ECLI:CZ:US:2018:2.US.806.18.1
sp. zn. II. ÚS 806/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Fleischera, zastoupeného JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem, se sídlem Říčanská 1984/5, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2017 č. j. 18 Nc 444/2017-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu Brně, jímž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dále také jeho práva dle čl. 13, čl. 38, čl. 37 odst. 2 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud rozhodl o tom, že soudci Okresního soudu v Jihlavě, vyjmenovaní ve výroku usnesení, nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 20 C 106/2016.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti kritizuje předchozí průběh řízení, zejména skutečnost, že řízení v dané věci vůbec nemělo být zahájeno, neboť jeho žaloba byla adresována "správnímu soudu" v Jihlavě, nikoli věcně nepříslušnému okresnímu soudu (v civilním soudnictví), který se jí však začal původně zabývat. Posléze sice bylo řízení u okresního soudu zastaveno, nicméně okresní soud odmítl vydat stěžovateli podání a listiny, které mu stěžovatel dosud zaslal, či je postoupit správnímu soudu. Stěžovatel se domnívá, že Okresní soud v Jihlavě a odvolací Krajský soud v Brně mu svým postupem způsobily škodu a zbytečné náklady, a požaduje, aby už v dalším řízení nerozhodovaly. Stěžovatel podal také dovolání směřující k tomu, že Okresní soud v Jihlavě a Krajský soud v Brně jako odvolací soud nemají pravomoc vést dané řízení a vystupovat v něm jako soudy prvního a druhého stupně a že mu má být nahrazena škoda způsobená jejich nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem. Stěžovatel též kritizuje, že v řízení o dovolání po dlouhou dobu nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o ustanovení zástupce (advokáta) pro dovolací řízení.
4. Ústavní soud se nejprve musel zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky řízení dané zákonem č. 182/993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto zkoumání Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost - podle svého petitu, jímž je Ústavní soud vázán, směřující proti rozhodnutí o námitce podjatosti soudců okresního soudu - je nepřípustná.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákona jinak.
6. Ústavní soud konstatuje, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní stížností by tak měla být napadána v zásadě konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí a procesní, byť proti nim není formálně přípustný opravný prostředek. To platí i v případě negativních rozhodnutí o námitce podjatosti. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení v dané věci nekončí, stěžovateli jsou formálně stále k dispozici další prostředky k ochraně jeho práv (zde navíc byla námitka podjatosti podána v rámci dovolacího řízení, přičemž o samotném dovolání rozhoduje primárně samozřejmě Nejvyšší soud, nikoliv soudy nižších stupňů). Ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí krajského soudu je proto třeba pokládat za nepřípustnou (srov. též ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu k rozhodnutím o podjatosti soudců, reprezentovanou například usnesením sp. zn. IV. ÚS 1154/18 ze dne 19. 4. 2018, usnesením I. ÚS 4079/17 ze dne 20. 2. 2018, usnesením II. ÚS 3005/17 ze dne 13. 10. 2017, usnesením sp. zn. I. ÚS 359/16 ze dne 18. 1. 2017 a usnesením sp. zn. III. ÚS 1982/15 ze dne 21. 8. 2015; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz).
7. Nad rámec právě uvedeného závěru, s ohledem na další námitky stěžovatele, považuje Ústavní soud za vhodné dodat následující k dosavadnímu průběhu řízení o stěžovatelově žalobě, s nímž se seznámil ve spise Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 20 C 106/2016 a spise Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 A 115/2016, které si vyžádal. V prvé řadě je třeba stěžovateli přisvědčit, že jeho žaloba proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 29. 2. 2016 č. j. 09215-17/2015-ERU byla dne 19. 4. 2016 výslovně adresována na "Správní soud, tř. Legionářů 9a, 587 26 Jihlava", z čehož je zřejmé, že stěžovatel nemínil podat žalobu v občanském soudním řízení, ale žalobu ve správním soudnictví (na zmíněné adrese krom Okresního soudu v Jihlavě sídlí také pobočka Krajského soudu v Brně, který je příslušný i ve věcech správního soudnictví). Řízení před Okresním soudem v Jihlavě sp. zn. 20 C 106/2016 tedy primárně vůbec nemělo být zahájeno, ale žalobou se měl od začátku zabývat krajský soud jako soud správní. A pokud již okresní soud řízení zahájil (a například stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku - viz č. l. 69 spisu okresního soudu), mělo dojít co nejdříve k ověření, že adresátem žaloby není on, ale soud ve správním soudnictví; a tudíž spíše než k následnému zastavení řízení podle §104b odst. 1 občanského soudního řádu mělo dojít k méně formálnímu postoupení či předání věci příslušnému a pravomocnému soudu, tj. Krajskému soudu v Brně jako správnímu soudu (věc u okresního soudu současně mohla být skončena například jako vyřízena jinak či obdobným způsobem). Ostatně právě to stěžovatel sám opakovaně požadoval (již v podáních ze dne 29. 6. 2016, ze dne 13. 9. 2016 a dalších). Postup podle §104b odst. 1 občanského soudního řádu - zastavení řízení za současného poučení navrhovatele o možnosti podat žalobu, ale bez přímého postoupení věci a spisu správnímu soudu - je totiž namířen na případy, kdy při určení věcné příslušnosti (pravomoci) soudu pochybí žalobce, nikoli na případy, kdy pochybí sám soud v občanskoprávním řízení a chopí se podání, které není adresováno jemu, ale soudu ve správním soudnictví.
8. Ústavní soud zároveň konstatuje, že nehledě na chybné zahájení řízení u Okresního soudu v Jihlavě nebyl stěžovatel fakticky ve své žalobě proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu zásadně poškozen, neboť po rozhodnutí okresního soudu o zastavení řízení bylo zahájeno řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 62 A 115/2016, o žalobě proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (řízení ve správním soudnictví). Ve spise krajského soudu v dané věci, a to v jeho přílohové části, se nachází také původní žaloba stěžovatele ze dne 18. 4. 2016, včetně obsáhlých příloh, která by s ohledem na okolnosti celého případu měla být předmětem dotčeného soudního řízení správního.
9. Současně nicméně stále probíhá i občanskoprávní řízení pod sp. zn. 20 C 106/2016 u Okresního soudu v Jihlavě a vyšších soudních instancí, v jehož rámci ostatně byla podána též projednávaná ústavní stížnost. Jak bylo zmíněno shora, v tomto řízení došlo usnesením okresního soudu ze dne 19. 7. 2016 k zastavení řízení, toto rozhodnutí bylo potvrzeno v odvolacím řízení usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2017 (přestože podání stěžovatele ze dne 13. 9. 2016, na čl. l. 121, naznačuje, že tento nezamýšlel podat odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení, a v tomto podání je výslovně uvedeno, že důvod k takovému odvolání není, respektive s ohledem na postup správního soudu zanikl). Následně stěžovatel podal podání, které označil jako "dovolání" a v němž namítal, že dotčené občanskoprávní řízení před nalézacím Okresním soudem v Jihlavě a odvolacím Krajským soudem v Brně vůbec nemělo být vedeno, a žádal náhradu škody způsobené mu postupem a rozhodnutími uvedených soudů.
10. K tomu Ústavní soud konstatuje (ve shodě s vyjádřením Okresního soudu v Jihlavě v jeho usnesení ze dne 22. 3. 2018, nepřiznávajícím stěžovateli osvobození od soudních poplatků a zamítajícím jeho žádost o ustanovení zástupce), že má-li stěžovatel za to, že mu nesprávným postupem obecných soudů či jejich nezákonnými rozhodnutími vznikla škoda či nemajetková újma, její náhrady se může domáhat postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nikoli prostřednictvím dovolání (a to ani proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení). Usiluje-li pak stěžovatel o "odstranění" rozhodnutí o zastavení řízení a navazujícího/ch rozhodnutí o jeho žalobě vydaných v řízení pod sp. zn. 20 C 106/2016 s tím, že dané řízení vůbec nemělo být zahájeno, jelikož zde nebyl příslušný návrh na zahájení řízení (žaloba k okresnímu soudu), je mu k dispozici též žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 1 občanského soudního řádu (ostatně zmatečnost napadeného rozhodnutí stěžovatel namítal již ve svém podání nazvaném "dovolání" ze dne 4. 6. 2017).
11. Závěrem Ústavní soud uvádí, že jakkoli chápe rozčarování stěžovatele z původního omylu Okresního soudu v Jihlavě, který se v dubnu 2016 začal zabývat žalobou, jež mu nebyla adresována; je na uvážení stěžovatele, jakým způsobem, jakými prostředky či zda vůbec případně dále pokračovat v občanském soudním řízení, které více než před dvěma lety vůbec nemělo být zahájeno.
12. Podaná ústavní stížnost nicméně směřuje proti rozhodnutí o podjatosti soudců a jako taková je v daném případě nepřípustná. Navíc přestože Ústavní soud výše konstatoval pochybení obecných soudů při nakládání se žalobou stěžovatele, to jednak nemůže být napraveno prostřednictvím stěžovatelem navrhovaného zrušení napadeného usnesení, jednak má stěžovatel v reakci na nastalou situaci k dispozici další prostředky k ochraně svých práv, jak bylo osvětleno výše. Podaná ústavní stížnost tedy byla odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka