud shledal, že je naplněn předpoklad přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dovolání je pak podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud, a je zároveň důvodné.
Podle §142 odst. 1 až 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (uveřejněném pod č. C 12 875 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), uvedl, že „při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu“. Obdobně v usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (uveřejněném pod č. C 13 824 v Souboru), dovolací soud uvedl, že „jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o náhradě nákladů řízení třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také“ [obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
V usnesení ze dne 10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014 (uveřejněném pod č. C 14 238 a 14 239 v Souboru), potom Nejvyšší soud uvedl, že „žádné ustanovení hmotného ani procesního práva v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebrání účastníku, aby v průběhu řízení změnil navržený způsob vypořádání. Soud v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví není vázán návrhem účastníků, neboť z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 odst. 2 o. s. ř.). Proto také změna navrženého způsobu vypořádání v průběhu řízení nepředstavuje změnu žaloby, o níž by bylo nutno rozhodnout postupem podle §95 o. s. ř., ale jedná se toliko o vyjádření procesního stanoviska účastníka řízení. Z hlediska rozhodování soudu je pro rozhodování soudu rozhodný stav v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ). Nejvyšší soud podotýká, že naopak jako nepřiléhavou je třeba hodnotit žalovanými nastíněnou interpretaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013. Dovolací soud uvádí, že v uvedeném rozhodnutí nestavnoil podmínku plného úspěchu ve věci a přiznání nákladů řízení přesným uvedením způsobu vypořádání již v žalobě, jímž by následně bylo vyhověno. Takový postup by obecně byl zjevně nepřiměřený, neboť žalobce by musel dopředu předvídat, jak se vyvine spor o vypořádání např. i z hlediska možného znaleckého dokazování. Navíc žalobci, kteří v žalobě uvedli jimi navrhovaný způsob vypořádání, by byli v otázce úspěchu ve věci znevýhodněni oproti těm žalobcům, kteří konkrétní způsob vypořádání nenavrhli, neboť uvedení způsobu vypořádání není náležitostí žaloby v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Úspěch ve věci je proto podle dovolacího soudu třeba hodnotit nejen ve vztahu k samotné žalobě, ale i ve vztahu k celému průběhu řízení a k závěrečným procesním stanoviskům účastníků řízení a s případným přihlédnutím k tomu, zda ze strany účastníka řízení nejde o zneužití jeho procesních práv (o které se však v souzené věci nejednalo)“.
V posuzovaném případě odvolací soud zcela správně při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel ze zásady procesního úspěchu ve věci, nicméně již v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu posuzoval procesní úspěch ve věci jen podle vztahu žalobního návrhu a rozhodnutí soudu ve věci samé, aniž by přitom zohlednil průběh samotného řízení.
Z obsahu spisu, jakož i z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že žalobkyně v žalobě navrhla zrušit podílové spoluvlastnictví k předmětným pozemkům a vypořádat je přikázáním za náhradu určenou soudem do výlučného vlastnictví žalovaného, přičemž tento návrh učinila v situaci, zjištěné soudem prvního stupně, že žalovaný předmětné nemovitosti výlučně užíval, což lze nepochybně považovat za logický postup. Žalovaný naopak na počátku navrhoval řešit celou věc mimosoudně a navrhoval žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Při přípravě jednání souhlasil s tím, aby mu byly předmětné pozemky přikázány do výlučného vlastnictví. Po vyhotovení znaleckého posudku žalovaný změnil své stanovisko tak, že pokud bude žalovaná souhlasit se zjištěnou cenou, bude žalovaný souhlasit s tím, aby předmětné pozemky byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví a ona zaplatila žalovanému vypořádací podíl. Na základě toho žalobkyně akceptovala návrh žalovaného a vyjádřila ochotu uzavřít soudní smír s tím, že by převzala předmětné pozemky do svého výlučného vlastnictví za zjištěnou cenu. Účastníci následně během soudního řízení jednali o uzavření soudního smíru, nicméně k tomu, jak shodně uvedly soudy obou stupňů, pro postoj žalovaného k jeho uzavření nedošlo, neboť žalovaný navrhoval v konečné fázi uzavření soudního smíru v tom znění, aby byly předmětné pozemky přikázány za náhradu do jeho výlučného vlastnictví. Žalobkyně poté v další fázi řízení setrvala na svém návrhu, aby byly předmětné pozemky za náhradu přikázány do jejího výlučného vlastnictví, přičemž prokázala zajištění finančních prostředků na úhradu předpokládané náhrady žalovanému. Žalovaný naopak opětovně změnil svůj procesní návrh tak, že opětovně navrhoval, aby byly předmětné pozemky přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně.
Z uvedeného tedy vyplývá, že ačkoliv žalobkyně původně navrhovala jiný způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, v průběhu řízení v reakci na průběh dokazování a na postoj a jednání žalovaného navrhovala přikázání věci do svého výlučného vlastnictví, na svém postoji setrvala i poté, co byla žalovaným zmařena snaha o uzavření soudního smíru, a podle tohoto návrhu bylo nakonec i soudem prvního stupně rozhodnuto. Vzhledem k tomu nemůže obstát závěr odvolacího soudu v tom ohledu, že žalobkyně byla procesně ne zcela úspěšná jen z toho důvodu, že v žalobě navrhovala jiný způsob vypořádání. Nadto, jak již bylo uvedeno, sám žalovaný původně navrhoval zamítnutí žaloby a při přípravě jednání pak akceptoval variantu, aby byly předmětné pozemky přikázány do jeho výlučného vlastnictví a i toto procesní stanovisko opakovaně měnil. Dovolací soud nezjistil nic, co by v této souvislosti nasvědčovalo účelovosti změny procesního stanoviska ze strany žalobkyně nebo zakládalo úvahu o zneužití jejích procesních práv.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba přihlédnout i ke konkrétním okolnostem případu. Obzvláště je třeba přihlédnout k chování stran sporu během řízení, nakolik zejména postupovaly v řízení konstruktivně, reagovaly na průběh dokazování a postoje a stanoviska protistrany či naopak řízení prodlužovaly a mařily jeho účel.
S ohledem na uvedené spočívá rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že nejsou splněny předpoklady pro změnu usnesení odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej §243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej §243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu