ECLI:CZ:US:2018:2.US.900.18.1
sp. zn. II. ÚS 900/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Den Braven Czech and Slovak a.s., se sídlem Úvalno č.p. 353, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017 č. j. 4 Afs 200/2017-45, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti, soudního spisu, který si vyžádal, a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel napadl žalobou exekuční příkazy vydané podle §178 daňového řádu. Jednalo se o exekuční příkaz ze dne 10. 6. 2014 č. j. 85639-2/2014-510000-42.1 a exekuční příkazy ze dne 11. 6. 2014 č. j. 85308-2/2014-510000-42.1, č. j. 85346-2/2014-510000-42.1, č. j. 85092-3/2014-510000-42.1, č. j. 85298-2/2014-510000-42.1, č. j. 85522-2/2014-510000-42.1, č. j. 85483-2/2014-510000-42.1, č. j. 85123-3/2014-510000-42.1 a č. j. 85624-2/2014-510000-42.1, které byly stěžovateli doručeny fikcí dne 22. 6. 2014. Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 13. 9. 2017 č. j. 10 Af 50/2014-33 dospěl k závěru, že dvouměsíční lhůta k podání žalob podle §72 odst. 1 s. ř. s. uplynula dne 22. 8. 2014. Žaloby proti těmto exekučním příkazům však byly podány až dne 13. 10. 2014, a tedy opožděně. Proto citovaným usnesením městský soud stěžovatelovu žalobu odmítl.
3. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud potvrdil správnost rozhodnutí městského soudu odmítnout žaloby proti dotčeným exekučním příkazům pro opožděnost, a proto zamítl stěžovatelovu kasační stížnost. Vycházel z toho, že v rozsudku ze dne 26. 11. 2015 č. j. 7 Afs 131/2015-32, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ve správním soudnictví je žaloba proti exekučnímu příkazu správce daně přípustná, i když daňový subjekt neuplatnil proti exekučnímu příkazu námitku podle §159 daňového řádu, jelikož námitka není řádným opravným prostředkem ve smyslu §108 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Ve správním soudnictví je tedy možné se bránit přímo proti exekučnímu příkazu, přičemž paralelně lze podat námitku podle §159 daňového řádu a případně další žalobou napadnout rozhodnutí o námitce. Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit ani ve stěžovatelově věci. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovateli nic nebránilo exekuční příkazy napadnout žalobou v dvouměsíční lhůtě podle §72 odst. 1 s. ř. s., jak ostatně učinil v případě žalob vedených u městského soudu pod sp. zn. 10 Af 50/2014, 10 Af 51/2014, 10 Af 52/2014, 10 Af 53/2014, 10 Af 54/2014 a 10 Af 55/2014. Pokud stěžovatel tuto možnost u dotčených exekučních příkazů nevyužil, sám se o možnost soudního přezkumu těchto exekučních příkazů připravil. Nelze přitom spekulovat nad tím, jaké vady mohly být exekučním příkazům vytýkány, pokud by tak byl stěžovatel býval učinil. Úkolem soudů ve správním soudnictví není řešení hypotetických otázek, nýbrž poskytování ochrany proti reálným porušením veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že pokud stěžovatel poukázal na změnu exekučních příkazů v důsledku rozhodnutí o námitkách proti těmto exekučním příkazům, která by měla podle jeho kasační argumentace obnovit dvouměsíční lhůtu k podání správní žaloby i proti samotným exekučním příkazům, v době doručení rozhodnutí o námitkách proti dotčeným exekučním příkazům ze dne 8. 8. 2014, tj. dne 12. 8. 2014, měl stěžovatel stále možnost podat správní žalobu ve dvouměsíční lhůtě zahájené doručením exekučních příkazů dne 22. 6. 2014. Možnost soudního přezkumu rozhodnutí o námitkách není v důsledku odmítnutí opožděných žalob proti exekučním příkazům jakkoli dotčena. Argumentace stěžovatele připodobňující exekuční příkaz a rozhodnutí o námitkách k platebnímu výměru a rozhodnutí o odvolání není přiléhavá, neboť námitka není řádným opravným prostředkem ve vztahu k exekučnímu příkazu.
4. V řízení před Nejvyšším správním soudem pak Celní úřad pro hlavní město Prahu poukázal i na to, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby žaloby proti napadeným exekučním příkazům uplatnil v zákonem stanovené lhůtě (minimálně do 22. 8. 2014), jelikož již v té době bylo rovněž rozhodnuto o jeho námitkách proti předmětným exekučním příkazům, neboť rozhodnutí o námitkách obdržel dne 12. 8. 2014. Ze spisu Nejvyššího správního soudu pak Ústavní soud zjistil, že poučení na příslušných exekučních příkazech je následující: "Proti tomuto rozhodnutí nelze uplatnit opravné prostředky (§178 odst. 4 daňový řád). Proti tomuto úkonu však lze podat u správce daně, který exekuční příkaz vydal, námitku dle §159 odst. 1 daňového řádu."
5. Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že pro účely řádného posouzení kasační stížnosti stěžovatele byla stěžejní právní otázka, zda námitka podle ustanovení §159 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014, je řádným opravným prostředkem proti exekučnímu příkazu. Uvedené by totiž mělo zásadní vliv na běh lhůty pro podání žaloby. Ve vztahu k této otázce pak Nejvyšší správní soud plně vycházel ze svého dřívějšího rozsudku ze dne 26. 11. 2015 č. j. 7 Afs 131/2015-32. Jen za několik dní však Nejvyšší správní soud došel k závěru, že je na zváženou, zda se od závěrů rozsudku ze dne 26. 11. 2015 č. j. 7 Afs 131/2015-32 neodchýlit, pročež předložil věc postupem dle ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s. rozšířenému senátu. Stalo se tak na základě usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017 č. j. 1 Afs 271/2016-44, přičemž položená otázka byla následující: Je daňový subjekt oprávněn zpochybnit zákonnost exekučního příkazu cestou žaloby směřující přímo proti exekučnímu příkazu vydanému podle daňového řádu, nebo musí nejprve vyčerpat prostředek ochrany v podobě námitky podle §159 daňového řádu a je oprávněn brojit žalobou až proti následnému rozhodnutí? Stěžovatel se tak nachází v situaci, kdy jeho žaloby byly odmítnuty pro opožděnost na základě právního názoru, který se může po zásahu rozšířeného senátu ukázat jako nesprávný. Pokud by k takovémuto stavu došlo, pak by podle stěžovatele šlo o odepření práva na soudní ochranu. Nadto se stěžovatel domnívá, že mohlo v jeho věci dojít i k odepření práva na zákonného soudce tím, že Nejvyšší správní soud věc stěžovatele nepředložil rozšířenému senátu, avšak k tomuto kroku přistoupil až o několik dní později jiný senát ve věci jiného daňového subjektu.
6. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že při posouzení stěžovatelovy věci vycházel ze závěrů vyslovených ve výše citovaném rozsudku č. j. 7 Afs 131/2015-32, podle kterého ve správním soudnictví je žaloba proti exekučnímu příkazu správce daně přípustná, i když daňový subjekt neuplatnil proti exekučnímu příkazu námitku podle §159 daňového řádu, jelikož námitka není řádným opravným prostředkem ve smyslu §108 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Nejvyšší správní soud podotýká, že pokud by rozšířený senát na položenou otázku odpověděl (v souladu s názorem prvního senátu) tak, že žalobce musí nejprve vyčerpat prostředek ochrany v podobě námitky podle §159 daňového řádu, žaloby ze dne 21. 8. 2014 spojené ke společnému projednání u městského soudu pod sp. zn. 10 Af 50/2014 směřující pouze proti exekučním příkazům by musely být odmítnuty podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a) s. ř. s. V případě jiného závěru, který by neumožňoval samostatně přezkoumat rozhodnutí o námitkách, by pak muselo dojít k odmítnutí žalob směřujících proti těmto rozhodnutím ve věci sp. zn. 10 Af 50/2014, a žaloby směřující proti dotčeným exekučním příkazům by stále musely být považovány za opožděné. Závěry posouzení dotčené otázky rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu navíc nelze předjímat a dovozovat z pouhého předložení této otázky rozšířenému senátu porušení základních práv stěžovatele.
7. K vyjádření Nejvyššího správního soudu stěžovatel uvedl, že na jeho věc má zcela odlišné dopady to, zda soudy jeho žalobu odmítnou pro opožděnost, jak se v jeho věci již stalo, či zda ji odmítnou pro nevyčerpání řádného prostředku ochrany [§68 písm. a) s. ř. s.]. Předpokladem první varianty je to, že řízení o exekučním příkazu a řízení o námitce jsou z pohledu soudního řádu správního dvě samostatná řízení. V rámci žaloby proti rozhodnutí o námitce proto lze z povahy věci uvádět pouze argumenty směrem k nezákonnosti postupu žalovaného v řízení o námitce, avšak již ne směrem k nezákonnosti žalovaného v řízení o vydávání exekučního příkazu a vice versa. Naproti tomu předpokladem druhé alternativy je, že řízení o vydávání exekučního příkazu tvoří s řízením o námitce jeden neoddělitelný celek, pročež v rámci žaloby proti rozhodnutí o námitce lze uvádět nejenom argumenty směrem k řízení o námitce, avšak i směrem k řízení o exekučním příkazu. Podle stěžovatele právní názor prvního senátu Nejvyššího správního soudu poskytuje stěžovateli mnohem širší pole žalobních námitek. Co se pak věci stěžovatele týče, tak v žalobách proti rozhodnutím o námitkách brojil mj. i proti řízení o vydávání exekučních příkazů. Postup Nejvyššího správního soudu tak vedl k tomu, že správní soudy momentálně nemusí těmto žalobním námitkám dopřát slechu. Ukáže-li se však, že jim slechu mělo být dopřáno - pakliže se názor prvního senátu Nejvyššího správního ukáže jako správný - pak se stěžovatel považuje za oběť justičního ping-pongu, neboť tak ve výsledku dojde k porušení jeho práva na včasný a pokud možno úplný soudní přezkum na první pokus.
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. Stěžovatelovy námitky, že měla být připuštěna jeho žaloba proti napadeným exekučním příkazům jako včasná, polemizují s výkladem podústavního práva provedeným konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu. Tento výklad odpovídá i poučení, které bylo stěžovateli poskytnuto v napadených exekučních příkazech, jak je citováno výše v bodě 4 tohoto rozhodnutí, a textu zákona, který uvádí: "Exekuční příkaz se doručuje dlužníkovi a dalším příjemcům tohoto rozhodnutí a nelze proti němu uplatnit opravné prostředky." (§178 odst. 4 daňového řádu). Tuto námitku - odepření přístupu k soudu - tedy nemohl Ústavní soud shledat jako důvodnou, neboť závěr správních soudů o opožděnosti žaloby byl předvídatelný a soudy jej dostatečně odůvodnily.
11. Ani námitka, že snad měl v jeho věci senát předložit věc rozšířenému senátu, jak učinil jiný ze senátů Nejvyššího správního soudu poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí, neobstojí. Senát Nejvyššího správního soudu je povinen postoupit věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, dospěl-li při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (§17 odst. 1 soudního řádu správního). V případě, že se senát rozhodl setrvat na dosavadní judikatuře, kterou v napadeném rozhodnutí uvedl a popsal, pak neměl důvod ani oprávnění věc předkládat rozšířenému senátu. Proto ani právo stěžovatele na zákonného soudce nebylo nijak porušeno.
12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Obsahem ústavní stížnosti však byly argumenty nesprávného výkladu a aplikace podústavního práva a odkaz na postup jiného senátu Nejvyššího správního soudu učiněný až poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí.
13. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu