ECLI:CZ:US:2018:3.US.1452.18.1
sp. zn. III. ÚS 1452/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Dity Hejníkové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Mičanem, advokátem, sídlem Hlavní třída 589/109, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2017 č. j. 33 Cdo 309/2017-769, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 2016 č. j. 8 Co 345/2016-737 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. listopadu 2015 č. j. 62 C 345/2003-695, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a Zoologické zahrady Ostrava, příspěvkové organizace, sídlem Michálkovická 1137/197, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 11. 2015 č. j. 62 C 345/2003-695 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala zaplacení 750 000 Kč s příslušenstvím a 140 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o vrácení části zálohy na provedení důkazu znaleckým posudkem vedlejší účastnici.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 9. 2016 č. j. 8 Co 345/2016-737 rozsudek okresního soudu potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení (co do jejich výše) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 10. 2017 č. j. 33 Cdo 309/2017-769 podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítl, neboť neobsahuje údaj, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž absence správného vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
5. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v něm vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Dovolání stěžovatelky podle Nejvyššího soudu uvedený postulát nesplňuje, neboť stěžovatelka nejen že řádně nevymezuje, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. má za splněné, ale z jejího projevu nelze ani spolehlivě dovodit, kterou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž podle jejího názoru závisí napadené rozhodnutí, požaduje podrobit dovolacímu přezkumu (není řádně vymezen důvod dovolání). Nejvyšší soud dále poukázal na to, že ani z obsahu dovolání nevyplývá, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Jeho podstatu totiž tvoří kritika skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů při právním posouzení věci vycházely, a výhrady ke způsobu provádění důkazů. V této souvislosti Nejvyšší soud připomněl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti či věrohodnosti opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ve svém dovolání argumentovala porušením čl. 36 odst. 1 Listiny okresním soudem a krajským soudem v řízeních vedených pod sp. zn. 62 C 345/2003 a sp. zn. 8 Co 345/2016 tím, že soudy obou stupňů znemožňovaly stěžovatelce provedení jí navrhovaných důkazů způsobilých prokázat oprávněnost jí vymáhaných nároků a zjevně ovlivňovaly řízení ve prospěch vedlejší účastnice. Stěžovatelka poukazuje na nepřipuštění navrženého důkazu zprávou Krajské veterinární správy v Ostravě (dále jen "správa") vykonávající v rozhodnou dobu odborný dozor nad vedlejší účastnicí, výslechem svědka MVDr. Antonína Glomba, tehdejšího zaměstnance správy, osobně vykonávajícího tento dozor, a dále stěžovatelka poukazuje na přibrání - přes námitky stěžovatelky - znalců ad hoc a zaměstnanců ZOO Praha a ZOO Plzeň, o jejichž nepředpojatosti i odborné úrovni lze mít důvodné pochybnosti jednak i vyplývající z členství odpůrkyně - vedlejší účastnice, a stejně tak i ZOO Praha a ZOO Plzeň, v Unii českých a slovenských zoologických zahrad, jejichž stanovy výslovně stanoví členům této Unie povinnost vzájemné pomoci. Námitky navrhovatelky vůči těmto osobám spočívaly jednak v možnostech daným soudům obou stupňů v zadání znaleckých posudků jiným nezúčastněným osobám zapsaným v seznamech znalců, a jednak odmítáním těchto námitek navrhovatelky soudy obou stupňů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že v části ústavní stížnosti směřující proti rozsudku krajského soudu ze dne 26. 9. 2016 č. j. 8 Co 345/2016-737 a rozsudku okresního soudu ze dne 13. 11. 2015 č. j. 62 C 345/2003-695 tomu tak není.
8. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
10. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v zákoně neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
11. V předmětné věci podala stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 10. 2017 č. j. 33 Cdo 309/2017-769 odmítl, neboť neobsahuje uvedení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 až 238a o. s. ř.), přičemž absence správného vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
12. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka řádně nevyužila posledního procesního prostředku, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 26. 9. 2016 č. j. 8 Co 345/2016-737 a rozsudku okresního soudu ze dne 13. 11. 2015 č. j. 62 C 345/2003-695 je tudíž nepřípustná (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, 460/2017 Sb., viz dále).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017 č. j. 33 Cdo 309/2017-769 z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
15. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
16. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že ve svém dovolání argumentovala porušením čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že soudy obou stupňů znemožňovaly provedení jí navrhovaných důkazů způsobilých prokázat oprávněnost jí vymáhaných nároků.
17. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
18. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatelka ve svém dovolání brojila proti skutkovým zjištěním, z nichž soudy obou stupňů při právním posouzení věci vycházely, a uplatnila výhrady ke způsobu provádění důkazů. To ostatně stěžovatelka uvedla i ve své ústavní stížnosti. V postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť dovolání neobsahuje údaj, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, Ústavní soud porušení ústavnosti neshledal, neboť absence správného vymezení přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř., které je obligatorní náležitostí dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit (§241b odst. 3 o. s. ř.).
19. Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn a jeho argumentaci, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, srozumitelnou a nikterak nepřiměřenou. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by usnesením Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017 č. j. 33 Cdo 309/2017-769 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 26. 9. 2016 č. j. 8 Co 345/2016-737 a rozsudku okresního soudu ze dne 13. 11. 2015 č. j. 62 C 345/2003-695 Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu