ECLI:CZ:US:2018:3.US.1030.17.2
sp. zn. III. ÚS 1030/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Anity Veselic a 2) Irene Schmitt, zastoupených JUDr. Ivem Koulou, advokátem, sídlem Krupská 28/30, Teplice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017 č. j. 12 Co 363/2016-106, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vilmy Vopěnkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. V řízení o ústavní stížnosti se pokračuje.
II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelky napadly v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 Listiny práv (správně "Listiny základních práv a svobod", dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, z přiložených rozhodnutí a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018 č. j. 26 Cdo 2116/2017-144 (přístupného na www.nsoud.cz) se podává, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") se obě stěžovatelky žalobou domáhaly vůči vedlejší účastnici peněžitého plnění z "důvodu práva na náhradu za neužívání společných nemovitých věcí" za dobu od 1. 1. 2013 do 30. 4. 2016. Mezi spoluvlastnicemi byla ve věci nesporná výše podílů na společných nemovitostech [pozn. z veřejně přístupných zdrojů (https://nahlizenidokn.cuzk.cz) Ústavní soud zjistil, že účastnice řízení jsou podílovými spoluvlastnicemi pozemků parc. č. X1 a parc. č. X2 v kat. úz. Radotín, jehož součástí je dům č. p. X3, a to tak, že první stěžovatelce náleží ideální spoluvlastnický podíl ve výši 2/9, druhé stěžovatelce podíl ve výši 1/18 a vedlejší účastnici podíl ve výši 13/18], i to, že společné nemovitosti od roku 1994 užívá výlučně vedlejší účastnice. V průběhu řízení vznesla vedlejší účastnice námitku promlčení vymáhaného nároku s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu s tím, že vymáhaný nárok je bezdůvodným obohacením, pro jehož vydání je zákonem stanovena dvouletá promlčecí lhůta. Stěžovatelky argumentovaly judikaturou Ústavního soudu s tvrzením, že vymáhaný nárok je majetkovým právem, jež se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2016 č. j. 18 C 22/2016-76 žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit první stěžovatelce částku 106 666 Kč s příslušenstvím (I. výrok), druhé stěžovatelce částku 26 666 Kč s příslušenstvím (II. výrok) a nahradit každé z nich náklady řízení (III. a IV. výrok). Vzal za prokázané, že vedlejší účastnice ve vymezeném období užívala předmětné nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu, resp. v rozsahu spoluvlastnických podílů obou stěžovatelek, kterým vznikl v souladu s §137 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a §1122 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. za uvedené období nárok na zaplacení finanční náhrady ve výši odvozené od velikosti jejich spoluvlastnických podílů z obvyklé ceny za užívání předmětných nemovitostí. Námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí neshledal důvodnou, protože nepovažoval uplatněný nárok za nárok z bezdůvodného obohacení, ale za nárok na zaplacení náhrady, který je nárokem opírajícím se o uvedená ustanovení občanských zákoníků, přičemž nárok z bezdůvodného obohacení (mající subsidiární povahu) přichází do úvahy jen tam, kde nárok nelze dovodit z jiného právního titulu [s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 471/05 (N 43/40 SbNU 355) a ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 2919/10 (N40/60 SbNU 477)]. Obvodní soud uzavřel, že v takovém případě se uplatní obecná tříletá promlčecí doba (správně "lhůta"), která do podání žaloby neuplynula.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání, na jehož základě městský soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2017 č. j. 12 Co 363/2016-106 změnil rozsudek obvodního soudu v I. výroku tak, že žalobu, aby vedlejší účastnice byla uznána povinnou zaplatit první stěžovatelce částku 31 139,12 Kč s příslušenstvím zamítl, jinak ho potvrdil (I. výrok), ve II. výroku ho změnil tak, že zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice byla uznána povinnou zaplatit druhé stěžovatelce částku 7 784,28 Kč s příslušenstvím, jinak ho potvrdil (II. výrok) a rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit každé ze stěžovatelek náklady řízení před soudy obou stupňů (III. a IV. výrok). Částečné zamítnutí žaloby se týkalo období předcházejícího dvěma letům před zahájením řízení, tj. období od 1. 1. 2013 do 22. 12. 2013, a to právě s poukazem na vznesenou námitku promlčení. Městský soud, na rozdíl od obvodního soudu, posoudil vymáhaný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení a na jeho promlčení použil dvouletou promlčecí lhůtu. Uvedl, že postup podle §137 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., resp. §1122 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. přichází v úvahu pouze tehdy, došlo-li k omezení spoluvlastnického práva právem aprobovaným způsobem, a to dohodou, rozhodnutím většiny či rozhodnutím soudu. O takovou situaci v této věci nejde, k omezení spoluvlastnického práva stěžovatelek došlo bez dohody či rozhodnutí většiny, tedy svévolným jednáním vedlejší účastnice a za takové situace vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., resp. §2991 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Městský soud přitom vyšel z judikatury Nejvyššího soudu, např. z rozsudku ze dne 13. 1. 2016 sp. zn. 22 Cdo 3983/2015, jakož i z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 31 Cdo 503/2011.
4. V průběhu řízení o ústavní stížnosti sdělila vedlejší účastnice (prostřednictvím advokáta, který ji na základě plné moci zastupoval před obecnými soudy) Ústavnímu soudu, že proti rozsudku městského soudu podala dovolání. Ústavní soud zjistil, že toto dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 6. 2018 č. j. 26 Cdo 2116/2017-144 odmítl pro jeho nepřípustnost - vůči první stěžovatelce proto, že dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu jsou v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, vůči druhé stěžovatelce proto, že směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jehož dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelek
5. Stěžovatelky společnou ústavní stížností, byť každá z nich se vymezila proti výrokům rozsudku městského soudu jen jí se týkajících (po stručné rekapitulaci vývoje soudního sporu), vytkly městskému soudu, že ač zpozoroval konflikt mezi právními závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o povaze vymáhaného nároku a v navazující otázce délky promlčecí lhůty, vyšel ve svém rozhodnutí jednoduše z judikatury Nejvyššího soudu, aniž by se jakkoli zabýval argumentací Ústavního soudu obsaženou zejména v nálezech sp. zn. II. ÚS 471/05 a sp. zn. II. ÚS 2919/10, natož aby přiléhavým způsobem vysvětlil, z jakého důvodu ji nepovažuje za relevantní.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřily přesvědčení, že nejpřiléhavějším způsobem odůvodnění jejich ústavní stížnosti je citace ze zmíněných nálezů Ústavního soudu, které dle jejich názoru dodnes nebyly překonány a jejichž obsahem se řídily v okamžiku zahájení soudního řízení v pevné víře v platnost ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy a v autoritu Ústavního soudu jako vrcholu soudní soustavy státu. Avizovaný záměr naplnily přepisem části právní věty nálezu sp. zn. II. ÚS 471/05 a bodů 9. až 13. nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/10 s výslovnými odkazy na jimi použitý pramen (Automatizovaný systém právních informací).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Postup podle §23 zákona o Ústavním soudu
8. Třetí senát Ústavního soudu, rozhodující o ústavní stížnosti, dospěl k právnímu názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu sp. zn. II. ÚS 471/05, proto usnesením ze dne 10. 5. 2017 č. j. III. ÚS 1030/17-10 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl o přerušení řízení o ústavní stížnosti a podle §23 zákona o Ústavním soudu věc předložil plénu Ústavního soudu k zaujetí stanoviska, na jehož základě by došlo ke změně právního názoru Ústavního soudu o právních následcích tzv. nadužívání společné věci jedním ze spoluvlastníků. Konkrétně třetí senát navrhl, aby plénum Ústavního soudu ve stanovisku (s ohledem na vzniklou diformitu v rozhodovací praxi) odpovědělo na otázku: Užívá-li podílový spoluvlastník bez právního důvodu společnou věc nad rozsah odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, má druhý spoluvlastník nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nebo má nárok, který se opírá o příslušné zákonné ustanovení, z něhož vyplývá rozsah, v jakém se podíloví spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech plynoucích ze spoluvlastnictví ke společné věci?
9. Plénum Ústavního soudu přijalo dne 16. 10. 2018 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18, v němž formulovalo tento závěr:
I. Právo každého z podílových spoluvlastníků užívat společnou věc je omezeno stejným právem ostatních spoluvlastníků užívat společnou věc podle velikosti podílu.
II. Užívá-li podílový spoluvlastník společnou věc bez právního důvodu nad rozsah odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, zasahuje do práva vlastnit majetek ostatních spoluvlastníků chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vzniká mu na jejich úkor bezdůvodné obohacení.
V.
Další postup v řízení o ústavní stížnosti
10. Vzhledem k tomu, že plénum Ústavního soudu zaujalo podle §23 zákona o Ústavním soudu stanovisko k právnímu názoru třetího senátu, odpadl důvod pro přerušení řízení o ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud rozhodl o pokračování v řízení (I. výrok).
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení toliko podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
12. Třetí senát Ústavního soudu, v souladu se svým postavením (bod 10.), po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, rozsudkem městského soudu a se stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18 dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z údajů zařazených do narativní části odůvodnění (body 2. a 3.) plyne právní názor stěžovatelek o povaze jejich nároku vůči vedlejší účastnici za užívání společné věci nad rozsah spoluvlastnického podílu, který byl odvozen od judikaturních závěrů Ústavního soudu (zejména nálezu sp. zn. II. ÚS 471/05). Podle citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18 je třeba rozlišovat dvě základní situace užívání společné věci podílovými spoluvlastníky, jednak užívání společné věci upravené dohodou spoluvlastníků nebo jejich většinovým rozhodnutím (§139 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., §1128 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.), příp. rozhodnutím soudu (§139 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., §1139 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.), jednak užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu, event. bez spravedlivého důvodu (t. j. bez dohody všech spoluvlastníků, nebo bez závazného rozhodnutí většiny spoluvlastníků, či bez rozhodnutí soudu). Ani v jedné z těchto situací nelze vyloučit právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu; zatímco v prvním případě se náhrada odvozuje od obecné úpravy náhrady za omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 4 Listiny) a lze ji dovodit též z §137 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., či z §1122 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., ve druhém případě takové užívání společné věci je užíváním cizí hodnoty, čímž (sc. přivlastňováním si užitné hodnoty společné věci nad spoluvlastnický podíl) dochází k zásahu do práva vlastnit majetek chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny a vzniká bezdůvodné obohacení [v režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. šlo o bezdůvodné obohacení bez právního důvodu (§451 odst. 2), v režimu občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. jde o konkrétní skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, tj. protiprávní užití cizí hodnoty (§2991 odst. 2)].
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud shledal, že závěry napadeného rozsudku městského soudu vycházejí z konstrukce, podle níž je nárok stěžovatelek na náhradu za užívání společné věci vedlejší účastnicí nárokem z bezdůvodného obohacení (str. 8 odůvodnění), tudíž jsou souladné se závěry stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18. Z těchto důvodů nemohlo napadeným rozsudkem dojít k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelek, a proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný (II. výrok).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu