ECLI:CZ:US:2018:3.US.1392.18.1
sp. zn. III. ÚS 1392/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti TECHNOEXPORT, a. s., sídlem Třebohostická 3069/14, Praha 10 - Strašnice, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem, sídlem Na Příkopě 957/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018 č. j. 21 Cdo 6059/2017-96 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2017 č. j. 21 Co 137/2017-75, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Waimalu a. s., sídlem Blatenská 393, Abertamy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že Okresní soud Praha- východ (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 20. 12. 2016 č. j. 7 C 37/2016-54 rozhodl, že se řízení podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přerušuje do pravomocného skončení řízení o žalobě stěžovatelky proti Ing. Daně Wesselé, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 15/2015. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že byť právní úprava podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů [dále jen "občanský zákoník" (na rozdíl od zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník z roku 1964")], nově upravuje odporovatelnost prostřednictvím výhrady podle §593 občanského zákoníku, tato skutečnost nebrání i za účinnosti občanského zákoníku tomu, aby soud řízení o relativní neúčinnosti (odporovatelnosti) přerušil do doby, než bude pravomocně ukončeno řízení, z něhož vzešla vykonatelná pohledávka, jejíž uspokojení má být odporovatelností ochráněno [okresní soud v této souvislosti odkázal na komentářový výklad k §593 občanského zákoníku. (srov. k tomu LEBEDA, Martin. §593 (Výhrada). In: Lavický Petr, a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014), v níž je uvedeno, že možnost přerušení řízení není novou právní úpravou dotčena].
3. K odvolání obchodní společnosti Waimalu a. s., jako žalované (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice), změnil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu tak, že řízení se nepřerušuje do pravomocného skončení řízení o žalobě stěžovatelky proti Ing. Daně Wesselé vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 15/2015. V souladu s novou právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku od 1. 1. 2014 nemůže být podle krajského soudu probíhající řízení o zaplacení pohledávky důvodem pro přerušení řízení o odpůrčí žalobě, jak tomu bylo v dřívější úpravě, tedy v občanském zákoníku z roku 1964 účinném do 31. 12. 2013. Měla-li stěžovatelka za to, že jí například hrozí uplynutí prekluzivní lhůty pro podání odpůrčí žaloby, měla využít výhrady upravené v §593 občanského zákoníku. Z tohoto zákonného ustanovení totiž podle krajského soudu vyplývá, že výhrada má preventivní účinek a že zásadně předchází odpůrčí žalobě. Jejím doručením notáři, exekutoru či soudu pak neběží do vykonatelnosti pohledávky lhůta k podání odpůrčí žaloby. Je tedy zřejmé, že tím dochází k přerušení lhůty, která pokračuje okamžikem, kdy se pohledávka věřitele stane vykonatelnou.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud ve svém velmi stručném odůvodnění odkázal na své usnesení ze dne 20. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 3914/2016. Z tohoto usnesení se přitom podává, že požadavek, aby pohledávka věřitele byla vykonatelná, nevymezuje podmínku pro vyslovení neúčinnosti právního jednání dlužníka, ale aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě. Neúčinnosti právního jednání se lze za podmínek uvedených zejména v §590 a 591 občanského zákoníku dovolávat nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vykonatelnou již v době, kdy bylo učiněno napadené právní jednání, ale i v případě, že bylo učiněno dříve, než se pohledávka věřitele za dlužníkem stala vykonatelnou. Za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 judikatura sice z požadavku vykonatelnosti pohledávky dovodila, že není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná (vykonatelná) a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Uvedený závěr, vyplývající z požadavku na zachování lhůty k dovolání se odporovatelnosti dlužníkova právního úkonu i v případě, že věřitelova pohledávka je předmětem jiného řízení, se však podle Nejvyššího soudu - s ohledem na odlišné řešení rozhodné otázky v §593 občanského zákoníku - po 1. 1. 2014 již neuplatní. V této souvislosti Nejvyšší soud pak uvedl, že usnesení krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak; proto dovolání stěžovatelky odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je námitka, že podáním odpůrčí žaloby, ačkoliv ještě věřitel nemá vykonatelnou pohledávku, namísto výhrady podle §593 občanského zákoníku, může lépe ochránit svá práva před vyvedením majetku ze sféry vlivu osoby, na níž dlužník majetek převedl, a to díky tomu, že podání odpůrčí žaloby ještě před tím, než se stane pohledávka vykonatelnou, vede k tomu, že soud v případě nemovitých věcí oznámí osobě, která vede v tomto případě katastr nemovitostí, že bylo zahájeno řízení o odpůrčí žalobě, což vede k tomu, že do katastru nemovitostí se zapíše příslušná poznámka. Ačkoliv taková poznámka nepůsobí jako absolutní překážka změny v osobě vlastníka majetku, v případě převodu takového majetku na další osobu může být ovšem jen stěží tvrzeno, že další nabyvatel byl v dobré víře ohledně právních vztahů k takovým nemovitým věcem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již vícekrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Jak je patrno ze samotné ústavní stížnosti, stěžovatelka proti právní úpravě relativní neúčinnosti obsažené v občanském zákoníku a souvisejících předpisech ve svém důsledku ničeho zásadního nenamítá s výjimkou toho, že uplatnění výhrady podle §593 občanského zákoníku není spojeno se zápisem do katastru nemovitostí, což podle stěžovatelky - bylo-li by tomu tak (to znamená, byla-li by výhrada spojena se zápisem poznámky) - by omezilo případnou dobrou víru v zápis uvedený v katastru nemovitostí, a to zejména za situace, byly-li by nemovité věci původně patřící dlužníkovi dále (účelově) převáděny v úmyslu zkrátit věřitele. Byť přitom lze se stěžovatelkou souhlasit v tom, že taková zákonná úprava by patrně byla vhodná [srov. k tomu ostatně §23 odst. 1 písm. q) zákona o katastru nemovitostí, kdy se do katastru nemovitostí zapisuje samotné dovolání se neúčinnosti právního jednání], na druhou stranu se stěžovatelka ve svých úvahách vůbec nevypořádává s možností podat v řízení, z něhož má vykonatelná pohledávka vzejít (v případě stěžovatelky tedy v řízení o náhradě škody) návrh na vydání předběžného opatření, například ohledně úhrady kupní ceny za pozemky [srov. §76 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Právní řád tak stále poskytuje podle Ústavního soudu prostředky umožňující stěžovatelce bránit se eventuálnímu zkracujícímu jednání ze strany dlužníka, a to i v kontextu ochrany dobré víry v zápis v katastru nemovitostí a v kontextu následných (účelových) dispozic. Ani právní závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu v ústavní stížností napadených rozhodnutích (respektive v rozhodnutích v nich odkazovaných) těmto východiskům neodporují, proto Ústavní soud k jejich zrušení nepřistoupil, byť - vyjde-li z tvrzení stěžovatelky o obsahu jejího dovolání - pak se Nejvyšší soud s výše naznačenými otázkami ve svém rozhodnutí ne zcela vypořádal. Z věcného hlediska však jeho rozhodnutí z ústavněprávního pohledu obstojí.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu