ECLI:CZ:US:2018:3.US.1312.18.1
sp. zn. III. ÚS 1312/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Pika, zastoupeného Mgr. Mojmírem Přívarou, advokátem, sídlem Kamenická 2378/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2018 č. j. 32 Cdo 5680/2017-253, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2017 č. j. 21 Co 73/2017-233 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. dubna 2015 č. j. 7 C 150/2014-143, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti LARGE LIFE LIMITED - Czech Republic branch, sídlem Bořivojova 878/35, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že vedlejší účastnice se po stěžovateli žalobou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") domáhala zaplacení specifikované částky, na níž jí měl vzniknout nárok z kupních smluv uzavřených se stěžovatelem na dodávky zboží. Okresní soud rozsudkem ze dne 2. 4. 2015 č. j. 7 C 150/2014-143 žalobě vyhověl.
3. Na základě stěžovatelova odvolání Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 6. 2017 č. j. 21 Co 73/2017-233 potvrdil vyhovující rozsudek okresního soudu. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho právními závěry, že účastníci řízení platně uzavřeli kupní smlouvy na dodávky zboží a vedlejší účastnice na základě nich stěžovateli zboží (výživové doplňky stravy) v celkové hodnotě 1 750 417 Kč dodala, avšak stěžovatel jí zaplatil pouze částku 134 674 Kč.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2018 č. j. 32 Cdo 5680/2017-253 odmítnuto s odůvodněním, že krajský soud se při rozhodování dané věci neodchýlil od žádné judikatury dovolacího soudu a rovněž zde není důvod, aby posuzovaná věc byla rozhodnuta jinak.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že vedlejší účastnice nepředložila žádné objednávky stěžovatele na předmětné zboží. Vedlejší účastnice předložila jen objednávkové listy, jež samy ale nejsou podle stěžovatele objednávkami. Za takové situace měl okresní soud i krajský soud vyžadovat, aby vedlejší účastnice v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu doložila pravost těchto listů a zejména pak dodacích listů. Soud měl také nechat zkoumat, kdy dodací listy skutečně vznikly. Nebylo rovněž prokázáno, že svědek Šulc, který za stěžovatele dodací listy na sporné zboží podepisoval, v předmětné době pro stěžovatele skutečně pracoval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
9. K věci samé Ústavní soud nejprve konstatuje, že stěžovatelova ústavní stížnost neobsahuje v podstatě žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci. Vytýká-li stěžovatel zejména okresnímu soudu a krajskému soudu, že neuložily vedlejší účastnici, aby prokázala pravost dodacích listů, pak nelze přehlédnout, že sám stěžovatel na jiném místě ústavní stížnosti výslovně uvádí, že netvrdí, že by dodací listy byly falzifikáty. Dokonce ani v ústavní stížnosti stěžovatel přímo netvrdí, že by mu sporné zboží vedlejší účastnicí nebylo dodáno. Stěžovatel naopak uvádí, že nebylo prokázáno, že by si předmětné zboží objednal.
10. Podobně nejednoznačně se stěžovatel vyjadřuje k osobě svědka Šulce, který byl pro stěžovatele po dlouhou dobu důležitým prostředníkem mezi ním samotným a vedlejší účastnicí a za stěžovatele přebíral dodané zboží. Stěžovatel totiž primárně netvrdí, že by svědek Šulc zboží pro stěžovatele nepřevzal, ale to, že nebylo prokázáno, že v předmětné době měl se stěžovatelem tento svědek ještě nějaký obchodní nebo pracovněprávní kontakt.
11. V této souvislosti pak Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelova zaměstnankyně ve skladu při výslechu před soudem uvedla, že má povědomost o tom, že tam byly "problémy s placením". Vedlejší účastnice přitom pro stěžovatele zboží dodávala i přes svědka Šulce několik let. Stěžovatel ovšem v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, proč by zmiňovaní spolupracovníci (obchodní partneři) stěžovatele měli mít najednou zájem chovat se k němu jakkoliv nekorektně. Proto obecné soudy ani podle mínění Ústavního soudu nepochybily, vyšly-li z toho, že vedlejší účastnice stěžovateli objednané zboží dodala, ale ten je v plném rozsahu nezaplatil. Ústavněprávní argumentaci, která by byla sto tento závěr obecných soudů zpochybnit, přitom stěžovatel ani v ústavní stížnosti nenabízí.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu