ECLI:CZ:US:2018:3.US.1375.18.1
sp. zn. III. ÚS 1375/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BYTOSTAV, spol. s. r. o., sídlem U Svobodárny 110/12, Praha 9 - Libeň, zastoupené JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem, sídlem Křižíkova 159/56, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2018 č. j. 30 Cdo 2610/2017-210, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2016 č. j. 13 Co 251/2016-187 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. ledna 2016 č. j. 17 C 29/2014-133, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Šestáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 17 C 29/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2016 č. j. 17 C 29/2014-133 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. X1 o výměře 367 m2, ostatní plocha, a pozemku parc. č. X2 o výměře 1070 m2, ostatní plocha, v katastrálním území Hrdlořezy, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, na listu vlastnictví č. X3 pro katastrální území Hrdlořezy, obec Praha (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 47 026 Kč (výrok II.). Obvodní soud konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že dne 17. 12. 2013 uzavřeli kupní smlouvu podle §588 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), jejímž předmětem byl prodej předmětných pozemků. Stěžovatelka považovala kupní smlouvu za neplatnou, a to především z důvodu nedostatku svobodné a vážné vůle na její straně. Tento důvod neplatnosti se však stěžovatelce v řízení prokázat nepodařilo, když z provedeného dokazování nevyplynulo, že se jednatel stěžovatelky nacházel ve stavu, kdy nebyl schopen posoudit následky svého jednání. Druhý důvod neplatnosti smlouvy stěžovatelka spatřovala v sepisu smlouvy advokátem, a dále v tom, že dle smlouvy měl vedlejší účastník, který byl ženatý, nemovitosti nabýt do svého výlučného vlastnictví. Soud uvedl, že na platnost smlouvy nemá vliv, zda byla vyhotovena notářem či advokátem, a že souhlas druhého manžela jako podmínka platnosti smlouvy (navíc při kupní ceně 10 000 Kč) není nutný. Ani ve skutečnosti, že stěžovatelka v roce 2008 koupila předmětné pozemky za částku 29 510 Kč, a nyní je prodala vedlejšímu účastníkovi za 10 000 Kč, nespatřoval obvodní soud okolnost, která by mohla zakládat úvahy o absolutní neplatnosti smlouvy z důvodů uvedených v §39 občanského zákoníku.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 10. 2016 č. j. 13 Co 251/2016-187 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu a dodal, že na věc nedopadá nález sp. zn. I. ÚS 173/13 ze dne 20. 8. 2014 (N 156/74 SbNU 333), na který stěžovatelka poukazovala, protože v případě popisovaném v nálezu šlo o osobu trpící dlouhodobým somatickým onemocněním, které způsobuje intoxikaci těla a s ní související psychické potíže v podobě zmatenosti a reverzibilní demence, zatímco v posuzované věci znalec u statutárního orgánu stěžovatelky neshledal duševní poruchu ani chorobu. Městský soud také uvedl, že vystupuje-li ve smlouvě o převodu nemovitostí, která je evidována v katastru nemovitostí, jako nabyvatel jen jeden manžel, a k nabytí nemovitosti byly použity společné zdroje manželů, stává se vkladem do katastru nemovitostí tato nemovitost předmětem společného jmění manželů. Ačkoli z výpisu z katastru nemovitostí nemůže být vždy tato skutečnost zřejmá, neboť osobní stav nabyvatele v rámci vkladového řízení katastrální úřad nepřezkoumává, manželka nabyvatele je zde chráněna tak, že se může dovolat neplatnosti právního úkonu, který by byl učiněn bez jejího souhlasu, jde však o neplatnost relativní (§40a občanského zákoníku.).
3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 31. 1. 2018 č. j. 30 Cdo 2610/2017-210 jako nepřípustné, když shledal, že se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě na vyřešení stěžovatelkou kladených otázek rozhodnutí městského soudu nespočívalo.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka má za to, že soudy vůči ní uplatnily nadměrně vysoký důkazní standard a narušily spravedlivou rovnováhu mezi jejími zájmy a zájmy vedlejšího účastníka, a taktéž nepřiměřeně upřednostnily princip právní jistoty a ochrany práv nabytých v dobré víře na straně vedlejšího účastníka. Konkrétně dle stěžovatelky soudy pochybily v tom, že na věc nepoužily nález sp. zn. I. ÚS 173/13, ve kterém je obsažena analýza ústavně konformně prováděného dokazování a důkazního břemene v případech právního jednání, resp. právních úkonů činěných osobami, jež reálně nemohly požívat svých práv. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy v její věci nevedly dokazování k úplnému zjištění skutkového stavu a provedené důkazy nehodnotily ve vzájemných souvislostech, když s odůvodněním, že ostatní důkazy tvořily dostatečný skutkový podklad pro právní posouzení věci, jí navržené důkazy neprovedly. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že smlouva, kterou její statutární orgán s vedlejším účastníkem uzavřel, byla pro ni zjevně nevýhodná, neboť tržní cena převáděných nemovitostí je 98x vyšší, než cena stanovená podle znaleckého posudku. Vedlejší účastník jako obchodní partner jednatele stěžovatelky věděl, že jednatel bude ve stresové situaci a pracovně přetížen, schůzku k podpisu inicioval on, a nesprávně informoval o tom, že smlouva bude sepsána u notáře. Bylo prokázáno, že vztahy mezi jednatelem stěžovatelky a vedlejším účastníkem byly v době podpisu smlouvy přátelské, že jednatel vedlejšímu účastníkovi důvěřoval a nepochybně se mu i svěřoval. Z uvedeného je dle stěžovatelky patrná značná míra pravděpodobnosti, že se ze strany jejího jednatele jednalo o neplatný právní úkon. Pro to, aby věc mohla být spravedlivě posouzena, však obecné soudy dle stěžovatelky pečlivě neposoudily všechny relevantní okolnosti a důkazy, a neprovedením navržených důkazů nedaly žalující stěžovatelce proti vedlejšímu účastníkovi "rovné zbraně".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami způsobujícími porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Proces interpretace a použití tzv. podústavního práva bývá stižen takto relevantní vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí ? z hlediska spravedlivého procesu ? neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zásah do základního práva může nastat též v důsledku výkladu, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, např. přepjatý formalismus [srov. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 24/98 (N 98/15 SbNU 17)]. Žádnou z takových relevantních vad Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
7. Obvodní soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně nedostatku svobodné a vážné vůle na straně jejího statutárního orgánu. S tímto závěrem se následně ztotožnily městský soud i Nejvyšší soud. Stěžovateli přitom nelze dát za pravdu v tom, že by soudy rozhodovaly, aniž by řádně zjistily skutkový stav. Obvodní soud provedl dokazování mimo jiné kupní smlouvou ze dne 22. 1. 2008 uzavřenou mezi obchodní společností Zahradní čtvrť a. s. jako prodávající a stěžovatelkou jako kupující, smlouvou ze dne 17. 12. 2013 uzavřenou mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, výpisem z katastru nemovitostí ze dne 8. 10. 2013 a ze dne 3. 4. 2014 ohledně předmětných pozemků, dopisem ze dne 13. 4. 2014, kterým vedlejší účastník sdělil stěžovatelce, že dne 3. 4. 2014 byly zapsány předmětné pozemky do katastru nemovitostí, a že nepožaduje jejich formální předání, neboť se jde o pozemky, s jejichž faktickým i právním stavem se již seznámil, znaleckým posudkem č. 376107 Vladimíra Stěhule ze dne 25. 9. 2007, znaleckým posudkem č. 3885-51/2013 a č. 3885-52/2013 Ing. Jiřího Švece ze dne 27. 10. 2013, znaleckým posudkem MUDr. Zdeňka Bašného č. 688 ze dne 18. 8. 2014, znaleckým posudkem Národního ústavu duševního zdraví, znaleckého ústavu ze dne 1. 6. 2015, SMS korespondencí mezi jednatelem stěžovatelky a vedlejším účastníkem ze dne 12. 12. 2013, 17. 12. 2013, 30. 1. 2014 a 31. 1. 2014, a z e-mailové korespondence ze dne 22. 1. 2014 a 23. 1. 2014. Obvodní soud vzal v úvahu subjektivní vyjádření vedlejšího účastníka, že nebyl díky bolestem, nespavosti, lékům a stresu schopen kompletně rozpoznávat a posoudit následky svého chování, avšak právě SMS a e-mailová korespondence mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem v rozhodném období, ze které vyplývá, že jednatel stěžovatelky měl nejprve pocit, že se unáhlil, poté však uvedl, že podepsal a už se s tím vyrovnal, dle obvodního soudu nasvědčuje závěru o svobodné a vážné vůli jednatele stěžovatelky.
8. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr obecných soudů bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Soudy se vypořádaly taktéž s námitkou stěžovatelky, že nebyl proveden důkaz výslechem znalce MUDr. Bašného, právního zástupce JUDr. Dismana či manželky vedlejšího účastníka. Obvodní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že provedené důkazy představují dostatečný skutkový podklad pro právní posouzení sporu, proto neprovedl další důkazy navrhované účastníky, a to stěžovatelkou navržený výslech svědkyně Ludmily Šestákové a svědka MUDr. Bašného a vedlejším účastníkem navržený výslech svědka JUDr. Jana Dismana. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatoval, že jestliže obvodní soud, respektive městský soud neshledal za validní skutkový děj, který statutární orgán stěžovatelky subjektivně popsal k inkriminované záležitosti (uzavření předmětné kupní smlouvy) uvedenému znalci, pak logicky ani závěry z onoho posudku, vycházející výhradně z takto zprostředkované skutkové verze, nemohly nijak zpochybnit závěr o skutkovém stavu věci, k němuž dospěl obvodní soud na základě provedeného zhodnocení důkazů, a s nímž se zcela ztotožnil i městský soud.
9. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Tak tomu bylo i v dané věci, kdy, jak bylo vysvětleno výše, se soudy nedopustily v nyní posuzované věci stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť řádně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly stěžovatelkou navržené důkazy provedeny a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
10. Tvrdí-li stěžovatelka, že měl být na její věc použit nález sp. zn. I. ÚS 173/13, Nejvyšší soud přisvědčil závěru městského soudu, že skutkové okolnosti posuzované věci, respektive dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu nebylo vystavěno na řešení otázky posouzení tzv. důkazního standardu, jak byl judikován v citovaném nálezu Ústavním soudem, nýbrž vycházelo ze skutkové situace, kdy zde nebyly k dispozici informace, z nichž by znalecký ústav mohl vyvodit závěr, že jednatel stěžovatelky v době uzavření předmětné kupní smlouvy jednal v duševní poruše. Také tomuto závěru nemá Ústavní soud čeho vytknout, a to tím spíše, že v procesu dokazování, který stěžovatelka v této souvislosti zmiňovala, žádné pochybení, jak bylo uvedeno výše, neshledal.
11. Ústavní soud uzavírá, že soudy všech stupňů se danou věcí podrobně zabývaly, a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Argumentace stěžovatelky, že její jednatel uzavřel kupní smlouvu ve stresové situaci, po požití léků tlumících bolest a léků na spaní, a za finančně nevýhodných podmínek, přitom nemůže vést sama o sobě k závěru, že šlo o neplatný právní úkon.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu