ECLI:CZ:US:2018:2.US.4148.17.1
sp. zn. II. ÚS 4148/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem se sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4 - Braník, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 3. 2017, č. j. 16 Nc 18/2016-399, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 7. 2017, č. j. 16 Nc 18/2016-468, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, č. j. 69 Co 275/2017-495, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů, výživného a styku stěžovatele (otce) ve vztahu k nezletilým dětem, R. a E., jejichž matkou je G. P.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 2 nyní napadeným rozsudkem k návrhu matky o úpravě výchovných poměrů a výživného k nezletilým dětem v době před a po rozvodu jejího manželství se stěžovatelem rozhodl tak, že se svěřují do péče matky (výrok I.), stěžovatele zavázal přispívat na výživu nezletilých dětí částkou 3.000 Kč, resp. 2.500 Kč měsíčně a současně uhradit dlužné výživné (výroky II. a III.), dále pak upravil styk stěžovatele s nezletilými (včetně způsobu jejich předávání) tak, že je oprávněn se s nimi stýkat v každém sudém týdnu v roce od čtvrtka od 17:00 hodin do neděle do 17:00 hodin a v každém lichém týdnu v roce od středy od 17:00 hodin do pátku do 17:00 hodin, s výjimkou následujících prázdnin a svátků, ve vztahu k nimž tento styk upravil samostatně ve výroku specifikovaným způsobem (výrok IV.). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (výrok V.). Rozhodnutí o svěření nezletilých dětí do výchovy matky obvodní soud mj. zdůvodnil tím, že "ta je - s ohledem na útlý věk dětí i schopnost finančně děti zabezpečit a dát jim určitou stabilitu a řád - v současné době vhodnějším vychovatelem nežli (stěžovatel). Ten se z hlediska ekonomického zabezpečení rodiny projevuje z obou rodičů méně zodpovědně a méně kompetentně, svoji nezaměstnanost dlouhodobě žádným způsobem neřeší a ani to nezakrývá a dlouhodobě se nechal živit svou manželkou a v současné době svými rodiči." Obvodní soud vzhledem k věku obou nezletilých dětí provedl pohovor opatrovníkem pouze s nezl. R., která "vyjádřila kladný citový vztah k oběma rodičům a současně se vyjádřila tak, že jí stávající situace z hlediska péče obou rodičů vyhovuje." Dále soud konstatoval, že výchovné poměry v novém bydlišti matky i ve stávajícím bydlišti stěžovatele "byly shledány v pořádku" a že "mezi rodiči je problematická komunikace, matka nevidí důvodné další pokračování mediace."
4. Proti citovanému rozsudku okresního soudu podali odvolání jak matka nezletilých, tak i stěžovatel, v nichž (z protichůdných hledisek) polemizovali se způsobem, jakým obvodní soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů k nezletilým, resp. o vyživovací povinnosti stěžovatele k nim. Zatímco matka nezletilých nesouhlasila především s konkrétní výší vyživovací povinnosti stěžovatele, resp. s rozsahem pravidelného styku stěžovatele s nimi, stěžovatel se domáhal svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy, která se mu s ohledem na konkrétní okolnosti nyní projednávaného případu jeví jako jediné správné řešení, zcela v souladu se závěry judikatury Ústavního soudu, s nimiž jsou právní závěry obvodního soudu naopak v rozporu. Konkrétně stěžovatel nesouhlasil s tím, že jeho nezaměstnanost, resp. přání nezl. R. učinil obvodní soud klíčovými aspekty pro svěření nezletilých dětí do výlučné péče matky, ačkoliv je k jejich výchově také zcela způsobilý.
5. Městský soud v Praze rozsudkem rovněž napadeným nyní projednávanou ústavní stížností shledal zčásti důvodným pouze odvolání matky nezletilých, když rozsudek obvodního soudu potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") pouze ve výroku, týkajícího se svěření nezletilých dětí do péče matky (výrok I.). Ve zbylém rozsahu jej podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil, když stěžovatele jednak zavázal přispívat na výživu nezletilých částkou 4.000 Kč, resp. 3.000 měsíčně a tomu přizpůsobil i výši jeho dlužného výživného (výroky II. a III.), jednak upravil rozsah "běžného" styku stěžovatele s nezletilými dětmi tak, že je oprávněn se s nimi stýkat vždy každý sudý týden v roce od středy od 17:00 hodin do neděle do 17:00 hodin, a dále upravil jeho styk s nimi v době prázdnin a svátků (výrok IV.).
6. Městský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného obvodním soudem, který doplnil o důkazy za účelem ověření si nejen aktuálních majetkových poměrů stěžovatele i matky nezletilých dětí, ale i způsobu výchovy a běžných potřeb nezletilých dětí (např. zprávy kolizního opatrovníka nezletilých, pohovor kolizního opatrovníka s nezl. R., aj.), přičemž další dokazování, které stěžovatel navrhoval, neshledal nezbytným (v případě znaleckého posudku dokonce za "zbytečně nadměrně psychicky zatěžující oba nezletilé"). Na základě takto zjištěného skutkového stavu se městský soud ztotožnil s rozhodnutím obvodního soudu o svěření nezletilých dětí do péče matky a odmítl odvolací námitky stěžovatele, který se domáhal jejich svěření do střídavé výchovy. V odůvodnění rozhodnutí městský soud mimo jiné konstatoval, že "bylo přihlédnuto zejména ke stanovisku kolizního opatrovníka, který poté, co provedl podrobné šetření v rodině nezletilých dětí a provedl rozhovor s nezl. R., zaujal (shodně se soudem I. stupně) názor, že je to v dané chvíli matka, kdo se jeví jako vhodnější vychovatel obou dětí. Z provedeného dokazování vyplynulo, že matka je ochotna respektovat názor nezl. R. ohledně frekvence styků dětí s (stěžovatelem), je schopná děti zabezpečit po stránce citové i materiální a je schopna umožňovat styky (stěžovatele) s dětmi v co možná nejširším rozsahu." Městský soud proto na základě konkrétních skutkových okolností nyní projednávaného případu dospěl (shodně s obvodním soudem) k názoru, že pro nevhodnost nařízení střídavé péče svědčí především "nedostatek odpovídající komunikace mezi rodiči, týkající se nezletilých dětí (...), o čemž svědčí především větší počet předběžných opatření vydaných v tomto řízení, kde se řešily otázky, které by měli být rodiče schopni spolu vyřešit dohodou, či (stěžovatelem) podané oznámení na Policii (...). Nelze také přehlížet, že (stěžovatel) opakovaně vytýká matce rozchod rodičů. Takové otázky jsou záležitostí rodičů, za což jejich děti nemohou, a proto není na místě je přenášet do vztahů týkajících se péče o děti." Dalším důvodem, který vedl městský soud k tomu, že nenařídil střídavou péči rodičů, byla otázka "finančního zázemí stěžovatele, který dlouhodobě nepracuje, přičemž důvody, jimiž ospravedlňoval tuto skutečnost, zejména v podobě fyzického napadení jeho osoby otcem matky či tím, že se matka s dětmi odstěhovala ze společné domácnosti a nebyly vyřešeny poměry týkající se dětí, neobstojí." V neposlední řadě městský soud konstatoval, že pro svěření dětí do péče matky dále svědčí "přání nezletilé R., a to ponechat styk se (stěžovatelem) v dosud nastaveném rozsahu (...), který funguje a dětem (resp. nezletilé R.) v rozsahu 10 dnů u matky a 4 dnů u (stěžovatele) vyhovuje. Jde-li o nezletilého E., u něj bylo přihlédnuto k tomu, že je zatím nízkého věku a není dosud schopen své přání ohledně této otázky odpovídajícím způsobem vyjádřit tak, aby k němu bylo možné při rozhodování o této významné otázce zásadně přihlédnout. Současně s tím pak bylo zohledněno zachování sourozeneckých vztahů." Námitky stěžovatele týkající se vedení pohovoru nezl. R. s kolizním opatrovníkem, jakož i jeho tvrzení, že nelze jejímu přání přikládat významnější váhu, nebyly městským soudem shledány důvodnými. K namítanému rozporu závěrů s judikaturou Ústavního soudu městský soud uvedl, že každý případ, kdy soud rozhoduje o péči o nezletilé děti, je specifický, a proto nelze paušálně odkazovat na jednotlivá rozhodnutí soudů vydaná v obdobných věcech (např. Ústavního soudu, jak tomu bylo v daném případě) a činit z nich bez dalšího závěry i na danou věc.
7. V souvislosti s úpravou styku stěžovatele s nezletilými dětmi (který byl změněn tak, aby probíhal pouze v sudém týdnu) pak městský soud konstatoval, že pro nezletilé děti "bude příznivější, vzhledem k jejich nižšímu věku, a zejména vzhledem k tomu, že tento model styku již delší dobu úspěšně funguje, a také že nezl. R. začala v mezidobí navštěvovat první třídu základní školy, aby se s (stěžovatelem) stýkaly pouze v jednom týdnu, ale v delším (kontinuálním) určeném čase, tj. od středy do neděle (tj. v souladu s tím, jak to bylo i nastaveno předběžným opatřením a také v souladu s přáním nezletilé). Touto úpravou tak bude dětem zajištěno stabilní a klidné zázemí a nebudou nadměrně zatěžovány změnou pobytu v průběhu všedního týdne."
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí a ve své argumentaci, opírající se o níže citovanou judikaturu Ústavního soudu, podrobně polemizuje s konkrétními důvody obecných soudů (zejména městského soudu), na jejichž základě bylo odmítnuto stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí a rozhodnuto o jejich svěření do výchovy matky. Stěžovatel je toho názoru, že v zájmu nezletilých dětí naopak střídavá výchova je, a pokud ji obecné soudy vyloučily za situace, kdy oba rodiče stejnou měrou splňují všechna kritéria, vymezená v judikatuře Ústavního soudu, aniž by pro takový postup uvedly relevantní důvody, porušily jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel proto konkrétně zpochybňuje argumenty obecných soudů, že problémová komunikace mezi rodiči, jeho nezaměstnanost, resp. přání nezl. R. jsou klíčovými důvody vylučující stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí. Nadto zpochybňoval objektivitu samotného postoje nezl. R., když poukazoval na zjevné ovlivnění ze strany matky, a také způsob jeho zjištění prostřednictvím pohovoru s kolizním opatrovníkem, což městský soud nezohlednil, a proto rovněž porušil práva stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel proto shrnuje, že "žádný důvod k negaci střídavé péče při ochraně nejlepšího zájmu dítěte tak, jak je vymezen v citovaném odůvodnění či obdobného charakteru shledán v řízení nebyl. U dětí nebyl indikován žádný zdravotní problém, který by mohl být překážkou střídavé péče. S matkou žijí v dosahové vzdálenosti necelého jednoho kilometru od místa bydliště otce a navštěvují školní a předškolní zařízení v blízkém okolí; tedy i z logistického pohledu by střídavá péče nijak nenarušila jejich vzdělávací a mimoškolní aktivity. Vzdálenost obou bydlišť umožňuje pružně reagovat na potřeby dětí."
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dětem, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení jejich střídavé výchovy, a svěřily je do péče jejich matky. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
11. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), na který stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž odkazuje].
12. Jak ostatně sám stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či stěžovatelem rovněž obsáhle citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)]. Právě v tomto aspektu rozhodování obecných soudů v nyní projednávaném případě pak stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv, neboť je toho názoru, že obecné soudy tuto premisu nerespektovaly, navzdory skutečnosti, že oba rodiče dle názoru stěžovatele tato kritéria splňují stejnou měrou.
13. S tímto hodnocením stěžovatele se nicméně Ústavní soud neztotožňuje, neboť je založeno na velmi zjednodušeném a - z pohledu stěžovatele- do značné míry subjektivním výkladu závěrů judikatury Ústavního soudu ohledně rozhodování obecných soudů o stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí, když v něm pomíjí konkrétní specifické okolnosti nyní projednávaného případu, které v současnosti střídavou výchovu nezletilých dětí vylučují, a to pro její rozpor se základním postulátem řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
14. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu totiž současně vyplývá (což ovšem stěžovatel při její citaci v ústavní stížnosti pomíjí), že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
15. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče přitom může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
16. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí a svěřily je do péče matky, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
17. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy se při rozhodování soustředily nejen na otázky, zda jsou oba rodiče výchovně způsobilí, jaký vztah mají k nezletilým dětem, příp. zda jsou u obou rodičů splněny (především materiální) předpoklady pro svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy a jaké jsou jejich postoje k takovému opatření, ale především kladly důraz právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Přestože tedy obecné soudy v nyní projednávaném případě konstatovaly, že "výchovné poměry obou rodičů byly shledány v pořádku", ke stanovení střídavé výchovy nepřikročily "automaticky", nýbrž se ve svém rozhodování pečlivě zabývaly také zkoumáním možných úskalí a důsledků svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy obou rodičů, a to jak s ohledem na jejich samotný osobnostní vývoj od útlého věku, tak i s ohledem na specifické okolnosti nyní projednávaného případu, které v současnosti buď přímo vylučují stanovení střídavé výchovy (zejména tedy přání nezl. R. a s tím nezbytná potřeba zachovat sourozenecké vztahy mezi nezletilými dětmi nebo aktuální nezaměstnanost stěžovatele ovlivňující jeho schopnost zajistit materiální potřeby nezletilých dětí), anebo by výkon případně stanovené střídavé výchovy činily velmi komplikovaným, ne-li nemožným (negativně zabarvené vzájemné vztahy rodičů a neschopnost jejich komunikace). Proto obecné soudy svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy odmítly jako nevhodné a v rozporu s nejlepším zájmem nezletilých dětí, v případě nezl. R. dokonce v přímém rozporu s jejím postojem, což také velmi podrobně (s oporou v provedených důkazech a doporučení kolizního opatrovníka) a dle názoru Ústavního soudu přesvědčivým způsobem odůvodnily.
18. Ústavní soud se proto v projednávané věci neztotožňuje s námitkami stěžovatele vůči právním závěrům obecných soudů, neboť je toho názoru, že v nich respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházely z premisy, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií, zákonných podmínek a s vyloučením přítomnosti specifických okolností projednávaného případu, tj. podmínek, do nichž se projektuje ústavní požadavek na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění obecných soudů v daném případě splněno nebylo, a proto svěřily nezletilé děti do výlučné péče jejich matky, ovšem s důrazem na to, aby byly zachovány vzájemné citové vazby mezi nimi a stěžovatelem. Tomuto požadavku také obecné soudy přizpůsobily i způsob a rozsah úpravy styku stěžovatele s nimi, a to i s ohledem na povinnou školní docházku nezl. R.
19. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že postoj nezletilého dítěte, z něhož obecné soudy chtějí vycházet, musí být objektivní, čemuž musí odpovídat i způsob jeho zjišťování, s tímto názorem stěžovatele se Ústavní soud v obecné míře ztotožňuje, neboť koneckonců vychází ze závěrů judikatury Ústavního soudu. V ní totiž Ústavní soud zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115) či sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)].
20. Ústavní soud je však toho názoru, že obecné soudy v nyní projednávaném případě uvedeným požadavkům dostály, a souhlasí tak s názorem městského soudu, jenž obdobnou námitku stěžovatele, kterou předestřel již ve svém odvolání, neshledal důvodnou, neboť samotná skutečnost, že nezl. R. byla v době pohovoru v péči matky, "nemůže bez dalšího svědčit o tom, že její výpověď byla matkou ovlivněna a že by z výslechu nezletilé nebyl snad opatrovník, potažmo soud, schopen zjistit názor dítěte. (...) Jak vyplynulo ze zprávy kolizního opatrovníka, která byla provedena k důkazu v odvolacím řízení, a byla výše citována, kolizní opatrovník názor nezletilé zjišťoval metodami, přístupem a pomůckami, které odpovídaly jejímu věku, a k nezletilé přistupoval velice citlivě."
21. V neposlední řadě se Ústavní soud ztotožňuje i s názorem městského soudu, pokud v daném případě do budoucna zdaleka nevyloučil možnost stanovení střídavé výchovy u nezletilých dětí, čemuž také uzpůsobil rozsah pravidelného styku stěžovatele s nezletilými dětmi. Ústavní soud je totiž rovněž toho názoru, že výše uvedené aktuální okolnosti a potřeby nezletilých dětí do budoucna (jednou pro vždy) zdaleka nevylučují možnost změny úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají mimo jiné na okolnostech, které v současnosti sice vylučují stanovení střídavé výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (věk dětí, změna jejich postoje, změna negativních vzájemných vztahů mezi rodiči či plná schopnost stěžovatele zajistit nezletilým dětem materiální potřeby apod.), jako tomu ostatně bylo i v nyní projednávaném případě. Jak ostatně zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilých dětí nevyžadují změnu jejich výchovných poměrů. To samozřejmě ovšem za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů nad potřebou nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke svým nezletilým dětem, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě (i s ohledem na psychickou zátěž nezletilých dětí spojenou s nutností absolvovat soudní řízení a s tím související úkony) žádoucí.
22. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu