ECLI:CZ:US:2018:2.US.972.18.1
sp. zn. II. ÚS 972/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Terezy Eger, zastoupené Alexanderem Petričkem, advokátem se sídlem Chrastavská 27, Liberec, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 12. 2017 č. j. 30 Co 268/2017-106, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení a Michaela Hrušky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a předloženého spisu Ústavní soud zjistil, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 16 C 267/2016 se stěžovatelka domáhala, aby byla vedlejšímu účastníkovi (jejímu otci) uložena povinnost hradit jí počínaje dnem 1. 9. 2016 výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně. Svůj návrh odůvodnila tak, že je pro akademický rok 2016-2017 přijata ke studiu na Univerzitě Northampton ve Velké Británii. Za studium hradí částku 4 000 liber ročně splatnou ve třech splátkách. Dále hradí též poplatek za ubytování ve výši 300 liber a letenky z a do Velké Británie.
2. Okresní soud svým rozsudkem ze dne 24. 7. 2017 č. j. 16 C 267/2016-87 stanovil vedlejšímu účastníkovi povinnost přispívat na výživu stěžovatelky s účinností od 1. 10. 2016 částku 2 500 Kč měsíčně a ve zbytku návrh stěžovatelky zamítl. Dospěl totiž k závěru, že došlo k obnovení již zaniklé vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka ke stěžovatelce. Vzal přitom v úvahu zejména skutečnost, že mezi ukončením střední školy a nástupem stěžovatelky na vysokou školu neuběhla delší doba, že stěžovatelka dosahovala již na střední škole vynikajících studijních výsledků, že se po dokončení střední školy věnovala humanitární činnosti a zapsala se ke studiu na vysoké škole, kde studuje obor, který navazuje jak na její předchozí humanitní vzdělání, tak i na její dosavadní humanitární činnost. Výživné ve výši 5 000 Kč nepovažoval však soud za přiměřené možnostem a majetkovým poměrům vedlejšího účastníka, proto mu uložil hradit výživné ve výši 2 500 Kč, které sice zcela neodpovídá potřebám stěžovatelky, ale je v možnostech a schopnostech žalovaného.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, kterým napadla výrok II., jímž okresní soud částečně zamítl její žalobu a výrok III., jímž rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť stanovené výživné považovala za nepřiměřeně nízké.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 6. 12. 2017 č. j. 30 Co 268/2017-106 napadené výroky rozsudku okresního soudu potvrdil. Dospěl přitom k závěru, že k obnovení vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce nedošlo, neboť stěžovatelka již v minulosti prokázala schopnost sama se živit. Krajský soud uzavřel, že studium stěžovatelky nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, neboť nebyla dána časová návaznost mezi ukončeným středoškolským vzděláním a pokračováním studia na vysoké škole. Prodleva mezi ukončením střední školy a nástupem na vysokou školu trvala téměř 2,5 roku, přičemž v součtu 1 rok a 6 měsíců byla stěžovatelka evidována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, 6 měsíců strávila na humanitární akci v Indii a 4 měsíce byla zaměstnána jako pokladní v Tescu. Takové počínání stěžovatelky vyhodnotil krajský soud tak, že zůstala ve vztahu k získání vyššího vzdělání zcela pasivní.
5. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku krajského soudu, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svého práva spatřuje ve skutečnosti, že krajský soud v její věci nesprávně aplikoval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/13 ze dne 25. 3. 2014, neboť ona středoškolská studia ukončila v řádném termínu, střední školu neopakovala a ani její studium na vysoké škole nelze hodnotit jako pouhé "hledání životní cesty" a pokus "prodloužit si mládí".
6. Ústavní soud v souladu s §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval krajský soud a také vedlejšího účastníka, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že navzdory argumentaci stěžovatelky na svém právním názoru trvá a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále poukázal na to, že podle jeho názoru by měla být ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny jí dostupné procesní prostředky ochrany (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Měla totiž k dispozici mimořádný opravný prostředek, který nevyužila. Krajský soud však již tento opravný prostředek blíže nespecifikoval. Vedlejší účastník na výzvu ústavního soudu nereagoval a k ústavní stížnosti se nevyjádřil. Stěžovatelka, které bylo vyjádření krajského soudu zasláno k replice, Ústavnímu soudu sdělila, že nesouhlasí s názorem o nepřípustnosti ústavní stížnosti. Podle §238 o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku, nejde-li o manželské majetkové právo. Část druhá občanského zákoníku upravuje rodinné právo, jehož součástí jsou i ustanovení o vyživovací povinnosti. Stěžovatelka proto svou ústavní stížnost považuje jak za přípustnou, tak i za důvodnou.
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 an. zákona o Ústavním soudu.
8. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti namítal, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala (blíže nespecifikovaný) mimořádný opravný prostředek, který měla k dispozici. Ústavní soud v tomto směru podotýká, že se s tímto názorem krajského soudu nemůže ztotožnit. Stěžovatelka totiž svou stížnostní argumentací míří k nápravě právních vad (excesu při interpretaci podústavního práva) napadeného rozhodnutí krajského soudu. K odstranění těchto vad v rámci civilního procesu tradičně slouží dovolání, avšak to je v tomto případě ex lege nepřípustné [§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Ostatně, krajský soud též dospěl k totožnému závěru v rámci poučení, které dal účastníkům řízení ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Žaloba na obnovu řízení ani žaloba pro zmatečnost (§228 an. o. s. ř.) pak s ohledem na namítané vady nepřicházejí v úvahu již vůbec. Ústavní stížnost tak představuje jediný opravný prostředek, který má ještě stěžovatelka k dispozici. Ústavní soud tedy uzavírá, že ústavní stížnost je tudíž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
II.
9. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a obsahem spisového materiálu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ustáleně judikuje, že v řízení o ústavní stížnosti je jeho úkolem ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení
základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Výklad zákonných a podzákonných právních norem, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo výklad, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.
11. V nyní projednávaném případě stěžovatelka argumentuje porušením práva na spravedlivý proces. K tomu Ústavní soud nejprve v obecnější rovině uvádí, že právo na spravedlivý proces má v demokratické společnosti výsadní postavení a záruka spravedlivého procesu patří k základním principům každé demokratické společnosti. Bez garancí spravedlivého procesu by totiž jakákoliv ochrana práv byla iluzorní, neboť by jednotlivec neměl zajištěn způsob, jak dosáhnout ochrany vůči veřejné moci. V judikatuře Ústavního soudu bylo toto právo dále hlouběji rozvedeno tak, že právu na spravedlivý proces odpovídá zejména právo na (a) soud, respektive na přístup k soudu, (b) zákonem stanovený postup a upravený proces, (c) spravedlivé rozhodnutí, (d) efektivní prostředky nápravy a (e) nárok na náhradu za nespravedlivé rozhodnutí [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002 (N 78/26 SbNU 273; 349/2002 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 11/04 ze dne 26. 4. 2005 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209), nález ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125) a další, veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz; doktrinární shrnutí judikatorních závěrů srov. např. Wagnerová a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 728].
12. Ústavní soud se též opakovaně věnoval stanovení podmínek, při jejichž splnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod fyzické či právnické osoby. Takto shledal, že základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].
13. Pojem svévole Ústavní soud interpretoval ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je právě i přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375)].
14. V projednávané věci je stěžejní námitka stěžovatelky, že krajský soud nesprávně vyložil ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a proto nesprávně posoudil obnovení vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka ke stěžovatelce, jeho zletilé dceři. Ústavní soud se již v minulosti otázkou trvání a obnovení vyživovací povinnosti rodičů ke zletilým dětem opakovaně zabýval.
15. V obecné rovině Ústavní soud nejprve konstatuje, že alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jedná se o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona a trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny se samy živit. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), resp. jak praví zákon, "neschopnost sám se živit."
16. Samo kritérium neschopnosti sám se živit je třeba definovat tak, že oprávněný nedisponuje žádným vlastním příjmem, nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z majetku, který mu patří (eventuálně jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních potřeb (blíže viz např. M. Holub a kol. Zákon o rodině s komentářem. 9. vydání. Leges, 2011, str. 314 an.). Jak konstatoval Ústavní soud [nález sp. zn. II. ÚS 3113/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 82/61 SbNU 277)], "schopnost samostatně se živit znamená, že dítě je schopno samostatně uspokojovat všechny své potřeby, a to jak hmotné, kulturní a další včetně potřeby bytové. Jinými slovy to znamená, že dítě má určitý trvalý příjem finančních prostředků, z něhož své potřeby hradí."
17. Důležitým kritériem je také věk dítěte, a to i proto, že u mladších dětí je samozřejmě zpravidla velmi obtížné dopředu odhadovat, v jakém směru se budou vyvíjet, které předměty či obory mu budou nejvíce vyhovovat, popř. na co bude mít dokonce talent. Proto také je vzdělávací systém koncipován tak, že je nejprve preferován zájem na co nejširším vzdělávání, a teprve ve vyšším věku dochází k postupné specializaci [k vymezení cílů vzdělávání viz také §2 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů]. V tomto směru je možno poukázat i na čl. 29 odst. 1 písm. a) Úmluvy o právech dítěte, který přímo stanoví, že "výchova dítěte má směřovat k rozvoji osobnosti dítěte, jeho nadání a rozumových i fyzických schopností v co nejširším objemu", přičemž pro účely této Úmluvy se dítětem rozumí lidská bytost mladší 18 let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve (čl. 1 Úmluvy o právech dítěte). U osob zletilých však lze již očekávat, že mají alespoň v základních rysech jasno, kam směřují, o co v životě chtějí usilovat a jaké vzdělání je k dosažení tohoto cíle potřebné [nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014 (N 182/74 SbNU 591)].
18. Jinak řečeno, je třeba odlišit případy rozhodování o výživném, kdy se jedná o nezletilé dítě, resp. dokonce o dítě vykonávající povinnou školní docházku. V těchto případech musí být přiznávání výživného odpovídajícího odůvodněným potřebám dítěte samozřejmě pravidlem. U dětí již zletilých je však třeba na vyživovací povinnost nahlížet optikou výrazně odlišnou: zletilý jedinec by měl být zásadně schopen se postarat sám o sebe, a důvod pro stanovení vyživovací povinnosti by proto měl být odůvodněn konkrétními okolnostmi daného případu. Úkolem soudů je proto vyjádřit se též k tomu, zda daný typ vzdělání představuje ještě přípravu na budoucí povolání, anebo jde již jen o nadstandardní doplňování znalostí bez této návaznosti.
19. K tomu Ústavní soud dále uvádí, že rodiče jsou odpovědni za všestranný rozvoj svých dětí a z toho také plyne, že jsou povinni dbát o to, aby dítě našlo zdroj své obživy právě v takovém oboru, pro který má schopnosti a nadání, a v němž se může náležitě uplatnit (viz M. Holub, cit. d., str. 317). Je však vždy důležité, aby se obecné soudy pečlivě zabývaly konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelností dalšího studia. Toto studium by totiž mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací (srov. čl. 26 odst. 3 Listiny). Může samozřejmě nastat i případ, kdy toto další studium na studium předchozí přímo navazovat nebude, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na zvýšení kvalifikace dítěte [viz např. studium na konzervatoři, na kterou se student nepřipravuje v klasickém systému vzdělávání - blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 2623/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 73/57 SbNU 9)]. Nemělo by však určitě jít o studium samoúčelné, kterým by si vyživovaná osoba pouze takzvaně "prodlužovala mládí." Jak nedávno Ústavní soud uvedl (usnesení sp. zn. IV. ÚS 1247/13 ze dne 25. 3. 2014), "za situace, kdy studium nezletilého nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte."
20. Ústavní soud přitom již v minulosti reflektoval ustálené názory obecných soudů a doktríny o elasticitě vyživovací povinnosti. Podle ní pokud např. po ukončení střední školy a nepřijetí na školu vysokou nastoupí dítě do zaměstnání, a např. po roce pokračuje ve studiu, tak se vyživovací povinnost zásadně obnoví s tím, že za pokračování ve studiu lze považovat také další studium, jehož ukončení umožní absolventu najít si zaměstnání i v jiném oboru. Na to navazuje názor, že je třeba brát v úvahu širší souvislosti mezi vykonávaným povoláním a novým studiem, důvody přerušení studií a další okolnosti významné pro zhodnocení společenského dopadu, s preferovaným zájmem na zvýšení kvalifikace dětí (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1146/07 ze dne 7. 6. 2007).
21. Není však úkolem Ústavního soudu hodnotit správnost výše té či oné částky výživného, neboť tento závěr plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu použitých podústavních norem. Ústavní soud je povolán k tomu, aby ověřil, zda obecné soudy při svém rozhodování z tohoto rámce nevybočily způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů neudržitelné. Zásah Ústavního soudu by odůvodnil pouze zřejmý exces obecných soudů spočívající ve svévolném stanovení výše výživného (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2008 sp. zn I. ÚS 385/08 a ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1998/08). Takový exces však Ústavní soud v posuzované věci neshledal a důvody pro zrušení napadeného rozsudku tudíž nejsou dány.
22. Ústavní soud na základě shora uvedených závěrů posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu