ECLI:CZ:US:2018:3.US.1282.18.1
sp. zn. III. ÚS 1282/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, sídlem Gočárova třída 504/54, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2018 č. j. 7 Tdo 34/2018, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 8. srpna 2017 č. j. 13 To 242/2017-256 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. dubna 2017 č. j. 3 T 31/2017-227, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové ? pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) [dále jen "tr. řád"], zamítl jako nedůvodné.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel odůvodňuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu postupem okresního soudu a krajského soudu nerespektujícím zásady uvedené v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a princip ultima ratio a dále postupem Nejvyššího soudu, který neřešil jeho dovolací námitky.
6. Dle názoru stěžovatele okresní soud v rozporu s obsahem skutkové věty výrokové části rozsudku dospěl v jeho odůvodnění k závěru, že stěžovatel uvedl poškozené v omyl již v průběhu roku 2015, byť skutková věta vymezuje časové období od 1. 4. 2015 do 8. 1. 2016, ve kterém došlo k předání peněz, nikoliv údaj o dokonání protiprávního jednání. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 69/06 (N 186/43 SbNU 129) má dále za to, že se soudy důsledně nezabývaly principem ultima ratio, neboť poškozený podal trestní oznámení, aniž by využil prostředky občanskoprávního řízení, a náležitě se nevypořádaly s otázkou společenské škodlivosti jako jedním z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Poukazuje též na okolnost cíleně vytvářených důkazů poškozenými po zahájení úkonů trestního řízení, aby z nich bylo zřejmé, že to byl stěžovatel, který jednal v podvodném úmyslu zajistit poškozeným byt, přičemž se soudy náležitě nevypořádaly s jeho námitkami o použitelnosti takových důkazů, které nebyly úředně vyhotoveny policejním orgánem, ani rozpory mezi předloženými smlouvami o půjčce o lhůtě splatnosti zapůjčených peněz.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení pouze podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. V souvislosti s námitkami stěžovatele proti provádění a hodnocení důkazů a skutkovým závěrům soudů z nich vyvozených Ústavní soud připomíná, že ochrana právům, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
10. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou obstát. Jde o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
11. Z obsahu rozsudku okresního soudu i rozhodnutí krajského soudu se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Svoje rozhodnutí pak odůvodnil v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu a neopomenul se ani vypořádat s obhajobou stěžovatele. Krajský soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý ze stěžejních důkazů nebyl proveden, nebo že by důkazy byly hodnoceny v rozporu s pravidly formální logiky.
12. Podle závěrů okresního soudu, potvrzených krajským soudem, byla obhajoba stěžovatele, že s poškozenými uzavřel bezúročnou smlouvu o půjčce, v níž nebyla stanovena žádná lhůta splatnosti, a že tedy účelem finančních částek, které postupně od poškozených převzal, nebylo zajištění bytu pro jejich dceru, vyvrácena výpověďmi poškozených, kteří shodně uvedli, že jim stěžovatel slíbil obstarat levný byt z exekuce, na jehož pořízení mu postupně předali 2 560 000 Kč. S těmito výpověďmi koresponduje nejen výpověď jejich dcery, ale i výpověď bývalé manželky stěžovatele a listinné důkazy. Sama skutečnost, že poškození na podporu skutkových zjištění po zahájení úkonů trestního řízení předložili některé listiny, včetně výpisů z jejich bankovního účtu obsahujících seznam výběrů finančních částek a časově odpovídajících částkám, které postupně stěžovateli jako zálohy na byt předávali, neznamená nepoužitelnost takových důkazů. Jejich důvěryhodnost však musí soud vyhodnotit v rámci volného hodnocení důkazů, což okresní soud učinil. Z hlediska ústavněprávního je relevantní, že skutečnosti prokazované těmito důkazy, tj. jednání o koupi bytu, byly prokázány i dalšími důkazy. S ohledem na popsanou a zhodnocenou důkazní situaci je zcela zřejmé, že stěžovatel vylákal od poškozených finanční prostředky pod záminkou zprostředkování levného nákupu bytu v rámci exekučního řízení, přičemž s ohledem na další okolnosti uvedené v rozsudku okresního soudu i potvrzujícím rozhodnutí krajského soudu může jen stěží obstát tvrzení stěžovatele o soukromé půjčce. Jak případně poukázal okresní soud, zálohy byly stěžovateli zasílány a předávány v průběhu roku 2015, zatímco předložená smlouva o půjčce byla podepsána spolu s poslední splátkou až dne 8. 1. 2016. Poškození přitom logicky vysvětlili účel tohoto dokladu, vyhotoveného jako potvrzení o dlužné částce.
13. Naplněním znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se vzhledem k dovolací námitce, že skutková věta rozsudku okresního soudu vymezuje časové období od 1. 4. 2015 do 8. 1. 2016, ve kterém došlo k předání peněz stěžovateli, nikoliv údaj o dokonání protiprávního jednání, zabýval i Nejvyšší soud, který ji shledal podřaditelnou pod uvedený dovolací důvod. Ze znění skutkové věty však jednoznačně všechny znaky uvedeného zločinu dovodil, včetně úmyslu stěžovatele peníze od poškozených pod danou záminkou převzít, avšak protiplnění v podobě obstarání konkrétního bytu neposkytnout a peníze si ponechat pro vlastní potřebu. Připomněl, že podle skutkových zjištění rozvedených v rozhodnutích soudů obou stupňů stěžovatel uvedl poškozené v omyl tím, že předstíral, že jim obstará byt a že peníze, které mu postupně poskytli, jsou určeny na zaplacení jeho ceny. V mylném přesvědčení je pak utvrzoval smyšlenými údaji o bytu, o tom, že přijaté peníze vkládá do exekuční kanceláře, že byt, který jim ukazoval na tabletu, aniž by uvedl jeho adresu, je připravený k odkoupení apod. Ve skutečnosti jim však žádný byt obstarat nehodlal a peníze si ponechal pro svoji potřebu. Z uvedeného i dle názoru Ústavního soudu nevznikají pochybnosti o tom, že jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nemohou tak obstát ani jeho další výhrady o časovém nevymezení následku.
14. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu dále vyplývá, že si tento soud byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. Shledal-li, že skutková zjištění soudů mají náležitý podklad v provedených důkazech, a to i v otázce účelu poskytnutých finančních prostředků, jsou jeho řádně odůvodněné závěry akceptovatelné i z hlediska ústavněprávního.
15. Nejvyšší soud posuzoval, zda výrok o vině není v rozporu s §12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je zakotvena zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestní represe jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Dospěl však k závěru, že stěžovatel soukromoprávní rozměr věci výrazně překročil tím, že do vztahu s poškozenými vstoupil se záměrem svůj slib nesplnit a vylákané peněžní prostředky použít pro vlastní potřebu, čímž se dopustil závažného trestného činu. U méně závažných trestných činů je sice tento závěr korigován zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu ultima ratio, stěžovatel však byl odsouzen za zločin, jímž způsobil škodu několikanásobně přesahující hranici značné škody, což ve spojení s dalšími okolnostmi případu použití uvedené zásady vylučuje. Zásadu subsidiarity trestní represe nelze chápat jako povinnost vyloučit trestní odpovědnost vždy, existuje-li paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní, správně právní nebo kázeňská [srov. nález ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)]. Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. naplnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná ? to však vzhledem ke zjištěným okolnostem není možné v posuzované věci dovodit.
16. Lze tak uzavřít, že postupem soudů při vydání napadených rozhodnutí nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu