ECLI:CZ:US:2018:3.US.1216.18.1
sp. zn. III. ÚS 1216/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Petra Šlechty a Pavla Šlechty, obou právně zastoupených JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem Malá Skála 397, proti výrokům I., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2018 č. j. 30 Co 482, 483/2017-84, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a veřejné vysoké školy Univerzita Karlova, sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výroků I., III. a IV. v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť mají za to, že jím bylo porušeno zejména jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a dále právo na ochranu života a zdraví a ochranu soukromého života. Dále navrhli, aby Ústavní soud zavázal městský soud právním názorem o možné subsidiární aplikaci §2959 občanského zákoníku na posuzovaný případ, případně aby podal návrh plénu Ústavního soudu na deklarování neústavnosti §378 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 10. 2017 č. j. 21 C 47/2016-52, doplněným usnesením ze dne 30. 10. 2017 č. j. 21 C 47/2016-56, uložil žalované vedlejší účastnici povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 240 000 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
3. K odvolání vedlejší účastnice rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem takto:
"I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že se žaloba o zaplacení částek 240.000 Kč každému ze žalobců zamítá. [...] II. Ve výroku o soudním poplatku pod bodem III. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že se žalované povinnost k úhradě soudního poplatku neukládá. [...] III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na nákladech řízení 62.187,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky JUDr. Marie Semíkové. [...] IV. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 25.458,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky JUDr. Marie Semíkové." O nákladech řízení, jak shrnuje ve svém odůvodnění, rozhodl ve prospěch vedlejší účastnice na základě kritéria úspěchu ve věci. V závěru svého rozhodnutí stěžovatele poučil, že: "Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v §237 o. s. ř. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu I. stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud (§239 o. s. ř.)."
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé nejprve v ústavní stížnosti brojí proti zamítavému výroku městského soudu ve věci samé. Dále vůči výrokům III. a IV. o náhradě nákladů řízení stěžovatelé namítají, že rozhodnutí městského soudu je pro ně překvapivým. Mají za to, že městský soud měl v jejich prospěch využít moderačního práva podle §150 o. s. ř. - stěžovatelé jsou pozůstalí, navíc jejich otec zemřel v souvislosti s nemocí z povolání, kterou získal při výkonu práce pro vedlejší účastnici. V doplnění ústavní stížnosti pak rozvedli námitky brojící proti nákladovým výrokům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to v rozsahu, v němž je ústavní stížností napadán výrok I. rozsudku městského soudu.
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy totiž tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány.
7. Z výše uvedeného vyplývá, že proti rozhodnutí městského soudu bylo dovolání přípustné (na danou věc nedopadá žádná ze zákonných výluk z přípustnosti dovolání), což ostatně ve své ústavní stížnosti výslovně potvrzují i sami stěžovatelé, když jediným důvodem, proč dovolání podle svého tvrzení nepodali, je to, že by to podle jejich názoru bylo formalistické a zbytečné, protože městský soud rozhodl ve shodě s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Za dané situace tak ovšem stěžovatelé nedostáli požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpali všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní posuzované věci nutno považovat i dovolání podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř., byť jde o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva, stanovená v §75 odst. 1 části věty za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Odkázat lze i na judikaturu Ústavního soudu [srov. například nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016 a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], podle níž ústavně konformní výklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. mimo jiné vyžaduje, aby bylo jako přípustné posouzeno dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu, nebo jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být Nejvyšším soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Ústavní stížnost v části směřující vůči výrokům III. a IV. rozsudku městského soudu je přípustná, neboť byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující napadené výroky, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. další již podle občanského soudního řádu neměli.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části, v níž je přípustná, představuje návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
11. Uvedená zdrženlivost se uplatní o to více při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval, přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Problematika náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13). Ústavní soud k otázce náhrady nákladů rovněž uvedl, že zdrženlivost jeho eventuální ingerence nabývá na významu také tehdy, měl-li by Ústavní soud obecným soudům omezovat možnost uvážení, zda v tom kterém případě byly podmínky pro aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř. naplněny (srov. k tomu například usnesení ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 1183/15).
12. V právě posuzované věci Ústavní soud žádné důvody pro zásah do nákladových výroků městského soudu neshledal. Je tomu tak zejména proto, že dovolání v meritu věci - tedy v otázce, zda se stěžovatelé mohli domáhat po vedlejší účastnici náhrady škody (újmy) za smrt svého otce související s nemocí z povolání - nepodali. Bylo-li by ale jejich dovolání vyhověno, mělo by to samozřejmě vliv na rozhodnutí o nákladech řízení.
13. Stěžovatelé si nadto poněkud protiřečí, neboť na jednu stranu uvádějí, že pro ně byla změna nákladových výroků odvolacím soudem v podstatě překvapující, když ta ale souvisela se změnou výroku o věci samé. Městský soud se přitom při změně výroku ve věci samé pohyboval v prostoru vymezeném odvoláním vedlejší účastnice. Stěžovatelé tak již během odvolacího řízení měli počítat i s variantou, že se městský soud může přiklonit k právnímu názoru vedlejší účastnice, a to zvláště za situace, kdy ani stěžovatelé nepodali dovolání, neboť městským soudem provedená změna v jejich neprospěch je podle jejich názoru zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelé tak od začátku museli počítat a také počítali s tím, že ve věci nebudou úspěšní a ponesou povinnost nahradit náklady řízení.
14. I sami stěžovatelé rovněž připouštějí - je to ostatně podstata jejich ústavní stížnosti - že jimi požadovaný nárok na odškodnění je postaven na výkladu novém, jenž není obecně akceptován. Proto ale také podle Ústavního soudu nepředstavuje ústavněprávní diskrepanci, nechala-li se vedlejší účastnice v právě posuzovaném případě zastoupit advokátem, neboť daný případ i podle stěžovatelů přesahuje hranice běžného pracovněprávního sporu, respektive nároků z něho odvozených.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona. Případný akcesorický návrh na vyslovení neústavnosti §378 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu