ECLI:CZ:US:2018:2.US.779.18.1
sp. zn. II. ÚS 779/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky FUSION TEC s r. o., se sídlem Dlouhá 1051/227, České Budějovice, IČ: 63911736, zastoupené Mgr. Michalem Šimků, advokátem, se sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2015 č. j. 45 Cm 142/2011-248, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017 č. j. 4 Cmo 213/2015-313 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2017 č. j. 23 Cdo 3747/2017-343, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka napadla ústavní stížností shora uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod (dále "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva").
2. Stěžovatelka se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla vedlejší účastnici (v původním řízení žalovaná) uložena povinnost k zaplacení částky ve výši 3.885.584,15 Kč s odůvodněním, že 30. 6. 2010 uzavřela stěžovatelka, jako zhotovitel, s vedlejší účastnicí, jako objednatelem, smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla fotovoltaická elektrárna s funkčním provedením všech stavebních a montážních prací a konstrukcí (dále jen "FVE"). Žalobou byly uplatněny dva dílčí nároky, a to nárok na doplacení ceny díla ve výši 2 033 984,10 Kč a nárok na zaplacení ceny tzv. víceprací ve výši 1 851 600 Kč. Krajský soud v Praze (dále jako "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem ze dne 2. 2. 2015 č. j. 45 Cm 142/2011-248 žalobu na uložení povinnosti doplacení ceny díla zamítl proto, že žalovaná vedlejší účastnice dílo převzala nedokončené, dílo mělo vady a nedodělky, nebylo zhotoveno v souladu se smlouvou a projektem a podle ujednání podmiňujících vznik nároku na doplacení ceny předáním kompletní a řádně dokončené FVE. Stěžovatelce tedy nárok na doplacení uvedené částky nevznikl. Nárok na zaplacení ceny tzv. víceprací posoudil soud prvního stupně jako nedůvodný proto, že strany neuzavřely písemný dodatek o zvýšení ceny díla, který smlouva předpokládala. Stěžovatelka podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání; Vrchní soud v Praze (dále jako "odvolací soud") napadeným rozsudkem ze dne 11. 1. 2017 č. j. 4 Cmo 213/2015-313 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud ČR (dále jako "dovolací soud') napadeným usnesením ze dne 6. 12. 2017 č. j. 23 Cdo 3747/2017-343, odmítl.
3. Stěžovatelka se domnívá, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, neboť neprovedl všechny stěžovatelkou navrhované důkazy a tento svůj postup řádně neodůvodnil, a proto je dle jejího názoru napadený rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný. Odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je dle stěžovatelky také nepřezkoumatelné, neboť neurčitě a vágně konstatuje, že se všemi odvolacími námitkami stěžovatelky zabýval soud prvního stupně a odvolací soud se s ním ztotožňuje a nemá důvod se od něj odchýlit. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nastolily situaci, za které stěžovatelka nemá právo domáhat se doplacení ceny za zhotovení FVE, která byla řádně zkolaudovaná a zapojená jako funkční do sítě, a to jen proto, že obecné soudy přepjatě formalisticky hodnotily jen to, že dílo nebylo dokončeno. Dle stěžovatelky se obecné soudy ve svých formalistických úvahách nezabývaly okolnostmi kolaudace FVE a jejího řádného zapojení do sítě, při kterých zástupci obou stran potvrdili, že FVE je funkční a bezvadná. Soudy se mají každým případem zabývat individuálně v jeho jedinečných okolnostech, na což rezignovaly a pouze odcitovaly judikaturu, dle které není-li dílo dokončeno, není dán nárok na doplacení ceny díla. K nároku na úhradu víceprací dle stěžovatelky obecné soudy opět přepjatě formalisticky řešily jen to, že neexistuje písemný dodatek smlouvy, ale nezabývaly se tím, že podle tvrzení stěžovatelky byly vícepráce objednány a potvrzeny vedlejším účastnicí ústně.
4. Soud prvního stupně po provedení dokazování dospěl k závěru, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla uzavřena platná smlouva o dílo, ve smyslu ustanovení §536 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013), a že dle této smlouvy musí být jakákoliv změna ujednání přijata formou písemného dodatku. Smlouva také stanovila, za jakých podmínek bude dílo považováno za dokončené, tohoto stavu však dílo zhotovené stěžovatelkou nikdy nedosáhlo. Ze zápisů o předání a převzetí díla měl soud prvního stupně za nepochybné, že dílo bylo vedlejší účastnicí převzato až dne 13. 4. 2011 (tj. po termínu dokončení stanoveném smlouvou) a i k tomuto datu vykazovalo vady a nedodělky. Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že stěžovatelka nemá nárok na žalované doplacení ceny díla. Dále soud prvního stupně konstatoval, že se stěžovatelka žalobou domáhala zaplacení víceprací, kdy však nebyl dodržen ve smlouvě dohodnutý postup ohledně změn, tj. nebyl uzavřen písemný dodatek ke smlouvě ohledně navýšení ceny díla. Za těchto okolností nelze na požadovanou částku hledět jako na součást ceny díla, ale pouze jen jako na případné bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice v důsledku zhodnocení díla činností stěžovatelky. Ohledně eventuálního vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku zhodnocení díla činností stěžovatelky soud prvního stupně konstatoval, že by došlo k zániku nároku stěžovatelky na zaplacení, a to v důsledku zápočtu učiněného vedlejší účastnicí z titulu nároku na zaplacení smluvní pokuty. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka nedokončila dílo v souladu s §537 odst. 1 obchodního zákoníku v době sjednané ve smlouvě, a proto se ocitla v prodlení. Ve smlouvě zároveň byla sjednána smluvní pokuta ve výši 15 000 Kč za každý den prodlení s dokončením díla a jakýkoliv nárok z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu zhodnocení díla vícepracemi by tak jako tak zanikl.
5. Odvolací soud zdůraznil, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že dílo zhotovené stěžovatelkou mělo zásadní vady a nedodělky a jako takové ho vedlejší účastnice ani nebyla povinna převzít. Dílo nebylo mezi účastníky předáno dohodnutým způsobem (protokolárně) v důsledku čehož stěžovatelce nárok na doplacení ceny za dílo nevznikl. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dal stěžovatelce dostatečný prostor k prokázání jí tvrzené skutečnosti, že dílo včas dokončila, v řízení však byl prokázán opak. Odvolací soud se z tohoto důvodu se soudem prvního stupně ztotožnil a shodně konstatoval, že vedlejší účastnice stěžovatelce opakovaně poskytla dodatečnou přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy, stěžovatelka však dílo řádně nedokončila. Odvolací soud se ztotožnil také se závěry soudu prvního stupně ohledně nároku stěžovatelky na zaplacení víceprací.
6. Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítnul jako nepřípustné a v napadeném usnesení konstatoval, že přípustnost dovolání nemůže založit nesouhlas stěžovatelky se závěrem odvolacího soudu, že jí nevznikl nárok na doplatek ceny díla, na němž bylo jeho rozhodnutí založeno a který je podle stěžovatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. V tomto případě je totiž polemika stěžovatelky založena na výhradách vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Pokud zpochybnění právního hodnocení věci vychází z jiného skutkového stavu, než který zjistil odvolací soud, pak není způsobilým dovolacím důvodem. Stěžovatelka totiž dle dovolacího soudu nezpochybňuje právní posouzení věci, jestliže předkládá vlastní skutkovou verzi, která se liší od té, jež byla podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
7. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí, zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postupy dokazování a hodnocení důkazů jsou soudy povinny detailně popsat a také pečlivě a logicky odůvodnit. Informace, které soud z dokazování získal, nesmí být zkreslené a soud je povinen zdůvodnit závěry, které na základě důkazů učinil [např. nález sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831), nález sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337), nález sp. zn. IV. ÚS 304/98 ze dne 12. 10. 1998 (N 120/12 SbNU 177) nebo nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz].
10. Obecné soudy zamítly žalobu stěžovatelky, jelikož neshledaly nárok na doplacení ceny díla ani zaplacení víceprací. K námitkám stěžovatelky, které směřují proti výkladu podústavního práva, jak byl proveden obecnými soudy, Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že mu nepřísluší do tohoto výkladu zasahovat. Ohledně námitek stěžovatelky, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, Ústavní soud uzavírá, že neshledal v postupu obecných soudů pochybění, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí jsou logicky odůvodněna, nevykazují prvky svévole a nezakládají zásah do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nedoplnil dokazování ohledáním FVE, neboť skutkové okolnosti měl za prokázané odborným znaleckým posudkem a ohledání díla ze strany soudu již považoval za nadbytečné. K neprovedení důkazu výslechy dalších svědků pak soud prvního stupně konstatoval, že skutkový stav potřebný pro rozhodnutí ve věci má za spolehlivě a nepochybně zjištěný v napadeném rozhodnutí popsanými důkazními prostředky. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dalších zjištění o obsahu smlouvy, která sám učinil. Se všemi právními závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil a úvahy, které ho vedly k těmto závěrům, odůvodnil. Ústavní soud tedy ústavně právně relevantní pochybení obecných soudů v tomto postupu neshledal.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu