ECLI:CZ:US:2018:2.US.795.17.1
sp. zn. II. ÚS 795/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Bc. Davidem Raisem, advokátem, sídlem Thámova 181/20, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 5 Tdo 855/2016-185, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2015 sp. zn. 5 To 487/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. srpna 2014 sp. zn. 39 T 126/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), tím, že v osmnácti případech zpracoval na žádost klientů návrhy úvěrů, přičemž mj. neprověřil reálné možnosti jejich splácení a předložení dokumentů, jež by jednoznačně mohly prokazovat účelovost poskytnutých finančních prostředků, a podle §255 odst. 3 tr. zákona mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zproštěn obžaloby pro jednání popsané ve zprošťujícím výroku s tím, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších dvaceti devíti obžalovaných a o nároku poškozené obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s. (dále jen "poškozená").
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž ve vztahu ke stěžovateli podle §258 odst. 1 písm. b), e) a f), odst. 2 tr. řádu zrušil v dovětku skutkových vět uvedených pod bodem III./1 - 18 nesprávně provedený součet škody ve výši nejméně 24 309 254 Kč a dále výrok o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatel způsobil jednáním pod uvedeným bodem škodu ve výši nejméně 20 354 055 Kč, přičemž ho odsoudil podle §255 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem rozhodl o odvolání 17 spoluobžalovaných a státní zástupkyně.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel odkazuje na obsah podaného dovolání, přičemž se domnívá, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo a přihlížely toliko k důkazům svědčícím výlučně v jeho neprospěch, aniž by zohlednily důkazy polehčující či svědčící v jeho prospěch. S uvedenou námitkou se Nejvyšší soud řádně nevypořádal a odmítl jako účelovou jeho obhajobu, že se v dobré víře spoléhal při poskytnutí úvěrů na znalecký posudek znalce Ing. Olivy, aniž by se zabýval rozhodnými skutečnostmi. Soudům dále vytýká, že přihlédly k důkazu výpovědí svědka B. a současně pominuly výpovědi spolupracovníků o poměrech na pobočce, svědčící o tom, že stěžovatel úmyslně svoje povinnosti nezanedbával, a že jeho postup byl v souladu s obvyklou praxí. Závěry Nejvyššího soudu o kvalitním systému vnitřních pravidel poškozené označuje za nepřezkoumatelný, přičemž namítá, že by za tohoto předpokladu nikdy nemohlo dojít k poskytnutí předmětných úvěrů. Soudy ani nespecifikovaly, jaké vnitřní předpisy měl porušit. Podle přesvědčení stěžovatele soudy nesprávně kvalifikovaly jeho postavení jako nositele zvláštní povinnosti podle §255 tr. zákona, tedy povinnosti opatrovat svěřený majetek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. V souvislosti s námitkami stěžovatele proti provádění a hodnocení důkazů a skutkovým závěrům soudů z nich vyvozených Ústavní soud připomíná, že ochrana právům, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z pohledu zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou obstát. Jde o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu obvodního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
10. Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obvodní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Svoje rozhodnutí pak v souladu s §125 tr. řádu odůvodnil, přičemž se neopomněl vypořádat s obhajobou stěžovatele. Městský soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý ze stěžejních důkazů nebyl proveden, nebo že by důkazy byly hodnoceny v rozporu s pravidly formální logiky. Přisvědčil pouze výtce stěžovatele o chybném součtu dílčích škod uvedených v bodech III./1 - 18 a z podnětu odvolání provedl změnu nesprávného součtu za správný, čímž zjevnou nesprávnost napravil.
11. Namítá-li stěžovatel, že soudy postupovaly jednostranně a nepřihlédly k důkazům svědčícím v jeho prospěch, Ústavní soud neshledal jeho námitky opodstatněnými. Z rozsudku obvodního soudu se podává, že výrok o vině stěžovatele je opřen o velké množství přesvědčivých důkazů, které jsou řádně popsány a zhodnoceny, takže nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že by se skutkové závěry obvodního soudu opíraly jen či převážně o výpověď svědka I. B. a zprávu poškozené banky. O pečlivém a nikoliv jednostranném přístupu obvodního soudu při provádění a hodnocení důkazů svědčí i to, že v rámci svých úvah postupem podle zásady "in dubio pro reo" se přiklonil k závěru nepřičítat stěžovateli za vinu coby relevantní porušení povinnosti povrchní přístup k odhadům hodnot pozemků zpracovaných znalcem Michalem Olivou. Nadto stěžovatele stran některých dílčích skutků obžaloby zprostil z důvodu nenaplnění všech znaků žalovaného trestného činu, z čehož rovněž vyplývá, že se věcí nezabýval povrchně či jednostranně. Z odůvodnění jeho rozsudku se současně podává, že si byl vědom skutečnosti, že každé jednotlivé porušení povinností stěžovatele vyjmenované ve skutkové větě a konkretizované v odůvodnění rozsudku samo o sobě nutně nemuselo vést ke vzniku jeho trestní odpovědnosti, avšak četnost povinností, které stěžovatel naprosto flagrantním způsobem porušil a další konkrétní okolnosti případu, ho vedly k závěru, že nejde o náhodné přehmaty a pochybení, nýbrž o projev zcela vědomého jednání ve formě přímého úmyslu. Tento úmysl je z prokázaného jednání stěžovatele naprosto zřejmý, takže nemůže obstát jeho námitka, že úmyslně svoje povinnosti nezanedbával, a že jeho postup byl v souladu s obvyklou praxí. Šlo o jednání při uzavírání dlouhé série obdobných smluv o investičních úvěrech pro osoby "jednatelů" obchodních společností, při němž stěžovatel naprosto flagrantním způsobem pomíjel své základní povinnosti úvěrového bankovního úředníka, takže závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku je i z ústavního hlediska přijatelný.
12. Popsané trestné jednání stěžovatele jako zaměstnance úvěrového oddělení banky označil městský soud za typické, nikoliv neznámé či ojedinělé, přičemž odkázal na judikaturu a soudní praxi, která považuje zcela opodstatněně za trestný čin jednání zaměstnance banky, který ve velkém rozsahu porušuje pravidla obezřetného podnikání banky. I podle přesvědčení městského soudu nešlo o ojedinělé dílčí pochybení či o náhodné přehmaty, jak se je snažil prezentovat stěžovatel. Poukázal na konkrétní okolnosti projednávané věci v podobě porušování speciálních bankovních pravidel, které jsou pro trestnou činnost páchanou zaměstnanci úvěrových oddělení typické, a které nepřipouštějí jiný závěr, než že stěžovatel komplexem svých kroků vědomě a záměrně opomíjejících běžnou i speciální opatrnost v nakládání s financemi banky naplnil přinejmenším znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, a že těžší následek v podobě škody přes 20 000 000 Kč způsobil úmyslně (byť by postačovalo i zavinění nedbalostní).
13. Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, přezkoumal z pohledu stěžovatelem vytčených vad rozhodnutí soudů nižších stupňů, v jejich postupu však nezjistil známky libovůle. Dospěl stejně jako soudy nižších stupňů k závěru, že provedenými důkazy bylo nad veškerou pochybnost prokázáno, že postup stěžovatele v žádném případě neodpovídal standardní praxi banky. Podrobně se také zabýval námitkou, že nebyly konkretizovány vnitřní předpisy, které měl stěžovatel porušit. Odkázal přitom na §301 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), přičemž povinnosti v něm uložené konfrontoval s postavením stěžovatele vyplývajícím z jeho pracovní smlouvy a vnitřních předpisů poškozené. Shledal-li poté, že pro stěžovatele byla příslušná ustanovení zákoníku práce závazná, stejně jako vnitřní předpisy, s nimiž se prokazatelně seznámil, v důsledku čehož se pro něj obecné povinnosti vztahující se mj. k ochraně majetku zaměstnavatele staly konkrétními i z hlediska §255 odst. 1 tr. zákona, je tento jeho právní závěr ústavně akceptovatelný, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel byl osobou, která měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozené. Tato povinnost vyplývala nejen z výčtu pravidel chování a povinností, pokud jde o majetkové hodnoty zaměstnavatele stěžovatele, ale především z obsahu náplně jeho práce (jednal mj. s žadateli o poskytnutí úvěru, stanovoval podmínky, za nichž mohlo dojít k uzavření úvěrové smlouvy, a umožnil čerpání poskytnutých finančních prostředků, přičemž měl prověřovat pravdivost jimi tvrzených údajů včetně schopnosti plnit budoucí závazky).
14. Všichni obžalovaní v posuzované věci byli postaveni před soud z důvodu zneužití bankovního úvěru, k čemuž jim významně napomohl úmyslným porušením svých povinností právě stěžovatel, který jednal za svého zaměstnavatele způsobem, jímž přispěl ke vzniku škody velkého rozsahu.
15. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Skutkové i právní závěry, k nimž soudy dospěly, jsou logické a přesvědčivé, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu