ECLI:CZ:US:2018:3.US.109.18.1
sp. zn. III. ÚS 109/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemanka o ústavní stížnosti obchodní společnosti GASTRO FACTOR s. r. o., sídlem Křenová 261/65c, Brno, zastoupené Mgr. Michalem Zahutou, advokátem, sídlem Veveří 365/46, Brno, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2017 č. j. 49 Co 73/2017-102 a II. výroku rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. prosince 2016 č. j. 33 C 54/2016-73, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Václava Kořínka a Jaroslavy Kořínkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku rozsudku Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "okresní soud") a II. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že okresní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala určení, že v žalobě specifikované nemovité věci byly ke dni 18. 8. 2014 ve společném jmění Vladislava Kořínka, zemřelého 18. 8. 2014, a vedlejší účastnice Jaroslavy Kořínkové (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit vedlejším účastníkům, tj. Jaroslavě Kořínkové a Václavu Kořínkovi - synovi Vladislava Kořínka a Jaroslavy Kořínkové - náklady řízení, každému z nich ve výši 16 819 Kč (výrok II.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že darovací smlouvou a smlouvu o zřízení věcného břemene uzavřenou dne 3. 6. 2011 Vladislav Kořínek a jeho manželka - Jaroslava Kořínková coby dárci převedli na jejich syna coby budoucího obdarovaného specifikované nemovité věci a obdarovaný dárcům současně zřídil věcné břemeno bezplatného užívání těchto nemovitých věcí. Vladislav Kořínek dne 18. 8. 2014 zemřel a řízení o pozůstalosti bylo zastaveno, přičemž věci nepatrné hodnoty byly vydány Jaroslavě Kořínkové. Dne 3. 11. 2014 stěžovatelka do pozůstalostního řízení po Vladislavu Kořínkovi přihlásila pohledávku ve výši 1 205 540 Kč s odůvodněním, že jde o finanční újmu, která jí vznikla protiprávním jednáním zůstavitele. Policie České republiky odložila věc podezření ze spáchání zločinu podvodu, kterého se měl dopustit zůstavitel tím, že v období od 24. 5. 2004 do 18. 7. 2014 v pozici externího účetního předkládal zástupcům stěžovatelky přehled hromadných a nezbytných plateb stěžovatelky, do kterých úmyslně zahrnoval - zjednodušeně řečeno - platby svých dluhů, čímž stěžovatelce způsobil škodu ve výši 1 205 540 Kč, neboť trestní stíhání je s ohledem na úmrtí podezřelé osoby bezpředmětné. Podle okresního soudu stěžovatelka neprokázala jí tvrzenou absolutní neplatnost darovací smlouvy pro úmysl smluvních stran zmařit uspokojení její pohledávky. Nebyla prokázána ani vědomost žalovaných o pohledávce stěžovatelky vůči zůstaviteli v době uzavření darovací smlouvy, ani samotná existence této pohledávky. Okresní soud rovněž zdůraznil, že stěžovatelkou tvrzená pohledávka jí nebyla přiznána žádným pravomocným rozhodnutím soudu a neexistuje ani žádný právní titul opravňující stěžovatelku vymáhat tuto pohledávku v exekučním řízení. Stěžovatelka toliko přihlásila tvrzenou pohledávku do pozůstalostního řízení po zůstaviteli, a to až dne 3. 11. 2014. Stěžovatelka tedy podle okresního soudu neprokázala, že darovací smlouva byla uzavírána v úmyslu zkrátit stěžovatelku jako věřitele, když jen pro tento úmysl by bylo možno dovodit neplatnost darovací smlouvy pro obcházení zákona nebo pro rozpor s dobrými mravy. Proto okresní soud žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle výsledku sporu za použití §142 odst. 1 o. s. ř.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil zaplatit každému z žalovaných náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 727,60 Kč (výrok II.). Stěžovatelka ani podle krajského soudu neprokázala, že by darovací smlouvu uzavřely obě smluvní strany (tedy dárci i obdarovaný) v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky stěžovatelky a nelze tedy dospět k závěru, že by darovací smlouva byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem nebo s dobrými mravy. Jestliže by byla darovací smlouva uzavřena s úmyslem zkrátit uspokojení pohledávky stěžovatelky jen dlužníkem, mohla by být darovací smlouva odporovatelným právním úkonem. To ovšem jen tehdy, že by u obdarovaného mohla být znalost dlužníkova úmyslu zkrátit věřitele - tedy stěžovatelku - presumována. Nic takového však stěžovatelka podle krajského soudu netvrdila a ani takto své žalobní žádání neformulovala. Naopak, k výzvě okresního soudu stěžovatelka jednoznačně uvedla, že odporovatelnosti se nedomáhá a požaduje určení vlastnického práva k označeným nemovitým věcem. Za těchto okolností musel krajský soud konstatovat, že předmětné nemovité věci nebyly ke dni úmrtí zůstavitele ve společném jmění manželů a okresní soud tedy podle krajského soudu postupoval správně, jestliže žalobu stěžovatelky zamítl. Náhradu nákladů odvolacího řízení krajský soud přiznal opět vedlejším účastníkům, protože ti byli ve sporu zcela úspěšní.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti argumentačně vymezuje proti zamítnutí její žaloby - výrok ve věci samé však stěžovatelka formálně ústavní stížností nenapadá, protože proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu nepodala dovolání, ač bylo přípustné a byla o tom poučena. V návaznosti na to pak stěžovatelka namítá, že soudy měly v její věci aplikovat moderační právo podle §150 o. s. ř., neboť stěžovatelce uložená povinnost hradit žalovaným náklady řízení je podle jejího názoru nemravná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala v rozsahu výroků o nákladech řízení všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je přitom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
9. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
10. Právě uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny toliko v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele.
11. V posuzované věci se přitom stěžovatelka ve svém důsledku domáhá toho, aby Ústavní soud přikročil ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí jen proto, že soudy uložily stěžovatelce nahradit žalovaným náklady řízení a neaplikovaly na ni moderační právo podle §150 o. s. ř. Tu ovšem stěžovatelka přehlíží, že Ústavní soud obecným soudům zásadně neomezuje možnost uvážení, zda v tom kterém případě byly podmínky pro aplikaci moderačního práva naplněny (srov. k tomu například usnesení ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 1183/15; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ostatně ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti přesvědčivé argumenty pro aplikaci §150 o. s. ř. v její věci netvrdí.
12. V dané věci totiž nebylo prokázáno, že by ke stěžovatelkou tvrzené trestné činnosti došlo, respektive, že by ji spáchal právě otec obdarovaného. Nadto se stěžovatelka - ač právně zastoupena - v řízení před obecnými soudy nedomáhala relativní neúčinnosti darovací smlouvy. Již jen za těchto okolností ovšem není v uložení povinnosti stěžovatelce hradit náhradu nákladů řízení zjištěna taková nespravedlnost, jež by nabývala ústavněprávního rozměru.
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) byla porušena základní práva zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu