ECLI:CZ:US:2018:2.US.604.18.1
sp. zn. II. ÚS 604/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PRAGA Strašnice a. s., se sídlem Černokostelecká 1168, Praha 10, zastoupené advokátem Mgr. Ing. Ladislavem Málkem, se sídlem Sudoměřská 6, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 28 Cdo 2026/2017-463, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2016, č. j. 70 Co 393/2016-402, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 6. 2016, č. j. 26 C 490/2013-336, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a JUDr. Miroslava Popeláře jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní projednávané ústavní stížnosti, se stěžovatelka domáhala určovací žalobou vlastnického práva k blíže specifikovaným pozemkům v kat. území Strašnice, obec Praha, které byly zapsány na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu - Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu (dále též "Státní pozemkový úřad"), č. j. PÚ 7383/92/1, sp. zn. SPÚ 342460/2013/H ze dne 19. 8. 2013 tak, že vlastnické právo náleží žalovanému JUDr. Popelářovi. I přes toto rozhodnutí krajského pozemkového úřadu a zápisu do katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného však stěžovatelka sporné nemovitosti nadále využívá z důvodu provozování podniku PRAGA Strašnice a. s., když je dříve zahrnula i do svého privatizačního projektu a nevyhověla tak výzvě k jejich vydání.
3. Podstatou argumentace stěžovatelky bylo tvrzení, že Státní pozemkový úřad rozhodl dle nesprávného předpisu, pokud právní předchůdci žalovaného pozemky zemědělsky neobhospodařovali a nesplňovali tak podmínky aplikovaného zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Dále stěžovatelka namítala, že i kdyby byly o vlastnictví jakékoliv pochyby, pozemky stěžovatelka užívala v dobré víře přes 20 let, a tak je řádně vydržela. Obecné soudy však dospěly k závěru, že o restitučním nároku byla stěžovatelka zpravena již roku 1991, a tak k vydržení nemohlo dojít z důvodu absence dobré víry. Jak totiž obvodní soud zjistil z údajů v obchodním rejstříku, osoby, které o nároku měly být tehdy informovány, se staly členy statutárního orgánu právního nástupce společnosti PRAGA a. s. vzniklé z privatizačního projektu.
4. Obvodní soud proto žalobu stěžovatelky zamítl, jelikož neprokázala, že byla vlastníkem dotčených pozemků a nepodařilo se jí tzv. "odklidit" právní moc restitučního rozhodnutí Státního pozemkového úřadu. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání k městskému soudu, který však výrok soudu I. stupně o určení vlastnického práva k nemovitostem potvrdil se shodným odůvodněním. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost, jelikož právní otázka v dovolání byla již řešena v rámci rozhodovací praxe tohoto soudu.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že obecné soudy rozhodly, aniž by se opřely o konkrétní důkazy, čímž zcela rezignovaly na naplnění požadavků spravedlivého procesu, který spočívá v zachování základních principů dokazování v civilním řízení, tedy principu spravedlivého a rovného přístupu k oběma stranám sporu a principu věrohodného hodnocení důkazů. Dle stěžovatelky se obecné soudy řádně nezabývaly oprávněností restitučního nároku, pokud zjistily neúplně skutkový stav, neprovedly stěžovatelkou navrhované důkazy k prokázání rozhodných skutečností a nebylo přihlédnuto k tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům.
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející z hlediska námitek obsažených v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. V případě posouzení námitek stěžovatelky je nutno nejprve uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o určovací žalobě k nemovitostem, které byly předmětem restitučního nároku. Stěžovatelka tvrdí, že v řízení před obecnými soudy neměla možnost uplatnit svá procesní práva, a proto bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny). Měřítkem ústavnosti tak byly učiněny primárně otázky procesní a opodstatněnost samotného restitučního hmotněprávního nároku. Již na tomto místě nicméně Ústavní soud uvádí, že napadená rozhodnutí byla velmi podrobně a přesvědčivě odůvodněna, soudy provedly množství důkazů a svoje právní závěry opřely o pečlivě zjištěné skutkové okolnosti věci. Stěžovatelkou navržené důkazy byly provedeny, resp. soudy alespoň vyložily, z jakých důvodů jejich provedení nebylo nutné. Ústavní soud tak nezjistil situaci, setrvale označovanou jako tzv. opomenutý důkaz, a napadená rozhodnutí netrpí ani nepřezkoumatelností. K porušení namítaného práva na spravedlivý proces proto v tomto ohledu zcela jednoznačně nedošlo.
8. Ústavní soud dále uvádí, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a zásadně mu proto nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, s výjimkou případů, kdy jimi dojde k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Jinak řečeno, ústavní stížnost nemůže být shledána důvodnou jen proto, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem hodnocení zjištěného skutkového stavu a s jeho posouzením podle podústavního práva. Pokud by tomu tak bylo, pak by se totiž právo na spravedlivý proces fakticky překlopilo do práva na úspěch v soudním řízení, což ovšem zcela pochopitelně nemůže požívat soudní ochrany. Úkolem Ústavního soudu proto není toto podústavní právo interpretovat a ani sjednocovat jeho výklad; to je primárně úkolem Nejvyššího soudu (viz zejména §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).
9. Jak se podává ze shora uvedeného, sedes materiae ústavní stížnosti spočívá ve zpochybnění povahy předmětných pozemků jako zemědělských (materiálně se údajně jedná o pozemky stavební), přičemž restituční řízení trvalo více než 22 let a byly jím způsobeny nové křivdy.
10. K tomu však je třeba uvést, že pokud obecné soudy dospěly k závěru, že předmětné rozhodnutí Státního pozemkového úřadu (kterým bylo rozhodnuto o tom, že kupní smlouvy uzavřené právními předchůdci žalovaného v rozhodném období byly uzavřeny v tísni a za zvlášť nevýhodných podmínek) nelze zpochybnit v řízení o určení vlastnického práva před civilními soudy, nýbrž bylo namístě využít možnost jeho přezkumu před správními soudy, resp. podle části páté občanského soudního řádu, jedná se o právní názor zcela logický a plně respektující rozdělení kompetencí mezi jednotlivé státní orgány. Soudy proto správně vycházely z ustanovení §135 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož bylo-li o otázce, o níž přísluší rozhodnout jinému orgánu "vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází." Stěžovatelce se přitom nepodařilo zpochybnit samotnou pravomoc Státního pozemkového úřadu, což by teprve mohlo znamenat, že by jeho rozhodnutí civilní soudy mohly zcela ignorovat.
11. Namítá-li dále stěžovatelka povahu předmětných pozemků, tzn. zpochybňuje-li jejich zemědělský charakter, nezbývá Ústavnímu soudu než se omezit na konstatování, že tato námitka se týká výhradně zpochybnění výsledků provedeného dokazování, což ovšem zdejšímu soudu zásadně nepřísluší. Z pohledu ústavnosti je totiž podstatné, že obecné soudy svoje závěry o povaze předmětných pozemků jako zemědělských náležitě odůvodnily, přičemž zdůraznily, že pro povahu tohoto majetku postačuje, byl-li k zemědělským účelům užíván v době jeho odnětí, což se stěžovatelce nepodařilo vyvrátit a obecné soudy se k této otázce poměrně podrobně vyjádřily (viz zejména str. 6 napadeného rozsudku městského soudu). Obdobné lze uvést ohledně námitky vydržení, kdy obecné soudy vyložily, proč stěžovatelka nemohla být v dobré víře (viz např. str. 13 rozsudku obvodního soudu).
12. V posuzované věci tak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstála a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu