ECLI:CZ:US:2018:2.US.4138.17.1
sp. zn. II. ÚS 4138/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. T., t. č. ve Věznici v Pardubicích, P. O. BOX 18, právně zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Pod Věží 121/3, Svitavy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017 č. j. 6 Tdo 450/2017-72, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočkya v Pardubicích ze dne 11. 10. 2016 č. j. 13To 282/2016-1727 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 28. 4. 2016 č. j. 1T 246/2014-1668, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 28. 12. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě byl stěžovatel uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §243 odst. 2 tr. zákoníku, třemi přečiny sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 zákona a zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl podle §187 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věcí podrobně popsaných v daném rozsudku a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoli funkce, která bude spojena s nezletilými dětmi a mladistvými osobami do 18 let, a to na dobu pěti let. Podle §99 odst. 2, 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo též ochranné ambulantní psychiatricko-sexuologické léčení. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená P. P. odkázána se svým nárokem na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. 13 To 282/2016 podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. řádu bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §243 tr. zákoníku, třemi přečiny sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se dopustil jednáním podrobně popsaným ve výrokové části rozsudku.
4. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných v citovaném rozsudku a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoli funkce, povolání nebo činnosti, při níž by se setkával s nezletilými dětmi a mladistvými osobami ve věku do 18 let, a to na dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená P. P. odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově bylo zamítnuto. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích podali nejvyšší státní zástupce v neprospěch stěžovatele a stěžovatel dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání stěžovatele bylo podle §265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že řízení před obecnými soudy bylo stiženo řadou procesních vad, které vedly k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podstata stěžovatelových námitek spočívá v tom, že obecné soudy nesprávně zjistily a posoudily skutkový stav věci. Další vady řízení spatřuje v tom, že nebyly provedeny důkazy, jimiž měla být zpochybněna věrohodnost výpovědí svědků a že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5 tr. řádu, který jim ukládá povinnost objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v trestním řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Je nezbytné připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 Ústavy vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, jež je na zákonné úrovni vyjádřena §2 odst. 6 trestního řádu. Z ní vyplývá, že jenom soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má soud za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3709/16 ze dne 20. 6. 2017, §23; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Výjimku z pravidla "nepřehodnocování důkazů" učiní Ústavní soud až v situaci, kdy hodnocení důkazů a z nich dovozené skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny naopak odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně), srozumitelně a logicky odůvodněny.
9. Stěžovatel se snaží zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany obecných soudů. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.
10. Tvrzení stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti jsou obdobná, jaká stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a je evidentní, že polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby, přičemž s jeho námitkami se obecné soudy dostatečně vypořádaly. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, neboť zasáhnout může jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí byla založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Takové nedostatky však Ústavní soud v rozhodování obecných soudů, zejména soudu dovolacího, neshledal.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu