ECLI:CZ:US:2018:2.US.654.18.1
sp. zn. II. ÚS 654/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti nezletilé V. V., zastoupené matkou M. K., zastoupené JUDr. Tomášem Hándlem, advokátem, sídlem Pavla Švandy ze Semčic 850/7, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2017 č. j. 17 Co 368/2017-1000, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a matky stěžovatelky M. K. a otce stěžovatelky P. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 2. 2018, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Otec stěžovatelky, jíž bylo v době podání ústavní stížnosti X let, měl podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 5. 2012 č. j. 16 P 107/2009-617 povinnost přispívat na její výživu částkou 5 500 Kč měsíčně. V průběhu dalších let opakovaně navrhoval snížení částky výživného, obvodní soud však jeho návrhy vždy zamítl. Mimo jiné tak učinil rozsudkem ze dne 2. 11. 2016 č. j. 16 P 107/2009-947, v němž jako důvod pro snížení neshledal skutečnost, že se otci stěžovatelky dne XX narodil syn, kterého má se svou současnou manželkou.
3. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 17. 7. 2017 č. j. 16 P 107/2009-982 byl zamítnut další návrh otce stěžovatelky na snížení výživného na stěžovatelku, a to z částky 5 500 Kč měsíčně na částku 2 500 Kč měsíčně. Obvodní soud dospěl k závěru, že na jeho straně nenastala taková změna poměrů, která by odůvodňovala snížení výživného. Dosavadní výživné mělo odpovídat jeho majetkovým a výdělkovým poměrům, jeho schopnostem a možnostem, dále odůvodněným potřebám stěžovatelky a majetkovým poměrům její matky.
4. K odvolání otce stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") toto rozhodnutí změnil rozsudkem ze dne 7. 12. 2017 č. j. 17 Co 368/2017-1000 tak, že jím hrazené výživné snížil s účinností od 7. 9. 2016 na částku 3 500 Kč měsíčně a s účinností od 16. 10. 2017 na částku 3 000 Kč měsíčně. Podle jeho názoru se od doby poslední úpravy výživného podstatným způsobem změnily poměry na straně stěžovatelky i jejích rodičů. Stěžovatelka již začala studovat na střední škole, čímž nepochybně stouply její potřeby. Má nicméně také vlastní příjmy z modelingu. Matce stěžovatelky poklesl příjem s ohledem na to, že nastoupila mateřskou dovolenou. Vyživovací povinnost už sice nemá vůči staršímu synovi, trvá však u jejího mladšího syna. K matce i mladšímu synovi má pak vyživovací povinnost i její partner. Na straně otce stěžovatelky došlo ke změně v tom, že již nemá vyživovací povinnost jen vůči ní, ale též vůči své manželce, s níž má dvě malé děti. Dcera se mu narodila dne XX. Nadále má přitom stejný příjem, jako tomu bylo v době předchozí úpravy poměrů. S ohledem na tyto změny považoval městský soud za důvodné, aby byla vyživovací povinnost snížena.
III.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nezákonný, překvapivý a nedostatečně odůvodněný a v něm obsažená skutková zjištění za jsoucí v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V této souvislosti upozorňuje, že obvodní soud třikrát rozhodoval o návrhu otce na snížení výživného a vždy jej zamítl. Městský soud však najednou zcela změnil hlediska, na jejichž základě byla věc posuzována a rozhodl v neprospěch stěžovatelky bez poskytnutí prostoru k vyjádření se k takové změně náhledu.
6. Městský soud podle stěžovatelky nerespektoval překážku věci rozsouzené podle §159a odst. 4 občanského soudního řádu, když rozhodl o snížení výživného o 2 000 Kč měsíčně zpětně od 7. 9. 2016 z důvodů, které již dříve nebyly pravomocným rozsudkem obvodního soudu shledány jako právně významné pro snížení výživného (nové manželství, narození syna, činnost stěžovatelky u modelingové agentury). Dále měl městský soud pochybit, jestliže posuzoval změnu poměrů oproti stavu v roce 2012, kdy byla povinnost platit výživné stanovena, a nikoliv od posledního pravomocného rozhodnutí, jež bylo vydáno v roce 2016. Opakovaně tak hodnotil tvrzení otce, s nimiž se obvodní soud již vypořádal ve svých předchozích rozhodnutích, čímž tato rozhodnutí nad rámec svého oprávnění fakticky podrobil přezkumu.
7. Napadený rozsudek je podle stěžovatelky založen na závěrech, které nemají oporu v provedených důkazech, pokud jimi nejsou přímo vyvráceny (zejména v případě příjmů stěžovatelky z modelingu), což ovšem městský soud nemohl pro absenci jakéhokoli dokazování postupem podle §122 a násl. občanského soudního řádu zjistit. Podle jeho odůvodnění bylo výživné sníženo především pro zlepšení poměrů na straně matky a s přihlédnutím k řádně městským soudem neprokázaným a nekvantifikovaným příjmům stěžovatelky. Nesprávně mělo být přihlédnuto k tomu, že matka stěžovatelky žije s novým partnerem. Ten sice má vůči ní a jejich synovi vyživovací povinnost, tato se ale nevztahuje na stěžovatelku. Nebylo zohledněno, že do prosince 2017 matka i na mateřské dovolené dosahovala příjmu se zvýšeným úsilím tak, aby všechny svoje vyživovací povinnosti splnila. V tomto směru jí ani nebyl dán prostor k objasnění její situace a současného příjmu.
8. V rozsudku městského soudu mají absentovat zjištění a na ně navazující úvahy o všech výdělkových možnostech a schopnostech otce, jeho majetkových poměrech, majetkových poměrech jeho manželky či dalších příbuzných. Bylo přitom povinností městského soudu v souladu s §21 zákona o zvláštních řízeních soudních provést i jiné důkazy potřebné k zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. V dlouhotrvajícím opatrovnickém řízení neměl být nijak zohledněn způsob jednání otce vůči matce při plnění vyživovacích povinností, jeho procesní chování, jímž uplatňoval v řízení toliko svá práva, zatímco povinnosti dobrovolně neplnil, takže výživné je z jeho strany hrazeno jen díky exekučnímu řízení. Nepravdivé mělo být i tvrzení otce o pobytu stěžovatelky u něj a o příspěvcích nad rámec výživného. I kdyby stěžovatelka připustila, s ohledem na další dítě jejího otce, nějakou možnost snížení výživného, v žádném případě by nemohlo jít o částku 2 500 Kč měsíčně.
IV.
Procesní podmínky řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, z přezkumu Ústavního soudu je vyloučena námitka překážky věci rozhodnuté (§159a odst. 4 občanského soudního řádu) ve vztahu k té části výroku napadeného rozsudku, jímž bylo sníženo výživné, které je otec povinný hradit na stěžovatelku za období od 7. 9. 2016 do 2. 11. 2016. V tomto rozsahu se stěžovatelka mohla domáhat ochrany svých práv žalobou pro zmatečnost podle §229 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Tím, že tuto žalobu nepodala, nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva, které měla k dispozici. Ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se zde tudíž uplatní potud, že námitka překážky věci rozsouzené je v tomto řízení materiálně nepřípustná a Ústavní soud se jí nemůže zabývat [blíže například nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Jinak je ale ústavní stížnost přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadeným rozsudkem a spisem vedeným u obvodního soudu pod sp. zn. 16 P 107/2009, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Sám totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, což znamená, že jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení v rovině tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Ústavní soud konstatuje, že městský soud nevybočil z mezí přípustného výkladu a použití §923 odst. 1 občanského zákoníku a §475 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, jestliže rozhodl o zpětném snížení výživného, které na stěžovatelku hradí její otec. Skutečnost, zda došlo ke změně poměrů, nutno posuzovat ve vztahu k poslední úpravě výživného. Jiná věc je, že pozdější rozhodnutí o tom, zda jsou dány důvody pro změnu výživného, nemůže sloužit k reparaci dřívějšího, již pravomocného rozhodnutí, a to ani v případě, jde-li o takové dřívější rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh na snížení výživného. Tím není zcela vyloučena možnost přihlédnout k okolnostem, k nimž došlo do vyhlášení (vydání) předchozího rozhodnutí o výživném a které byly (měly a musely být) uvažovány při tomto rozhodování. Lze tak ale učinit pouze v kontextu další nové okolnosti, která doposud zohledněna být nemohla.
13. Nelze tedy vytknout městskému soudu, že při svém hodnocení poměrů zohlednil také některé okolnosti, které nastaly ještě před vyhlášením (vydáním) posledního pravomocného rozhodnutí obvodního soudu, jímž zamítl návrh na snížení výživného (například vyživovací povinnost otce k jeho současné manželce a jejich synovi). Povinností městského soudu bylo totiž posuzovat skutečné poměry stěžovatelky a jejích rodičů v období po tomto rozhodnutí (obdobím od 7. 9. 2016 do 2. 11. 2016 se Ústavní soud nemohl zabývat), jež se odvíjejí od všech těchto okolností.
14. Aniž by se Ústavní soud podrobně vyjadřoval k jednotlivým dílčím závěrům městského soudu, v jeho rozhodnutí, jímž snížil výživné, které je na stěžovatelku povinen hradit její otec, nespatřuje svévoli či jakýkoliv kvalifikovaný exces, který by věc posouval do roviny ústavněprávní. Právní závěry městského soudu jsou řádně odůvodněny, mají oporu v příslušném spisu a nelze je považovat ve vztahu k stěžovatelce za překvapivé, neboť stěžovatelka byla seznámena s obsahem odvolání jejího otce a mohla na jím uplatněnou argumentaci reagovat. Napadeným usnesením proto nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jakékoliv jiné její ústavně zaručené základní právo. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části jeho odůvodnění.
15. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu