ECLI:CZ:US:2018:3.US.1048.18.1
sp. zn. III. ÚS 1048/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Otín Green Power s.r.o., sídlem Vídeňská 172, Vestec, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem, sídlem Ruská 614/42, Praha 10, proti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. prosince 2016 sp. zn. V 56/2016-12, a proti postupu Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování při nakládání se záznamy pořízenými na základě uvedeného příkazu, za účasti Okresního soudu v Jihlavě a Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka, která je v daném trestním řízení v postavení obviněné, napadla v záhlaví označený příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Rovněž napadla postup Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policie") při nakládání se záznamy pořízenými na základě uvedeného příkazu.
2. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
3. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, resp. nahrazovat.
4. V případě problematiky odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu přikazovaného dle §88 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, či vydávání údajů o telekomunikačním provozu nařizovaného dle §88a trestního řádu, nutno z hlediska prostředků, které je třeba před případným podáním ústavní stížnosti vyčerpat, rozlišovat, zda se stěžovatel snaží zpochybnit tento odposlech a záznam či vydávání údajů (respektive vydání příkazu k němu) pokud jde o jeho procesní použitelnost v trestním řízení vedeném proti němu (totiž v rámci své obhajoby), anebo jej chce napadnout z jiné pozice. V prvém případě může stěžovatel ústavní stížnost podat bezprostředně po skončení daného trestního řízení; bude-li vyslovena jeho vina, musí ji podat proti poslednímu v daném řízení vydanému pravomocnému rozhodnutí ve věci samé, totiž proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. V druhém případě připadá v úvahu podání ústavní stížnosti z pozice uživatele odposlouchávaného zařízení či služby ve smyslu §88 odst. 2 a 8 či §88a odst. 1 a 2 trestního řádu, kdy je ovšem zásadně nezbytné vyčerpat opravný prostředek dle §314l a násl. trestního řádu, když trestní řád za tímto účelem zakotvuje zvláštní řízení určené právě k přezkumu příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazů k zjištění údajů o něm (srov. i Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád. Komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3626).
5. Ústavní soud si je vědom, že může nastat i situace, kdy by ústavní stížnost chtěla podat osoba, proti které se trestní řízení vedlo, avšak toto řízení skončilo jiným způsobem, než jejím odsouzením, a daná osoba tedy nemá možnost podat ústavní stížnost proti odpovídajícímu rozhodnutí dovolacího soudu, a zároveň by šlo o případ, kdy by nedošlo k informování o přikázaném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (§88 odst. 8), resp. o nařízeném vydání údajů o telekomunikačním provozu (§88a odst. 2), vzhledem k výjimce z tohoto informování stanovené zákonem pro některé trestné činy (§88 odst. 9, resp. §88a odst. 3 trestního řádu). Bylo by tak otázkou, zda by Nejvyšší soud v takovém případě považoval opravný prostředek dle §314l a násl. trestního řádu za přípustný, přičemž současně bez počítání lhůty od až takového rozhodnutí Nejvyššího soudu by se mohla ústavní stížnost již jevit opožděnou. Ani tuto situaci však není namístě řešit takovým výkladem podmínek přípustnosti ústavní stížnosti, který by vedl k nežádoucím jevům v podobě zásahů Ústavního soudu do dosud neskončených trestních řízení a posuzováním námitek, které nejprve mají být zhodnoceny obecnými soudy. Ústavní stížnost v každém případě musí být podána až poté, co trestní řízení bude skončeno (k této situaci dále viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. III. ÚS 2854/17).
6. Stěžovatel ústavní stížností nenapadá žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by bylo vydáno v řízení, ve kterém by byl shledán vinným nějakým trestným činem, a stejně tak ani nenapadá žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by bylo vydáno v řízení o přezkumu příkazů dle §314l a násl. trestního řádu. Naopak tak činí v situaci, kdy trestní řízení dosud probíhá. Nezbývá tak než konstatovat, že ústavní stížnost nelze co do příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu meritorně posoudit.
7. Stejný závěr pak platí i pokud jde o část ústavní stížnosti směřující proti postupu policie. Nutno upozornit, že dle §157a trestního řádu v případě průtahů v řízení nebo závad v postupu policejního orgánu nebo státního zástupce může ten, proti němuž se trestní řízení vede, a poškozený, žádat o jejich odstranění. Tento opravný prostředek však, jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, nebyl stěžovatelem vyčerpán.
8. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti soudů, návrh odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj