ECLI:CZ:US:2018:2.US.739.18.1
sp. zn. II. ÚS 739/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, č. j. 21 Cdo 5438/2017-309, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, č. j. 22 Co 20/2017-217, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 10. 2016, č. j. 10 C 449/2014-70, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále bylo podle stěžovatele v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Svou ústavní stížnost stěžovatel nejprve spojil i s návrhem podle §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení (části) právního předpisu, konkrétně jednoho z důvodů žaloby pro zmatečnost, kdy podle §229 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř.") platí, že žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout mj. pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže soud byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát. Tento návrh však stěžovatel vzal během řízení o ústavní stížnosti zpět a proto se jím Ústavní soud v dalším nezabýval.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní připojených, se zejména podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl o stěžovatelově žalobě na ochranu osobnosti a o přiznání zadostiučinění takto:
"I. Žaloba se žalobním návrhem, aby soud určil, že není pravdou, že by se žalobce svlékal a stahoval kalhoty na pracovišti Policejního prezidia České republiky, Správa logistického zabezpečení, a aby žalovaná č. 1 [Česká republika - Ministerstvo vnitra] byla povinna zaplatit žalobci částku 1.000.000,- Kč a žalovaná č. 2 [K.] byla povinna zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč, se z a m í t á. [...] II. Žalobce je povinen zaplatit žalované č. 1 na nákladech řízení částku 600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. [...] III. Žalobce je povinen žalované č. 2 na nákladech řízení částku 13.600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalované č. 2."
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze prvostupňový rozsudek ve výroku I. a II. potvrdil a ve výroku III. jej změnil jen co do výše částky náhrady nákladů řízení, kterou měl stěžovatel E. K. uhradit. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl proto dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud nejprve uvádí, že obecné soudy vyšly z toho, že stěžovatel během řízení neprokázal, že by došlo k jím tvrzenému zásahu do jeho práv. Tvrzení, že si měl stěžovatel v přítomnosti kolegyně E. K. v rámci svého působení na Policejním prezidiu České republiky svlékat kalhoty, se totiž podle obecných soudů objevuje jen v podáních samotného stěžovatele [stěžovatel navíc - zjednodušeně řečeno - zahájil proti E. K. více řízení, včetně podání trestních oznámení]. Tento jejich závěr přitom stěžovatel přímo nezpochybňuje ani ve své obsáhlé, velmi nepřehledné a opakovaně doplňované ústavní stížnosti a Ústavní soud, který není - s ohledem na shora uvedené - povolán k přehodnocování skutkových závěrů a dokazování provedeného obecnými soudy, neshledal žádný rozumný důvod, pro který by měl v nyní projednávané věci učinit v tomto směru výjimku.
7. Pokud se pak týká stěžovatelových námitek k neefektivnosti žaloby pro zmatečnost, resp. toho, že by důvody žaloby pro zmatečnost měly být zároveň způsobilými dovolacími důvody, pak Ústavní soud připomíná svoji judikaturu, podle níž nutnost vyčerpání možnosti podat žalobu pro zmatečnost ještě před podáním dovolání akceptuje. Přitom platí, že za splnění podmínek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud přihlíží ke zmatečnostním vadám [srov. k tomu přiměřeně např. odst. 11 usnesení Ústavního soudu usnesení sp. zn. II. ÚS 2330/15 ze dne 1. 12. 2015]. Nadto, uvádí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že z důvodu nesprávného obsazení soudu podal žalobu pro zmatečnost, pak přísně vzato je v rozsahu námitky nesprávného obsazení soudu, respektive v rozsahu námitky porušení práva na zákonného soudce stěžovatelova ústavní stížnost podle §75 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
8. Zásah do základních práv stěžovatele pak podle Ústavního soudu nemůže sama o sobě představovat ani skutečnost, že v záhlaví rozsudku nalézacího a odvolacího soudu je uvedena nesprávná adresa pobytu žalované K. Stěžovatel rovněž ani v ústavní stížnosti dostatečně nespecifikuje, které jím navržené důkazy měly soudy v rozporu s právem na spravedlivý proces opomenout. Za takového stavu pak ovšem ani stručné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, podle Ústavního soudu nepředstavuje porušení stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno žalobnímu žádání stěžovatele, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu