ECLI:CZ:US:2018:3.US.1214.18.1
sp. zn. III. ÚS 1214/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti POSPA CZECH, a. s., sídlem Koněvova 2660/141, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Lucií Kindlmannovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 791/39, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2018 č. j. 13 Co 40/2018-115 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 25 C 183/2017-94, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na náhradu škody vůči státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 1. 11. 2017 č. j. 25 C 183/2017-94 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 10 228 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"). Újma stěžovatelky spočívala v uhrazeném soudním poplatku za odvolání (2 000 Kč) proti zamítavému rozhodnutí vyšší soudní úřednice ve věci zápisu do obchodního rejstříku a za právní zastoupení při sepisu a podání odvolání (8 228 Kč) proti tomuto rozhodnutí, s nímž byla úspěšná. Obvodní soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí vyšší soudní úřednice vydaném v rozporu s hmotným právem nelze spatřovat nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu, a nepředstavuje ani nezákonné rozhodnutí podle §8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu, neboť nešlo o pravomocné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 7. 3. 2018 č. j. 13 Co 40/2018-115 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru o absenci odpovědnostního titulu. K tomu doplnil, že se stěžovatelka mýlí, když nárok na náhradu škody dovozuje, není-li možné vyjít ze zákona o odpovědnosti státu za škodu, přímo z Listiny. V této souvislosti městský soud uvedl, že podle čl. 36 odst. 4 Listiny upravuje podmínky a podrobnosti nároku na náhradu škody zákon. Vzhledem k tomu, že nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti státu podle zákona, není ani čl. 36 odst. 3 Listiny přímo aplikovatelný [viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3439/11 (N 37/68 SbNU 379); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje shrnutí rejstříkového řízení, z něhož vzešla uplatňovaná škoda, jakož i rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí. V souvislosti s uplatňováním nároku na náhradu škody vůči státu připomíná judikaturu Ústavního soudu [např. nález ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01 (N 53/26 SbNU 73) aj.], podle níž je tento nárok ústavně zaručeným právem, přičemž je nezbytné dbát na to, aby nedošlo k jeho vyprázdnění či omezení jeho rozsahu. Podle zákona o odpovědnosti státu za škodu je třeba kompenzovat veškerou újmu, jejíž náhradu by bylo možno uplatňovat podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka poukazuje na to, že jí vynaložené finanční prostředky byly vydány v přímé souvislosti se zjevně nesprávným rozhodnutím vyšší soudní úřednice.
5. K zásahu do jejích ústavně zaručených práv došlo i nezákonným vyměřením soudního poplatku za podání odvolání v řízení o náhradu škody vůči státu. K tomu podotýká, že toto řízení bylo zpoplatněno až v souvislosti s novelou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinným od 1. 10. 2017. Podle názoru stěžovatelky mělo být odvolací řízení podle přechodných ustanovení od soudního poplatku osvobozeno a názor městského soudu, že se mají vyměřovat soudní poplatky za všechna odvolání podaná od účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., neboť jde o nově zahájené řízení, tak považuje za nesprávný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
8. Ústavní soud předesílá, že celková částka 10 228 Kč, o níž v řízení jde, se svou výší blíží hranici bagatelnosti (srov. §202 odst. 2 občanského soudního řádu). U tzv. bagatelních věcí přitom Ústavní soud postupuje s mimořádnou zdrženlivostí a zdůrazňuje, že opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů esenciálních pro postup v řízení a pro řešení věci (viz například usnesení ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 1472/14 a judikaturu tam uvedenou). Takové vybočení však v napadených rozhodnutích neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelkou v tom, že čl. 36 odst. 3 Listiny zakládá bez dalšího každému právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že práva na náhradu škody se nelze dovolávat za jakýchkoliv okolností, neboť podle čl. 36 odst. 4 Listiny podmínky a podrobnosti jeho realizace upravuje zákon, kterým je právě zákon o odpovědnosti státu za škodu. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 216/07 uvedl, že nelze usuzovat, že by čl. 36 odst. 3 Listiny zakládal přímý nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem bez ohledu na to, zda jsou splněny obecné podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat.
10. Podle §8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu přitom platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, jehož rozhodnutím je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Rozhodující soudy řádně a srozumitelně vysvětlily, proč nejsou splněny předpoklady odpovědnosti státu, a to ani v případě nesprávného úředního postupu, o který v dané věci vůbec nemohlo jít, ani v případě nezákonného rozhodnutí, které sice bylo k odvolání stěžovatelky změněno, ale jako nepravomocné.
11. Co se týče údajně nesprávně vyměřeného soudního poplatku z odvolání, které mělo být s ohledem na přechodná ustanovení k zákonu č. 296/2017 Sb. od soudního poplatku osvobozeno, Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka má možnost v rozsahu, v němž podle jejího názoru obvodním soudem vyměřený soudní poplatek převyšuje její skutečnou poplatkovou povinnost, navrhnout soudu vrácení soudního poplatku podle §10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Teprve zamítne-li soud tento její návrh, může stěžovatelka za podmínek vyčerpání všech dalších opravných prostředků, bude-li mít nějaké k dispozici, podat případně další ústavní stížnost.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu