ECLI:CZ:US:2018:2.US.591.18.1
sp. zn. II. ÚS 591/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Omachlíka, zastoupeného JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, č. j. 20 Cdo 4490/2017-221, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2017, č. j. 20 Co 138/2017-187, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (zahrnující v širším pojetí mimo jiné i rovnost účastníků řízení) podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 17. 10. 2016, č. j. 5 C 265/2015-152 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně D. Benáková domáhala vyloučení v tomto rozsudku popsané bytové jednotky z exekuce, vedené stěžovatelem jako žalovaným proti povinnému Mgr. V. Benákovi - bývalému manželu žalobkyně. Ve svém rozhodnutí zejména uvedl, že jednání žalobkyně a povinného bylo účelové, neboť smlouva o koupi bytu byla uzavřena v den právní moci rozhodnutí o rozvodu jejich manželství. Nadto žalobkyně na koupi bytu použila prostředky patřící do společného jmění manželů. Na základě toho soud uzavřel, že předmětný byt zůstal ve společném jmění bývalých manželů.
3. K odvolání žalobkyně městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že předmětný byt vyloučil z exekuce vedené proti bývalému manželu žalobkyně. Žalobkyně totiž předmětný byt podle odvolacího soudu nabyla vkladem do katastru nemovitostí dne 11. 7. 2007, tedy po rozvodu manželství (to bylo rozvedeno ke dni 28. 6. 2007). Tento byt tedy nebyl společným jměním žalobkyně a jejího bývalého manžela - povinného a proto jej odvolací soud vyloučil z exekuce.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesení Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť dovolání neobsahovalo údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ani uvedení dovolacího důvodu. Nad rámec toho Nejvyšší soud doplnil, že pro závazek, který vznikl za trvání manželství i jen jednomu z manželů, lze (zásadně) nařídit exekuci na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení exekuce nebylo vypořádáno. Z toho na druhou stranu podle Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závazek jen jednoho z manželů nelze nařídit exekuci na majetek, který v době zahájení exekuce do společného jmění manželů nepatřil, neboť jej manžel povinného (v tomto případě manželka povinného) nabyl do svého výlučného vlastnictví až po zániku manželství, tj. až po zániku společného jmění. Skutečnost, že v posuzované věci manželka povinného eventuálně nabyla vylučovanou nemovitou věc do svého výlučného vlastnictví mimo jiné i z prostředků náležejících do nevypořádaného společného jmění manželů, lze podle Nejvyššího soudu namítat v řízení o tzv. žalobě z lepšího práva, která slouží k ochraně třetích osob, jejíž právo na uspokojení se z výnosů (výtěžku) exekuce bylo v exekučním řízení porušeno.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Namítá-li totiž stěžovatel (zejména s odkazem na judikaturu Ústavního soudu), že rozhodnutí odvolacího soudu (kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně) bylo pro něj překvapivé, neboť odvolací soud svůj právní názor stěžovatel nikterak neavizoval, pak tato námitka z ústavního hlediska neobstojí. Odvolací soud totiž vyšel z argumentace obsažené v odvolání žalobkyně. Podle odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku městského soudu se přitom stěžovatel k odvolání žalobkyně vyjadřoval, když opak stěžovatel netvrdí ani nyní v ústavní stížnosti. Odvolací soud tak své rozhodnutí nepostavil na žádném pro účastníky řízení neočekávatelném řešení, což se právě stalo ve stěžovatelem odkazovaných případech, které řešil Nejvyšší soud nebo Ústavní soud, a tím se právě tyto případy liší od nyní řešené věci.
8. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti dostatečně přesvědčivě nespecifikuje, v čem by výklad městského soudu o zániku společného jmění manželů v dané věci měl být v rozporu s dobrými mravy. To, že žalobkyně nabyla předmětný byt až po zániku manželství (a tedy po zániku společného jmění manželů) totiž fakticky nerozporuje ani stěžovatel. Tím není samozřejmě vyloučeno, že k zániku manželství (a tedy společného jmění manželů) mohlo dojít účelově, když žalobkyně na nákup bytu eventuálně použila prostředky, jež do společného jmění manželů náležely. Ovšem s touto okolností (jakož i s postupem, jak danou situaci z pohledu stěžovatele řešit) se ve svém rozhodnutí vypořádal Nejvyšší soud (srov. jeho odkaz na žalobu z lepšího práva). Naopak stěžovatel se s touto částí odůvodnění jeho rozhodnutí v ústavní stížnosti dostatečně nevypořádává, když například zřetelně nevysvětluje, proč tímto způsobem nepostupoval.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud i městský soud ujednotily na stanovisku, že předmětný byt není součástí zaniklého společného jmění žalobkyně a povinného, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Platí to mimo jiné i proto, že právní řád nabízí stěžovateli prostředky, jak ochránit své zájmy z jeho pohledu jako oprávněného, byly-li skutečně jednáním povinného a žalobkyně zkráceny. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu