ECLI:CZ:US:2018:2.US.645.18.1
sp. zn. II. ÚS 645/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Vinohradská 30, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 4. 2015, č. j. 14 C 31/2015-48, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, č. j. 17 Co 225/2015-69, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 30 Cdo 337/2016-84, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že v řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla, byly porušeny principy ovládající demokratický právní stát, zejména princip právní jistoty. Dále těmito rozhodnutími mělo být podle stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 shora označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti České republice - Českému telekomunikačnímu úřadu, kterou se domáhala zaplacení částky 5.211.047,21 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody ve formě ušlého zisku, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu. Soud prvního stupně vyšel z toho, že původním rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit příspěvek na úhradu za poskytování tzv. univerzální služby podle zákona o telekomunikacích ve výši 71.202.692 Kč. Proti původnímu rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, který předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu zamítl a původní rozhodnutí potvrdil. Uloženou povinnost k zaplacení předmětné částky sice stěžovatelka splnila, nicméně proti původnímu rozhodnutí, ve spojení s citovaným rozhodnutím předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu, podala žalobu ve správním soudnictví, kterou Městský soud v Praze odmítl, neboť Český telekomunikační úřad v obnoveném správním řízení původní rozhodnutí nahradil rozhodnutím novým. V obnoveném správním řízení byla stěžovatelce novým rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu uložena totožná povinnost jako v původním rozhodnutí (stěžovatelkou již provedená platba pak byla započtena na povinnost stanovenou jí novým rozhodnutím). Předmětná povinnost k zaplacení peněžité částky tak podle obvodního soudu nebyla stěžovatelce uložena na základě nezákonného rozhodnutí, neboť původní rozhodnutí bylo nahrazeno s účinky ex nunc novým rozhodnutím o příspěvku na úhradu poskytování univerzální služby. Soud prvního stupně proto uzavřel, že nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu (existence nezákonného rozhodnutí) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
3. K odvolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Městský soud mimo jiné uvedl, že nahrazení původního rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu v rámci obnoveného správního řízení nesplňuje podmínku zrušení nebo změny rozhodnutí pro nezákonnost, neboť v rámci obnovy řízení se neposuzuje zákonnost již vydaného pravomocného rozhodnutí, nýbrž správní orgán znovu rozhoduje v obnoveném řízení na základě nových skutečností či důkazů, jež vyšly najevo.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. Nejvyšší soud zejména uvedl, že v projednávané věci byl dán důvod obnovy podle §100 odst. 1 písm. b) správního řádu spočívající v tom, že bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, jež má být obnoveno. V daném případě tak správní orgán v obnoveném řízení nepřezkoumává zákonnost původního rozhodnutí ve věci, nýbrž opakovaně rozhoduje o věci na základě skutečností, které v původním řízení nemohl zohlednit, přičemž takovou skutečností je zrušení či změna podkladového rozhodnutí, z něhož v původním řízení vycházel. Nahradil-li přitom Český telekomunikační úřad původní rozhodnutí o příspěvku na úhradu za poskytování univerzální služby za rok 2003 rozhodnutím novým, jež bylo vydáno v řízení obnoveném právě podle §100 odst. 1 písm. b) správního řádu, pak nedošlo k naplnění předpokladu zrušení či změny pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Předpoklady odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. tak ani podle Nejvyššího soudu nebyly dány. Tento výklad podle Nejvyššího soudu na druhou stranu nevylučuje, aby se stěžovatelka domáhala náhrady škody z titulu zrušení či změny podkladového rozhodnutí, bylo-li by shledáno nezákonným.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti překvapivost rozhodnutí městského soudu v tom, že pro něj - na rozdíl od soudu prvního stupně - nebylo podstatné, zda původní rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu bylo zrušeno s účinky ex nunc nebo s účinky ex tunc (neboť pro městský soud bylo podstatné, že toto rozhodnutí nebylo zrušeno ani změněno pro nezákonnost), pak i jen z městským soudem provedené rekapitulace odvolání stěžovatelky vyplývá, že se i ona domnívala, že formulace účinků nového rozhodnutí nemůže mít na posouzení původního rozhodnutí vliv. V tomto se tedy vlastně stěžovatelka s městským soudem shoduje, nehledě na to, že tento odlišný pohled městského soudu mohla stěžovatelka namítat v rámci dovolacího řízení.
8. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti dostatečně určitě nespecifikuje, v čem vlastně spatřuje problematičnost řešení přijatého obecnými soudy v její věci do té míry, že by to mělo zakládat rozpor s objektivním právem [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje poněkud blanketně na nález sp. zn. nález sp. zn. IV. ÚS 1391/09 ze dne 27. 12. 2011 (N 218/63 SbNU 505)]. Odhlédne-li Ústavní soud od toho, že v dané věci se jednalo o restituční spor, je třeba si uvědomit, že v nyní posuzované věci jde o odpovědnost státu za škodu při výkonu veřejné moci. Cílem zákona pak jistě není poskytnout odškodnění za každou nesprávnost způsobenou orgány veřejné moci, což je třeba - má-li stát zůstat funkční - v přiměřené míře akceptovat [ostatně i u stěžovatelkou odkazované obnovy řízení před Ústavním soudem musí existovat rozhodnutí mezinárodního soudu konstatující porušení základních práv a svobod - v projednávané věci však porušení práv žádným orgánem konstatováno nebylo].
9. Naopak stěžovatelkou naznačená odpovědnost soudu za jakýkoliv skutkový omyl je nereálná a není ostatně ani žádoucí. Představa, že soud (tedy ve svém důsledku stát) je schopen zajistit a zjistit všechny informace k rozhodnutí sporu byla opuštěna spolu s široce pojímanou zásadou materiální pravdy [srov. k tomu v širším pohledu i jen novelu občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 171/1993 Sb.]. Proto výklad přijatý obecnými soudy, vážící obecně podmínky odpovědnosti ke zrušenému nebo změněnému rozhodnutí pro nezákonnost, považuje Ústavní soud za přijatelný. Sama okolnost, že v judikatuře obecných soudů se podle tvrzení stěžovatelky objevuje i výklad odlišný, není bez dalšího rozhodující, když sjednocování judikatury obecných soudů provádí Nejvyšší soud [ostatně přiložila-li stěžovatelka k ústavní stížnosti rozhodnutí jiného senátu Městského soudu v Praze mající podporovat její hodnocení věci, pak ovšem Ústavní soud nepřehlédl, že tehdy došlo ke zrušení správních rozhodnutí pro nezákonnost, což se v nyní posuzovaném případě nestalo]. Sám Nejvyšší soud přitom stěžovatelku ve svém rozhodnutí upozornil, že ani v její věci není odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. zcela vyloučena [srov. k tomu rekapitulaci shora], zvláště spatřuje-li stěžovatelka pochybení v tom, že nebyla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno podkladové rozhodnutí. Není tedy správné tvrzení stěžovatelky v závěru ústavní stížnosti, že jí právní řád neposkytuje cestu, jak se může eventuální náhrady škody domoci [v této souvislosti je poněkud nepřípadný odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 125/99 ze dne 15. 4. 2003 (N 53/30 SbNU 57) týkající se otázek rehabilitačního soudnictví za trestní stíhání konaná před rokem 1989].
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu zcela akceptovatelná a stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo nekonformním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu