ECLI:CZ:US:2018:3.US.1497.18.1
sp. zn. III. ÚS 1497/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rébla, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, sídlem Sekaninova 1204/36, Praha 2 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2018 č. j. 26 Cdo 4505/2017-114, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017 č. j. 35 Co 485/2016-89 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. října 2016 č. j. 26 C 289/2016-31, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Otakara Ženíška, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 13. 10. 2016 č. j. 26 C 289/2016-31 uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost vyklidit pozemek blíže specifikovaný ve výroku I. (dále jen "předmětný pozemek") a tento pozemek předat vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) do patnácti dnů od právní moci rozsudku.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 4. 2017 č. j. 35 Co 485/2016-89 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Ve shodě s obvodním soudem dovodil, že stěžovatel předmětný pozemek užívá bez právního důvodu, pročež má povinnost k jeho vydání podle §1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. K tomu doplnil, že stěžovatel až v odvolacím řízení začal tvrdit, že má k předmětnému pozemku uzavřenou nájemní smlouvu. Jelikož však byl již obvodním soudem poučen podle §119a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a ani po tomto poučení netvrdil uzavření nájemní smlouvy, vyhodnotil městský soud tuto námitku jako opožděnou. Stěžovatelovy námitky ohledně vlastnictví stavby stojící na předmětném pozemku hodnotil městský soud jako irelevantní, neboť jejího vyklizení se vedlejší účastník řízení nedomáhal. Stěžovateli rovněž nepříslušela námitka, že předmětný pozemek neměl být vedlejšímu účastníkovi řízení v restitučním řízení vůbec vydán z důvodu zastavěnosti, neboť stěžovatel nebyl v takovém právním postavení, aby byl touto námitkou schopen zvrátit závěr o vlastnictví předmětného pozemku.
4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018 č. j. 26 Cdo 4505/2017-114 odmítnuto pro vady, neboť dovolání nevymezovalo žádné z kritérií jeho přípustnosti stanovené v §237 o. s. ř. Stěžovatel rovněž neoznačil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být posuzována Nejvyšším soudem. Zpochybňoval-li stěžovatel závěr městského soudu, že k předmětnému pozemku nebyla uzavřena nájemní smlouva, jakož i závěr o ceně pozemku formulovaný ve znaleckém posudku, z něhož soudy vycházely při určení výše odměny za právní zastoupení, šlo o výhrady proti správnosti zjištění skutkového stavu, které však způsobilý dovolací důvod založit nemohly.
II.
Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Soudům vytýká, že k žalobě vedlejšího účastníka řízení přistoupily formálně a vůbec se nezabývaly skutečností, že na předmětném pozemku, který byl vedlejšímu účastníkovi řízení vydán, stála stavba ve stěžovatelově vlastnictví, což je v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Dále namítá, že soudy neumožnily řádné projednání jeho tvrzení. Rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že neuvedl dovolací důvod. Podle stěžovatele spočíval dovolací důvod v tom, že žaloba na vyklizení je vlastnickou žalobou, takže rozhodne-li soud o vyklizení pozemku, znamená to podle stěžovatele, že rozhodne i o vlastnictví budov stojících na pozemku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla proti usnesení Nejvyššího soudu podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Vůči napadeným rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).
IV.
Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud předesílá, že argumentace stěžovatele, a to nejen ústavněprávní, obsažená v ústavní stížnosti, je naprosto minimální, a proto se s ní lze jen obtížně vypořádat. Každopádně brojí-li stěžovatel proti rozhodnutí Nejvyššího soudu tvrzením, že v dovolání řádně vymezil dovolací důvod, Ústavní soud podotýká, že jeho dovolání nebylo primárně odmítnuto pro vadu nevymezení dovolacího důvodu, byť ten v něm absentoval rovněž, nýbrž proto, že stěžovatelovo dovolání vůbec neobsahovalo tvrzení, v čem jsou spatřovány předpoklady jeho přípustnosti. Z toho, jakým způsobem stěžovatel pojal dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, tak plyne spíše nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.), jakož i zákonných náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 2 o. s. ř.). V této části je třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Nepodal-li tedy stěžovatel řádné dovolání, nevyčerpal tak všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť odmítnutí dovolání pro nevymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu, jak stanoví §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatel napadá rozsudky městského soudu a obvodního soudu, nepřípustná a je třeba ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu