ECLI:CZ:US:2018:3.US.1647.18.1
sp. zn. III. ÚS 1647/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Hany Hemmerové, zastoupené Mgr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2018 č. j. 21 Cdo 4123/2017-260, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2015 č. j. 23 Co 296/2015-162 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. března 2015 č. j. 17 C 195/2012-126, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny a podle čl. 6 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 24. 3. 2015 č. j. 17 C 195/2012-126 zamítl stěžovatelčinu žalobu na uložení povinnosti žalovanému Hlavnímu městu Praha (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) zaplatit jí částku 2 400 Kč s příslušenstvím a částku 144 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), dále zamítl žalobu na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zaplatit jí částku 481 390 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a zamítl žalobu na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zaplatit jí peněžitý důchod ve výši 37 030 Kč od právní moci rozsudku (výrok III.). Výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala náhrady škody pro zhoršení zdravotního stavu v roce 2010, jež mělo mít původ v pracovním úrazu utrpěném v roce 2002. Zamítnutí nároků stěžovatelky přitom odůvodnil obvodní soud tím, že stěžovatelka v roce 2010 až 2012 měla zdravotní problémy, které jí neumožňovaly dále vykonávat práci strážníka obecní policie u vedlejšího účastníka, nicméně tyto problémy nebyly způsobeny pracovním úrazem z roku 2002, ale jiným degenerativním zcela samostatným onemocněním.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2015 č. j. 23 Co 296/2015-162 potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). I podle městského soudu bylo prokázáno, že zdravotní stav stěžovatelky se po úrazu v roce 2002 ustálil a až do roku 2010 byl stabilizovaný a k jeho zhoršení ke konci roku 2010 nedošlo pro následky pracovního úrazu, ale z důvodu obecného degenerativního onemocnění. Mezi škodou na zdraví stěžovatelky a jejím pracovním úrazem tedy podle městského soudu není příčinná souvislost a nárok stěžovatelce na náhradu škody proto nevznikl.
4. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud nejprve usnesením ze dne 31. 3. 2016 č. j. 21 Cdo 980/2016-193 odmítl, po zrušení tohoto usnesení nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017 č. j. II. ÚS 1966/16-208 je Nejvyšší soud nynější ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Nad rámec závěrů obvodního soudu a městského soudu, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil, ve svém rozsudku zejména uvedl, že soudy správně zkoumaly vztah příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem stěžovatelky z roku 2002 a tvrzenou škodou za pomoci znaleckého posudku znalce příslušného lékařského oboru. Jestliže ze znaleckého posudku znalce vyplynulo, že obecné onemocnění stěžovatelky - a nikoliv tedy pracovní úraz - je rozhodující příčinou jejího nepříznivého zdravotního stavu a její nezpůsobilosti k výkonu práce u vedlejšího účastníka, pak je závěr městského soudu o neopodstatněnosti uplatněných nároků v souladu se zákonem.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že soudy neposoudily její věc podle relevantního znění na věc dopadajícího zákona, a proto nesprávně dovodily, že nejsou vázány posudkem vydaným poskytovatelem pracovnělékařských služeb (stěžovatelka na podporu tohoto svého argumentu opakovaně odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2861/2008). Navíc na výkon funkce strážníka se vztahují podle stěžovatelky specializované předpisy s tím, že pracovnělékařský posudek podle nich vydaný se vztahuje na celou dobu služebního poměru.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Jak bylo uvedeno výše, stěžejní námitkou stěžovatelky je tvrzení, že lékařský posudek vydaný v rámci pracovnělékařských služeb, v němž má být uvedeno, že zhoršení zdravotního stavu bránící stěžovatelce vykonávat práci strážníka přímo souvisí s jejím pracovním úrazem z roku 2002, musí být závazný i pro řízení, z něhož vyšla ústavní stížností napadená rozhodnutí. Soud tedy neměl k posouzení povahy jejích zdravotních komplikací přibrat soudního znalce (s jehož závěry o tom, že její zdravotní omezení nemají přímou souvislost s pracovním úrazem, stěžovatelka nesouhlasí), neboť měl být vázán pracovně lékařským posouzením, kde souvislost s pracovním úrazem stěžovatelky shledána byla. Tento závěr stěžovatelky však není správný (a již proto - kromě důvodů, jež ve svém rozhodnutí uvedl obvodní soud - na věc stěžovatelky nedopadají ani jí citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Protože posudek byl podle údajů samotné stěžovatelky vydán po 1. 4. 2012 [tedy po nabytí účinnosti zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 373/2011 Sb.")], pak podle §98 odst. 2 tohoto zákona platí, že při jeho vydání se postupuje podle zákona č. 373/2011 Sb., nikoliv podle předchozích předpisů. Lékařský posudek přitom není zdravotním výkonem podle §96 citovaného zákona (tím je ve smyslu zákona - zjednodušeně řečeno - léčebně-terapeutický zákrok). Judikatura se přitom ustálila na tom, že lékařský posudek se (již) nepovažuje za rozhodnutí [srov. k tomu za všechny nález sp. zn. Pl. ÚS 11/08 ze dne 23. 9. 2008 (N 155/50 SbNU 365)]. Navíc ve stěžovatelkou napadených rozhodnutích je přesvědčivě vysvětleno, proč souvislost jejích pozdějších obtíží s pracovním úrazem není přímá. V této souvislosti lze uvažovat podle Ústavního soudu také tak, že pro posouzení neschopnosti stěžovatelky vykonávat její dosavadní práci (respektive pro posouzení invalidity stěžovatelky) nebyla rozhodná příčina, ale rozsah a povaha zdravotních omezení stěžovatelky. Takový závěr ale při posouzení nároku stěžovatelky na odškodnění přirozeně platit nemohl - zde tedy byla důležitá i sama příčina omezení.
10. Na povaze pracovnělékařského posudku pak nic nemůže změnit ani speciální právní úprava zakotvující výkon funkce strážníka obecní policie. Není tak příliš zřejmé, co přesně stěžovatelka touto úvahou vlastně míní, neboť měl-li by mít pracovnělékařský posudek závaznost po celou dobu jejího služebního poměru (přičemž takto by se dala argumentace stěžovatelky také chápat), pak by to znamenalo, že stěžovatelka vykonávala svoji práci i přesto, že k tomu nebyla zdravotně způsobilá.
11. Ústavní soud se konečně neztotožňuje ani s námitkou stěžovatelky, že v její věci existovaly opomenuté důkazy. Soudy naopak věc stěžovatelky řádně posoudily, jasně stanovily, které důkazy provedly a které nikoliv a jejich eventuální vzájemné rozpory dostatečně vysvětlily. Na jejich rozhodnutí lze tak v tomto ohledu zcela odkázat.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu