ECLI:CZ:US:2018:2.US.617.18.1
sp. zn. II. ÚS 617/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Evou Doložílkovou, advokátkou se sídlem Pobřežní 1a/648, Praha 8, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 6. dubna 2017 č. j. 0P 83/2016-360 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 19 Co 241/2017-659, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015 č. j. 25 Co 191/2015-176 byly upraveny poměry styku stěžovatele s jeho nezletilou dcerou tak, že dcera byla svěřena do péče matky a zároveň byl stanoven pravidelný styk dcery se stěžovatelem, a to v rozsahu od středy 17:30 h do neděle 18:00 h a dále o prázdninách. Stěžovatel podal dne 29. 6. 2016 návrh na zahájení řízení o úpravě poměrů nezletilé dcery k Okresnímu soudu v Hradci Králové (dále "soud prvního stupně"), ve kterém navrhoval, aby byla nezletilá dcera svěřena do jeho péče. U soudu prvního stupně již bylo zahájeno řízení o návrhu matky dcery stěžovatele na zúžení styku dcery se stěžovatelem na dobu od pátku 17:30h do neděle 18:00h v lichém týdnu a soud prvního stupně řízení o obou návrzích spojil do řízení vedeného pod sp. zn. 0P 83/2016. V tomto řízení soud prvního stupně rozhodoval také o návrhu matky na zvýšení stanoveného výživného otce pro nezletilou dceru a o návrhu stěžovatele ohledně školní docházky dcery. Soud prvního stupně rozhodl napadeným rozsudkem tak, že výživné stanovil na 4.500 Kč měsíčně a návrhy obou rodičů na změnu styku s nezletilou dcerou zamítnul. Krajský soud v Hradci Králové (dále "odvolací soud") rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil pouze v části, kterou bylo zvýšeno výživné stěžovatele pro nezletilou dceru pro období od 1. 9. 2016 do 31. 5. 2017 na 4.500 Kč měsíčně. Ve zbývající části výroku I a ve výroku II pak prvoinstanční rozhodnutí odvolací soud změnil tak, že výživné stěžovatele pro nezletilou dceru s účinností od 1. 6. 2017 do budoucna zvýšil pouze na 4.000 Kč měsíčně. Stěžovatel svou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o výši výživného a o zamítnutí jeho návrhu na změnu péče o jeho nezletilou dceru, neboť se domnívá, že rozhodnutími bylo zasaženo do stěžovatelova práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále, že bylo zasaženo do práva stěžovatele na rodinný život a na péči o děti, garantovaného čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny.
2. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí o výši výživného tak, že matka má kromě nezletilé dcery stěžovatele vyživovací povinnost k její nezletilé polorodé sestře a stěžovatel měl zároveň vyživovací povinnost pouze k nezletilé dceři. Soud prvního stupně měl také za nepochybné, že došlo k nárůstu potřeb nezletilé, a to v souvislosti s jejím věkem, růstem, docházkou do školy a zájmovými aktivitami. Dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány podmínky pro zvýšení výživného a jako výživné přiměřené jak potřebám nezletilé, tak možnostem otce, určil výživné ve výši 4.500 Kč měsíčně, přičemž při rozhodování o výši výživného přihlédl nejen k potřebám nezletilé, možnostem otce a počtu jeho vyživovacích povinností, ale také k rozsahu styku stěžovatele s jeho nezletilou dcerou a nákladům stěžovatele na styk s ní. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilou dceru není důvodný. Tento závěr odůvodnil tak, že za situace, kdy probíhá osobní styk stěžovatele s nezletilou dle předchozího rozhodnutí soudu, jakož i telefonický kontakt stěžovatele s nezletilou dle mimosoudní dohody rodičů, nejsou dány důvody pro změnu péče o nezletilou a svěření nezletilé do péče stěžovatele. U nezletilé, ani u rodičů nedošlo k žádné změně poměrů, která by odůvodňovala změnu péče. Soud prvního stupně uzavřel, že matka stěžovateli ve styku s nezletilou nebrání, styk probíhá dle předchozího rozhodnutí soudu, přičemž skutečnost, že telefonický kontakt stěžovatele s nezletilou neprobíhá dle jeho představ, ani skutečnost, že matka není ochotna se se stěžovatelem domluvit na širším styku, než jak bylo stanoveno rozhodnutím soudu, nejsou důvodem pro změnu péče o nezletilou.
3. Odvolací soud po doplnění dokazování ve vztahu k rozsahu vyživovací povinnosti otce dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně a výrok o výživném pro období od 1. 9. 2016 do 31. 5. 2017 potvrdil a dále výživné stěžovatele pro nezletilou dceru s účinností od 1. 6. 2017 do budoucna snížil, neboť odvolací soud shledal opodstatněnou odvolací námitku stěžovatele, že mu po vyhlášení prvoinstančního rozhodnutí přibyla další vyživovací povinnost, a to k nezletilému synovi, narozenému XX. S ohledem na tuto okolnost dospěl odvolací soud k závěru, že je třeba nárůst vyživovacích povinností stěžovatele zohlednit poměrným snížením výživného pro nezletilou dceru, přičemž za odpovídající považoval odvolací soud částku 500 Kč měsíčně. Odvolací soud shledal věcně správným i výrok V prvoinstančního rozsudku, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilou, s odůvodněním, že u nezletilé ani u rodičů nedošlo k žádné změně poměrů. Odvolací soud v tomto ohledu odkázal na odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí a s ohledem na doplnění dokazování v odvolacím řízení k tomuto odůvodnění dodal, že změna poměrů odůvodňuje změnu rozhodnutí o péči o nezletilé dítě jen tehdy, jestliže jiné okolnosti převažují nad požadavkem stálosti výchovného prostředí nezletilého dítěte. Rozhodujícím hlediskem pro úvahu o nejvhodnější úpravě výchovy nezletilého dítěte zůstává vždy zájem dítěte. V zájmu dítěte dle odvolacího soudu není, aby bylo pouze se zřetelem k novým poměrům rodiče, u něhož není ve výchově, odňato z výchovného prostředí, v němž vyrůstá již více let, a aby bylo současně vzdáleno svým sourozencům. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem prvoinstančního soudu, že matka otci ve styku s nezletilou nebrání. Odvolací soud pak dodal, že v přezkoumávané věci rodičovský konflikt v současné době eskaluje přičiněním stěžovatele, a to z toho důvodu, že matka není přístupna komunikaci rodičů v jím požadovaném rozsahu, což nemá oporu v zákoně ani v předchozím rozhodnutí soudu o úpravě styku stěžovatele s jeho nezletilou dcerou.
4. Návrh na změnu péče o dceru stěžovatel podal proto, že se domníval, že matka dcery nedostála své zákonné a logické povinnosti toho rodiče, který má dítě v péči. Takovou povinností je dle stěžovatele podporovat a aktivně se podílet na zajišťování styku dítěte s druhým rodičem, který má na takovém styku s dítětem opravdový a upřímný zájem. To platí tím spíše za situace, kdy dítě bydlí s prve uvedeným rodičem ve vzdálenosti od bydliště druhého rodiče, která znemožňuje každodenní styk s dítětem. Soud prvého stupně dle stěžovatele nedostatečným a restriktivním způsobem vyložil pojem změny poměrů, neboť opomněl nejlepší zájem dítěte a konkrétní okolnosti případu, a to zejména skutečnost, že o odstěhování či spíše řečeno o odvlečení dcery do vzdálenosti 100 km od původního společného bydliště rozhodla matka zcela jednostranně, a to nejen bez jakékoli dohody s otcem ale i bez jakéhokoli předchozí konzultace. Z předmětné vzdálenosti pak také vyplývají zvýšené nároky na matku, pokud jde o širší podporu styku dcery s otcem, který zahrnuje zejména pravidelný telefonický kontakt. Dle stěžovatele matka neplní své povinnosti spočívající v poskytování řádné součinnosti a spolupráce při realizaci styku dcery s otcem, styk dcery s otcem jakož i telefonický kontakt dcery s otcem nijak nepodporuje. Stěžovatel namítá, že nejde pouze o to, že by přístup matky nebyl podle představ otce, ale jde o to, že přístup matky není v souladu s jejími povinnostmi stanovenými zákonem a není v souladu se zájmy dcery. Stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu vykládá tak, že se o dceru může zajímat pouze v té míře, v jaké je to matce "příjemné", v čemž však spatřuje rozpor s ústavním požadavkem na ochranou zájmu dítěte. Odvolací soud dle stěžovatele v napadeném rozsudku zcela pominul skutečnost, že v průběhu řízení o návrhu stěžovatele se stěžovateli narodil syn, který je tak zároveň polorodým bratrem nezletilé dcery, a že nutnou součástí posuzování nejlepšího zájmu dcery je tedy i okolnost, zda dcera bude mít dostatečnou možnost navázat se svým mladším bratrem plnohodnotný vztah. Zásah do práva na rodinný život stěžovatel spatřuje v tom, že je mu znemožňováno udržovat, prohlubovat a rozvíjet vztah mezi rodičem a jeho dítětem. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele zcela opomíjejí nejlepší zájem nezletilé dcery stěžovatele, a to konkrétně její právo na péči a kontakt s oběma rodiči. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v nesprávné interpretaci podmínek pro rozhodování o změně péče, neboť se obecné soudy de facto odmítly zabývat návrhem stěžovatele na změnu péče. Stěžovatel v postupu obecných soudů spatřuje také projev nerovného zacházení vůči účastníkům řízení, neboť stěžovateli jako otci je kladeno vše za vinu a matka dítěte je bez ohledu na své skutečné konání automaticky považována za oběť otce, který se až příliš zajímá o život své dcery. Stěžovatel se domnívá, že subjektivní pocity matky jsou stavěny nad zájmy dítěte a právo otce na rodinný život. To vše navzdory stěžovatelem předloženým a navrženým důkazním prostředkům. Stěžovatel také namítá, že soud prvního stupně nijak nezjistil a ani neprokázal navýšení potřeb dcery ke dni nástupu do školy, o což opírá důvodnost zvýšení výživného na dceru.
5. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí, zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Úkolem Ústavního soudu je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy porušily některá základní práva a svobody stěžovatele [viz například bod 20 nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. K porušení by mohlo dojít i tím, že by soudy excesivním způsobem nerespektovaly již sama ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [viz bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)].
7. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se péče o dítě posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, neboť tento princip je základním kamenem jeho judikatury vztahující se ke svěření dítěte do péče. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem", však zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu [viz Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2003, CRC/C/GC/14]. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy.
8. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného a hodnocení, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postupy dokazování a hodnocení důkazů jsou soudy povinny detailně popsat a také pečlivě a logicky odůvodnit. Informace, které soud z dokazování získal, nesmí být zkreslené a soud je povinen zdůvodnit závěry, které na základě důkazů učinil [např. nález sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831), nález sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337), nález sp. zn. IV. ÚS 304/98 ze dne 12. 10. 1998 (N 120/12 SbNU 177) nebo nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud může zasáhnout jen tehdy, shledá-li ve věci extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Ústavní soud v tomto konkrétním případě neshledal v postupu obecných soudů ústavně právní pochybení zakládající zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. To, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1296/17 ze dne 3. 4. 2018). V posuzované věci bylo rozhodnutí obou obecných soudů odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy přihlédly především k zájmům nezletilé. Odvolací soud změnil rozhodnutí o výši výživného stěžovatele vůči jeho nezletilé dceři s ohledem na konkrétní okolnosti i s přihlédnutím k nově vzniklé vyživovací povinnosti stěžovatele. Obecné soudy podrobně vyložily, z jakých důvodů neshledaly nutnost změny styku stěžovatele s jeho nezletilou dcerou a podrobně odůvodnily také závěr, že nedošlo ke změně poměrů. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce neomezují v právech rodiče, pouze upravují otázku výchovy nezletilé jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní soud neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.
10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu