ECLI:CZ:US:2018:3.US.1411.18.1
sp. zn. III. ÚS 1411/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Edity Holeček, zastoupené JUDr. Michalem Filipem, advokátem, sídlem Arbesovo náměstí 257/7, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2018 č. j. 33 Cdo 4981/2017-135, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2017 č. j. 23 Co 168/2017-113 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. února 2017 č. j. 20 C 5/2015-96, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Michala Laciny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 7. 2. 2017 č. j. 20 C 5/2015-96 zamítl návrh stěžovatelky jako žalované ze dne 30. 6. 2016 na vyslovení neúčinnosti doručení rozsudku obvodního soudu ze dne 30. 11. 2015 č. j. 20 C 5/2015-40. Své rozhodnutí obvodní soud odůvodnil tím, že žalobě v předmětné právní věci bylo vyhověno rozsudkem pro zmeškání ze dne 30. 11. 2015 č. j. 20 C 5/2015-40; stěžovatelka podáním ze dne 30. 6. 2016 navrhla vyslovit neúčinnost doručení předmětného rozsudku s tím, že se rozsudek nedostal do její dispoziční sféry a nebylo tak možné se proti němu kvalifikovaně bránit. Obvodní soud následně, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 30/2015, konstatoval, že o neúčinnosti doručení rozhoduje odesílající soud podle §50d zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jen pro účely řízení, které u něho ještě probíhá; vydal-li rozhodnutí, kterým se řízení u něho končí (v daném případě výše zmíněný rozsudek), je vyloučeno, aby odesílající soud poté posuzoval podle §50d o. s. ř. neúčinnost jeho doručení. S ohledem na výše uvedené obvodní soud návrh stěžovatelky na vyslovení neúčinnosti doručení zamítl.
3. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 12. 5. 2017 č. j. 23 Co 168/2017-113 uvedené usnesení obvodního soudu potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Usnesení městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 2. 2018 č. j. 33 Cdo 4981/2017-135 dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání trpí vadou, kterou stěžovatelka včas neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž ke splnění uvedené náležitosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Stěžovatelka k přípustnosti dovolání uvádí jen to, že městský soud v napadeném rozhodnutí se při řešení otázek hmotného i procesního práva "odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně". Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Obdobně má-li být dovolání přípustné proto, že nastolená otázka je dovolacím soudem řešena rozdílně, pak k řádnému vymezení tohoto hlediska přípustnosti musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně; takové údaje se však z dovolání nepodávají. Stěžovatelka pouze podrobuje kritice právní názor, který městský soud přijal s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 30/2015 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2016), a vyjadřuje názor, že závěry přijaté ve zmiňovaném rozhodnutí se na poměry dané věci nevztahují. Tím městskému soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, jak ostatně sama v dovolání uvádí. Podle Nejvyššího soudu nelze také přehlédnout, že ze znění §237 o. s. ř. vyplývá, že se jednotlivé předpoklady přípustnosti dovolání navzájem vylučují. Pokud se (např.) podle stěžovatelky odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže být dovolání ve vztahu ke stejné právní otázce založeno na tom, že tato otázka je dovolacím soudem řešena rozdílně.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy předmětnou věc nesprávně právně posoudily, když použily nepřiléhavý judikát, resp. z právního názoru Nejvyššího soudu, vyjádřeného v jeho usnesení ze dne 14. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 30/2015, dovodily nesprávné právní závěry, když opomenuly skutkový stav této věci. Stěžovatelka dále namítá, že soudy neprovedly žádné dokazování, přestože bylo navrženo několik důkazů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že v části ústavní stížnosti směřující proti usnesení městského soudu ze dne 12. 5. 2017 č. j. 23 Co 168/2017-113 a proti usnesení obvodního soudu ze dne 7. 2. 2017 č. j. 20 C 5/2015-96 tomu tak není.
8. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
10. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v zákoně neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
11. V předmětné věci podala stěžovatelka proti usnesení městského soudu ze dne 12. 5. 2017 č. j. 23 Co 168/2017-113 dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 2. 2018 č. j. 33 Cdo 4981/2017-135 dovolání stěžovatelky odmítl, neboť dospěl k závěru, že trpí vadou, kterou stěžovatelka včas neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka řádně nevyužila posledního procesního prostředku, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, a ústavní stížnost proti usnesení městského soudu ze dne 12. 5. 2017 č. j. 23 Co 168/20170-113 a proti usnesení obvodního soudu ze dne 7. 2. 2017 č. j. 20 C 5/2015-96 je tudíž nepřípustná (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, č. 460/2017 Sb., viz dále).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018 č. j. 33 Cdo 4981/2017-135 z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
15. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka ve své ústavní stížnosti žádné konkrétní námitky neuplatnila.
16. Ústavní soud uvádí, že z jeho dosavadní judikatury vyplývá, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán.
17. V posuzované věci stěžovatelka pouze podrobuje kritice právní názor, který městský soud přijal s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 30/2015 a vyjadřuje názor, že závěry přijaté ve zmiňovaném rozhodnutí se na poměry dané věci nevztahují, a tím městskému soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky s odůvodněním, že trpí vadou, spočívající v absenci splnění předpokladů jeho přípustnosti, kterou stěžovatelka včas neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.), nelze jeho závěru z hlediska ústavnosti nic vytknout.
18. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
19. Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn a jeho argumentaci, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, srozumitelnou a nikterak nepřiměřenou. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018 č. j. 33 Cdo 4981/2017-135 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost proti usnesení městského soudu ze dne 12. 5. 2017 č. j. 23 Co 168/2017-113 a proti usnesení obvodního soudu ze dne 7. 2. 2017 č. j. 20 C 5/2015-96 Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu