ECLI:CZ:US:2018:3.US.1431.18.1
sp. zn. III. ÚS 1431/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Hany Duroňové, zastoupené Mgr. Tomášem Hoblem, advokátem, sídlem nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, Čáslav, proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. února 2018 č. j. 17 Co 7/2018-746, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Evy Michkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení I. výroku v záhlaví citovaného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, se podává, že Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 11. 2017 č. j. 8 C 62/2011-713 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně - v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice - domáhala určení, že vlastníkem v žalobě specifikovaných movitých věcí (zahradní techniky), které byly předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi Ladislavem Vondráčkem (bratrem stěžovatelky a otcem vedlejší účastnice) jako prodávajícím a stěžovatelkou jako kupujícím, byl ke dni svého úmrtí Ladislav Vondráček (výrok I.). Okresní soud dále vedlejší účastnici citovaným rozsudkem uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 614 758,29 Kč (výrok II.) a dále povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kutné Hoře náhradu nákladů řízení ve výši 66 537 Kč (výrok III). K věci nutno dodat, že II. výrok zahrnuje rovněž náklady za řízení týkající se sporných nemovitých věcí - žaloba iniciovaná v tomto rozsahu vedlejší účastnicí byla rovněž zamítnuta (srov. k tomu také usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 131/17; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
3. K odvolání vedlejší účastnice změnil Krajský soud v Praze (dále také jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením II. výrok prvostupňového rozsudku tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 181 319 Kč; jinak II. výrok okresního soudu potvrdil (výrok I.) a II. výrokem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména zdůrazňuje, že byla v rozsahu žaloby vedlejší účastnice, jak co se týká movitých, tak nemovitých věcí, zcela úspěšná. Považuje proto za zvláště nespravedlivé, že tarifní hodnota úkonu pro určení náhrady nákladů řízení nebyla odvozena od hodnoty nemovitých věcí podle §8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), ale jen podpůrně podle §9 advokátního tarifu. V této souvislosti odkazuje na nález v obdobné věci sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Právě uvedené platí o to více vůči rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Problematika náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].
9. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí krajského soudu neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadeného rozhodnutí jeho úvahy dostatečně přesvědčivě vysvětluje.
10. Jednak nelze podle Ústavního soudu zcela přehlédnout, že v právě posuzované věci - na rozdíl od nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15 - neexistovalo dostatečně objektivizované a aktuální posouzení hodnoty nemovitých věcí, byť v návaznosti na nález sp. zn. IV. ÚS 2688/15 lze dát stěžovatelce za pravdu v tom, že soud mohl cenu nemovitých věcí nechat určit znalcem. Rozhodující ovšem je, že krajský soud o náhradě nákladů řízení uvažoval v mnohem širším kontextu (vývoj právní úpravy, judikatura Ústavního soudu) a s přihlédnutím k okolnostem posuzovaného případu (ústavní stížností napadené rozhodnutí čítá 10 stran a prakticky celé se týká náhrady nákladů řízení). Celé rozhodnutí krajského soudu je přitom vedeno úvahou, že povinnost nahradit náklady řízení by neměla pro vedlejší účastnici představovat nepředvídatelnou újmu a nahrazeny by měly být jen účelně vynaložené náklady. Tato východiska krajského soudu přitom Ústavní soud zcela akceptuje, byť ve světle nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15 lze připustit, že pro soud mohla být určující přímo hodnota nemovitých věcí, nicméně sledovaná přiměřenost v otázce náhrady nákladů řízení byla pro soud z tam uvedených důvodů prioritní. Eventuální kasační rozhodnutí Ústavního soudu by tak bylo ve svém důsledku jen zcela formalistické. Tento závěr platí o to více, že Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky o překvapivosti aplikace §9 advokátního tarifu krajským soudem, neboť takový postup ve svém odvolání navrhovala i vedlejší účastnice a stěžovatelka k jejímu odvolání podávala vyjádření.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím (jeho jednotlivým výrokem) byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu