ECLI:CZ:US:2018:3.US.161.18.1
sp. zn. III. ÚS 161/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti FINE LINE, s. r. o., sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2017 č. j. 21 Cdo 1079/2017-117, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31. října 2016 č. j. 27 Co 241/2016-97 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. března 2016 č. j. 14 C 131/2015-57, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Josefa Škrkoně a Jiřiny Škrkoňové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 3. 2016 č. j. 14 C 131/2015-57 ve výroku I. nepřipustil v tomto výroku blíže specifikovanou změnu žaloby na určení relativní neúčinnosti právního jednání, kterou stěžovatelka (žalobkyně) podala proti vedlejším účastníkům řízení (žalovaným). Výrokem II. zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva ze dne 30. 5. 2014, kterou obchodní společnost RALEMI, s. r. o., převedla vlastnické právo k rozestavěným bytovým jednotkám v žalobě blíže specifikovaným na vedlejší účastníky řízení, je vůči stěžovatelce právně neúčinná. Výrokem III. pak rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům řízení společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku ve výši 33 396 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka není k podání odpůrčí žaloby aktivně legitimována, neboť nemá vymahatelnou pohledávku vůči obchodní společnosti RALEMI, s. r. o., která byla účastníkem uvedené kupní smlouvy na straně prodávajícího, nýbrž vůči Robertu Štěrbovi (pohledávka vůči Robertu Štěrbovi ve výši 2 955 033,20 Kč s příslušenstvím byla stěžovatelce přiznána rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. Rsp 467/07), který však nebyl účastníkem kupní smlouvy ze dne 30. 5. 2014, jejíž neúčinnosti se stěžovatelka dovolává, a který nebyl ani vlastníkem nemovitostí, jež byly předmětem převodu. K tomu uvedl, že i když Robert Štěrba a jeho manželka byli jedinými společníky obchodní společnosti RALEMI, s. r. o., a Robert Štěrba zároveň jejím jediným jednatelem, je společnost s ručením omezeným osobou s vlastní právní subjektivitou, jejíž majetek se nepřekrývá s majetkem společníků, a že na tomto samostatném postavení společnosti s ručením omezeným a společníka (jednatele) při posuzování aktivní legitimace žalobce ve věci odpůrčí žaloby nic nemění ani to, že v rámci exekuce vůči dlužníku stěžovatelky Robertu Štěrbovi byly postiženy obchodní podíly tohoto dlužníka a jeho manželky jako společníků v obchodní společnosti RALEMI, s. r. o. Okresní soud měl za to, že nebyly splněny ani další předpoklady pro odpůrčí žalobu.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové ? pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 10. 2016 č. j. 27 Co 241/2016-97 rozhodnutí okresního soudu ve věci samé potvrdil; změnil je pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení v řízení před okresním soudem a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky k podání žaloby, neboť z §589 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jasně vyplývá, že právo odporovat právnímu jednání (domáhat se vyslovení jeho neúčinnosti) má věřitel pouze vůči svému dlužníkovi, přičemž v §589 občanského zákoníku je toto právo zakotveno pouze k uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele. V daném případě dlužníkem stěžovatelky ovšem nebyla obchodní společnost RALEMI, s. r. o., nýbrž fyzická osoba Robert Štěrba. Krajský soud měl za to, že použitím stěžovatelkou zmiňované zahraniční právní teorie (tzv. teorie průniku práv - piercing of corporate veil) nebylo možné popřít výslovné znění §589 a násl. občanského zákoníku, které zcela jasně hovoří o tom, že věřitel se může domáhat neúčinnosti právního jednání toliko vůči dlužníkovi. Dále uvedl, že osobu fyzickou - společníka společnosti s ručením omezeným a samu společnost nelze na základě žádného ustanovení českého právního řádu ztotožňovat ani směšovat. Krajský soud byl toho názoru, že v případě postižení obchodního podílu společníka ve společnosti s ručením omezeným v rámci exekuce vůbec nevznikne právo povinného dlužníka vůči společnosti na vyplacení obchodního podílu, ale že toto právo v rámci exekučního řízení vzniká přímo soudnímu exekutorovi, jemuž je společnost s ručením omezeným povinna hodnotu zaniknuvšího podílu vyplatit. V této souvislosti uzavřel, že obchodní společnost RALEMI, s. r. o., se v situaci běžící exekuce postižením obchodního podílu neocitla v postavení dlužníka povinného Roberta Štěrby, ale v postavení subjektu povinného vůči exekutorovi, a proto stěžovatelka jako oprávněná nemohla vymáhat zmíněnou pohledávku proti obchodní společnosti RALEMI, s. r. o., a to ani jakožto dlužníkovi Roberta Štěrby podle §315 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o poddlužnické žalobě, tím méně se pak mohla domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí občanského soudního řádu.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 21 Cdo 1079/2017-117 zamítnuto. Nejvyšší soud připustil dovolání k otázce aktivní věcné legitimace k žalobě o určení, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné (k odpůrčí žalobě), podle §589 občanského zákoníku, neboť tato otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Nejvyšší soud konstatoval, že k odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován pouze věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vykonatelná, jestliže právní jednání dlužníka zkracuje její uspokojení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neprokázala, že má vůči obchodní společnosti RALEMI, s. r. o. vykonatelnou pohledávku (věřitelem obchodní společnosti RALEMI, s. r. o. se nestala - jak se mylně domnívala - ani v důsledku postižení obchodního podílu dlužníka Roberta Štěrby a jeho manželky v této společnosti exekučním příkazem), je správným závěr soudů o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky k odpůrčí žalobě, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že kupní smlouva ze dne 30. 5. 2014, kterou obchodní společnost RALEMI s. r. o. převedla vlastnické právo k rozestavěným bytovým jednotkám na vedlejší účastníky řízení, je vůči ní právně neúčinná. Závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky k odpůrčí žalobě nebyla způsobilá zpochybnit ani její námitka, že v projednávané věci měla být aplikována tzv. teorie průniku práv, která podle jejího názoru stírá hranice mezi fyzickou a právnickou entitou za situace, kdy je zřejmé, že jednání obou subjektů je činěno ve stejném zájmu, se stejným cílem a stejnou osobou, byť v pozici osoby ovládající a ovládané. Uvedená doktrína nemůže změnit nic na tom, že stěžovatelka nemá vůči obchodní společnosti RALEMI, s. r. o. vykonatelnou pohledávku (dluh Roberta Štěrby vůči stěžovatelce není dluhem obchodní společnosti RALEMI, s. r. o., která za tento dluh ani neručí), a že by proto nemohla z jejího majetku převedeného na vedlejší účastníky řízení kupní smlouvou ze dne 30. 5. 2014 uspokojit - cestou nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) ? svou pohledávku vůči Robertu Štěrbovi ani v případě, že by Robert Štěrba jako jednatel obchodní společnosti RALEMI, s. r. o. za ni tuto kupní smlouvu neuzavřel a převedené rozestavěné bytové jednotky by zůstaly součástí jejího majetku.
5. Nejvyšší soud se vyjádřil i k možnosti stěžovatelky využít formu poddlužnické žaloby podle §315 o. s. ř., když stěžovatelka dovozovala svoji aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě z toho, že obchodní společnost RALEMI, s. r. o. je ve vztahu k ní povinnou, že se tedy stala jejím poddlužníkem, neboť jí měla (k rukám exekutora) vyplatit vypořádací podíly Roberta Štěrby a jeho manželky podle exekučních příkazů. V této souvislosti poukázal na to, že tzv. úkojné právo vyplývající s poddlužnické žaloby má svůj základ pouze v procesním právu a že jeho smysl spočívá v tom, že poskytuje oprávněnému formálněprávní aktivní legitimaci k tomu, aby se domohl (za účelem uspokojení své vymáhané pohledávky) vlastním jménem na dlužníku povinného (poddlužníku) vyplacení přikázané pohledávky, kdyby mu dlužník povinného (poddlužník) nevyplatil odpovídající plnění dobrovolně. V posuzovaném případě se však stěžovatelka věřitelkou obchodní společnosti RALEMI, s. r. o. nestala (ani se jí stát nemohla), neboť v důsledku nařízené exekuce přikázáním jiné pohledávky než z účtu u peněžního ústavu (postižením podílů Roberta Štěrby a jeho manželky v obchodní společnosti RALEMI, s. r. o. exekučními příkazy) mohlo k pohledávce Roberta Štěrby a jeho manželky vůči společnosti RALEMI, s. r. o. z práva na vypořádací podíl vzniknout toliko tzv. úkojné právo.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje dosavadnímu průběhu řízení a rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí. Stěžovatelka připouští, že není přímým věřitelem obchodní společnosti RALEMI, s. r. o., nicméně se domnívá, že její nárok lze odvodit z procesního institutu poddlužnické žaloby, který je obsažen v §315 o. s. ř. Podle názoru stěžovatelky takto konstruované právo zahrnuje i právo domáhat se vyslovení relativní neúčinnosti těch právních jednání, která snižují vymožitelnost pohledávky. Způsob, jakým obecné soudy nastolenou právní otázku vyřešily, považuje za rozporný s principy spravedlnosti. Vyslovuje přesvědčení, že obecné soudy, které ke svým závěrům dospěly na základě jazykového výkladu §589 občanského zákoníku, se dostatečně nezabývaly jeho smyslem. Stěžovatelka dále rozebírá její možný postup vycházející z §315 o. s. ř. a dovozuje, že obchodní společnost RALEMI, s. r. o., se stala k ní povinnou. Nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že osobou oprávněnou vůči obchodní společnosti RALEMI, s. r. o., se stal soudní exekutor.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností, čehož si je ostatně stěžovatelka dobře vědoma. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
9. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, které ovšem neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V reakci na stěžovatelčiny námitky je rovněž nutné podotknout, že otázka výkladu jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska působnosti Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva, neboť podle §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad podústavního práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. O takové případy však v nyní posuzované věci nejde.
10. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by ve věci nebyla aktivně legitimována, když se domnívá, že její právo k podání odpůrčí žaloby vyplývá z institutu poddlužnické žaloby upravené v §315 o. s. ř. K této otázce se vyslovil jak vrchní soud, tak zejména i Nejvyšší soud, který připustil dovolání ke stěžovatelkou nastolené otázce a dovodil, že zamítavé rozhodnutí vrchního soudu založené na závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky je správné. Vyšel přitom z toho, že stěžovatelka se nestala (ani se nemohla stát) věřitelkou obchodní společnosti RALEMI, s. r. o., a to již z toho důvodu, že jí v důsledku nařízené exekuce postižením podílů Roberta Štěrby a jeho manželky v obchodní společnosti RALEMI, s. r. o. exekučními příkazy mohlo k pohledávce Roberta Štěrby a jeho manželky vůči obchodní společnosti RALEMI, s. r. o. z práva na vypořádací podíl vzniknout toliko tzv. úkojné právo. Ve vztahu mezi stěžovatelkou, obchodní společností RALEMI, s. r. o. a Robertem Štěrbou a jeho manželkou tedy nemohly být žádné pochybnosti o tom, že věřiteli obchodní společnosti RALEMI, s. r. o. byli výlučně Robert Štěrba a jeho manželka, a nikoli stěžovatelka. K tomu je třeba podotknout, že smyslem poddlužnické žaloby podle §315 o. s. ř. je především umožnění cesty oprávněnému k uspokojení jeho vymáhané pohledávky vlastním jménem na dlužníku povinného (poddlužníku) a nikoliv snad konstituování nového práva.
11. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je tak zřetelný nejen způsob, jakým dospěly k závěru o absenci aktivní legitimace stěžovatelky (a to jak podle §589 a násl. občanského zákoníku, tak podle §315 o. s. ř.), ale i to, jak se vypořádaly s jí uplatněnou argumentací. Soudy přitom dostály požadavku celkové transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně v §157 o. s. ř., a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny.
12. Napadá-li stěžovatelka výše uvedený závěr, z něhož soudy dovodily nedostatek její aktivní věcné legitimace, a proti němuž nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady, jde z její strany o pouhou polemiku s právním posouzením věci. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu