ECLI:CZ:US:2018:2.US.91.18.1
sp. zn. II. ÚS 91/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2017, č. j. 25 Co 346/2017-706, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou podáním ze dne 8. 2. 2018, a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1 a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích základních práv, zaručených čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž k porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů nezletilého Š., jehož otcem je Š. R. a matkou právě stěžovatelka.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin se podává, že ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Praze jako věcně správné (ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") potvrdil odvoláním stěžovatelky napadené usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 11. 8. 2017, č. j. 22 P 312/2014-693, kterým okresní soud zamítl návrhy stěžovatelky na nařízení výkonu rozhodnutí (v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2016, č. j. 25Co 179/2016-407) spočívající jednak v odejmutí nezletilého Š. otci a předání stěžovatelce na dobu letních prázdnin pro rok 2017, a to v rozsahu od 12. 8. 2017 od 9:00 hodin do 26. 8. 2017 do 19:00 hodin (výrok I.), jednak v odejmutí nezletilého Š. otci a předání stěžovatelce v rozmezí od pátku 15. 9. 2017 od 13:00 hodin do soboty 16. 9. 2017 do 19:00 hodin, od pátku 15. 9. 2017 od 13:00 hodin do soboty 16. 9. 2017 do 19:00 hodin, od pátku 29. 9. 2017 od 13:00 hodin do soboty 30. 9. 2017 do 19:00 hodin, od pátku 13. 10. 2017 od 13:00 hodin do soboty 14. 10. 2017 do 19:00 hodin, od pátku 27. 10. 2017 od 13:00 hodin do soboty 28. 10. 2017 do 19:00 hodin (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že v tomto případě, kdy nezletilý Š. opakovaně vyjádřil přání se se stěžovatelkou nestýkat, neboť k ní má aktuálně negativní vztah, přičemž je ve věku, kdy je již schopen sám utvářet si svůj vlastní názor a prezentovat jej, není možné otci nezletilého, který nadto nezletilého opakovaně sám přesvědčoval k dodržování styku se stěžovatelkou, přistoupit k uložení pokuty ve smyslu ustanovení §502 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. z. ř. s."), resp. k postupu podle ustanovení §504 z. z. ř. s. (odnětí dítěte), neboť se jedná o krajní řešení pro situaci, selže-li vše ostatní. Dle okresního soudu je třeba "poměřovat zájem rodiče a zájem nezletilého a aplikaci ustanovení o odnětí nezletilého s právem a mírou užitku a následky provedení výkonu pro nezletilého", přičemž dle jeho názoru "není v souladu s principy vyjádřenými v Úmluvě o právech dítěte, když rodič nutí dítě k povinnosti všemi dostupnými prostředky."
4. Krajský soud se v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení zcela ztotožnil se závěry okresního soudu, když na základě skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, dospěl k závěru, že sice v daném případě byly splněny podmínky formální vykonatelnosti citovaných rozhodnutí, nicméně na straně druhé "je třeba vzít v úvahu, že výkon rozhodnutí odnětím nezletilého má své specifické předpoklady, a lze si i těžko představit, jak bude probíhat výkon rozhodnutí u třináctiletého nezletilého chlapce za situace, kdy kontakt s matkou naprosto odmítá." Dle krajského soudu nadto ani "není reálně možné výkon rozhodnutí v tomto případě již provést. Výkon rozhodnutím odnětím nezletilého dítěte lze provádět buď u dětí mladšího věku, či u dětí staršího věku, avšak u těch, které mají o kontakt s druhým rodičem zájem, a naopak je jim bráněno v kontaktu rodičem, u kterého jsou v péči." Krajský soud proto [s odkazem na právní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015 (N 184/79 SbNU 91), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz] uzavřel, že "v tomto případě není v souladu s Úmluvou o právech dítěte, aby nezletilý byl nucen ke kontaktu se (stěžovatelkou) výkonem rozhodnutím spočívajícím v odnětí nezletilého." (...) Jestliže k neuskutečnění styku (stěžovatelky) s nezletilým dochází jednoznačně a pouze z vůle nezletilého, který v důsledku předchozích konfliktů mezi rodiči, a zejména konfliktů mezi ním a (stěžovatelkou), styk s ní odmítá, nelze toto klást otci za vinu, pokud nebylo prokázáno, že by nezletilého proti (stěžovatelce) ovlivňoval."
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry krajského soudu polemizuje, když rozporuje konkrétní důvody, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí o zamítnutí jejích návrhů na nařízení výkonu rozhodnutí výše specifikovaným způsobem. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy (v rozporu s právními závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017) dostatečně nechránily nejlepší zájem nezletilého Š. (v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), neboť umožnily, aby nezletilý požíval pouze rodičovskou péči od otce, nikoliv od matky, resp. dostatečně nevzaly do úvahy konkrétní okolnosti projednávaného případu, když pouze konstatovaly, že nezletilý vyjádřil své přání se se stěžovatelkou nestýkat, aniž by však zkoumaly, do jaké míry je tento názor nezletilého ovlivněn postojem otce, čímž zasáhly do jejího práva na rodinný život.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, učiněnými v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, na jejichž základě byly zamítnuty její návrhy na výkon rozhodnutí postupem podle ustanovení §502, resp. §504 z. z. ř. s., tj. uložením pokuty otci, resp. odnětím nezletilého Š. z jeho péče.
8. Uvedenou problematikou ukládání pokut či odnětím nezletilého dítěte, coby prostředků sloužících k vynucení splnění povinnosti uložené povinnému (zde otci nezletilého) soudem ve prospěch oprávněného (stěžovatelky) a tedy jednoho z řady opatření aktivně chránících právo na nerušený rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy), se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012 (N 52/64 SbNU 645); obecnými soudy citovaný nález sp. zn. III. ÚS 3462/14 či nález sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. 4. 2016 (N 71/81 SbNU 253)], přičemž zde vymezil řadu ústavněprávních požadavků, kterým musí obecné soudy ve svém rozhodování dostát. Naopak stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1079/17 na nyní projednávaný případ nedopadá, neboť v něm Ústavní soud shledal protiústavním postup krajského soudu, kdy přistoupil k úplnému zákazu styku nezletilých dětí s jedním z rodičů, aniž by však k přijetí takového opatření byly dány závažné důvody.
9. Především je nezbytné zdůraznit, že jakkoliv je uložením pokuty či odnětím nezletilého dítěte je sledována ochrana zájmu jednoho z účastníků řízení (na respektování právních poměrů založených vykonatelným rozhodnutím soudu) a má tak zásadně charakter opatření směřujícího k tomu, jak se domoci subjektivního práva na nerušený rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy), povinnost veřejné moci (státních orgánů) přijmout taková opatření, (v tomto případě tedy umožnění kontaktu a prohlubování vztahu rodiče s nezletilým dítětem), nicméně není absolutní, neboť při jejich uplatnění musí brát ohled nejen na zájmy, práva a svobody dotčených osob, která jim jsou zaručena v čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. v čl. 8 Úmluvy (srov. např. rozsudky ESLP ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000, č. 39221/98 a 41963/98, či ve věci Voleský proti České republice ze dne 10. 6. 2003, č. 63627/00), ale především je musí vždy nezbytně činit v nejlepším zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
10. Primárním úkolem Ústavního soudu je proto v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, tedy včetně rozhodnutí vedoucích k vynucení povinnosti dodržovat dříve přijatou úpravu výchovných poměrů, především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v těchto řízeních vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 a tam citovanou judikaturu).
11. Ve vztahu k posledně uvedenému kritériu, tj. přání dítěte, jímž stěžovatelka zčásti argumentuje i v nyní projednávané věci, pak Ústavní soud konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607). Jak Ústavní soud kupříkladu konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115) "z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "zásadním vodítkem" (předním hlediskem), totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor OSN pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy, v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014, s odkazem na Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2013, CRC/C/GC/14)]."
12. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které musí obecné soudy při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž tyto se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého.
13. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu (i jemu předcházející usnesení okresního soudu), přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly důvody pro použití prostředků sloužících k vynucení splnění povinnosti soudem stanovené povinnosti otce ve stanoveném harmonogramu běžného, resp. prázdninového styku náležitě nezletilého Š. připravit k jeho styku se stěžovatelkou, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují, neboť respektovaly (opakovaně vyjádřený) negativní postoj nezletilého (tehdy třináctiletého) Š. ke stykům se stěžovatelkou.
14. Naopak postoj stěžovatelky, jakkoliv z rodičovského hlediska pochopitelný, se s uvedenými ústavněprávními východisky ocitá v přímém rozporu. S ohledem na konkrétní okolnosti nyní projednávaného případu (negativní postoj samotného nezletilého Š., k jehož změně nedošlo ani přes adekvátní výchovné působení ze strany otce, resp. prarodičů ze strany stěžovatelky) by se totiž ze stěžovatelkou navrhovaných opatření, obecně sloužících k prosazení žádoucího cíle v podobě zachování, příp. postupného prohlubování vzájemného vztahu mezi nezletilými dětmi a jejich rodiči, stal jakýsi donucovací prostředek sloužící k "násilnému" prosazení uvedeného cíle přímo proti přání (vůli) nezletilého Š., kterého lze ovšem pro jeho věk již považovat za natolik rozumově a emocionálně vyspělého, že je schopen uvědomit si dosah těchto svých rozhodnutí, přičemž nebylo v daném případě nijak prokázáno, že by tomu tak být nemohlo, resp. že by jeho vůle byla účelově a systematicky formována ze strany třetí osoby (otce) (obdobně srov. citované nálezy sp. zn. II. ÚS 3765/11; sp. zn. III. ÚS 3462/14 či sp. zn. II. ÚS 3489/15).
15. V tomto ohledu se Ústavní soud ztotožňuje s názorem krajského soudu, že použití uvedených prostředků (zejména pak odnětí nezletilého dítěte ve smyslu ustanovení §504 z. z. ř. s.) představuje skutečně opatření ultima ratio, k němuž lze přistoupit pouze v krajních případech, tedy za situace kdy jiné, méně invazivní opatření, sloužící k prosazení uvedeného cíle v podobě zachování, příp. postupného prohlubování vzájemného vztahu mezi nezletilými dětmi a jejich rodiči, selhávají. V nyní projednávaném případě nelze nadto odhlédnout od zásadní (a obecnými soudy prokázané) skutečnosti, že četné snahy o změnu negativního postoje nezletilého Š. ke stykům se stěžovatelkou ze strany obecných soudů, resp. orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) prostřednictvím rodičovské terapie či asistovaného styku, ztroskotávají na samotném negativním přístupu stěžovatelky. Z postoje stěžovatelky je tak dle Ústavního soudu patrné, že se primárně soustředí spíše na hledání "vnějšího viníka", který zapříčinil vznik negativního postoje nezletilého Š. ke stykům s ní, za něhož jednoznačně považuje jeho otce, k němuž má ovšem nezletilý naopak pozitivní postoj, než aby svou snahu upřela na hledání skutečných příčin samotného negativního postoje (přání) nezletilého Š. a usilovala o jeho změnu. Nikoliv však cestou vynucování splnění povinnosti ze strany otce nezletilého, jejíž splnění není zcela v jeho moci (v důsledku negativního postoje nezletilého Š.), resp. jejíž nesplnění sám vědomě nezapříčinil (nebylo nijak prokázáno, že by příčinou tohoto negativního postoje nezletilého Š. bylo chování či úmyslné ovlivňování ze strany otce).
16. Ústavní soud v této souvislosti, nad rámec výše uvedeného (toliko ve formě obiter dicta), považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Jak zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je ovšem podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly." Aniž by Ústavní soud jakkoliv hodnotil výchovnou způsobilost rodičů nezletilého Š. či předjímal konkrétní podobu úpravy výchovných poměrů nebo styku stěžovatelky s ním přijatou obecnými soudy, Ústavní soud zdaleka nemůže vyloučit, že přání nezletilého Š. a jeho přetrvávající negativní postoj ke stykům se stěžovatelkou nemůže být do budoucna oním "zásadním vodítkem při hledání jeho nejlepšího zájmu" v rámci případné nové úpravy jeho výchovných poměrů, obzvláště za situace, kdy provádění stávající úpravy styku nezletilého s rodiči (v průběhu předávání) bylo opakovaně předmětem konfliktů a napjatých situací, které nutně musí mít dopad i na psychický vývoj nezletilého Š.
17. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu