ECLI:CZ:US:2018:3.US.1672.18.1
sp. zn. III. ÚS 1672/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného Mgr. Hanou Berkovou, advokátkou, sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2018 č. j. 58 Co 441/2017-494 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. srpna 2017 č. j. 0 P 420/2012-454, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a P. J., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel (dále také jen "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2, v článku 32 odst. 4 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 0 P 420/2012 vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 28. 8. 2017 č. j. 0 P 420/2012-454 zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovy nezletilé (výrok I.) a návrh vedlejší účastnice (dále jen "matka") o volbě základní školy vyloučil k samostatnému projednání (výrok II.). Obvodní soud zamítnutí návrhu stěžovatele na změnu výchovy odůvodnil tak, že nezletilá si střídavou péči vyzkoušela, nevyhovuje jí, přeje si být nastálo u matky a se stěžovatelem se stýkat. Usnesením obvodního soudu ze dne 1. 12. 2016 č. j. 0 P 420/2012-344 byla předběžným opatřením nezletilá svěřena do střídavé péče rodičů v časovém intervalu jednoho týdne. Při jednání obvodního soudu dne 16. 3. 2017 se nezletilá vyjádřila v tom smyslu, že jí střídavá péče nevyhovuje, protože jí bylo smutno po matce, u otce by chtěla být v jednom (sudém) týdnu už od středy. Usnesením obvodního soudu ze dne 16. 6. 2017 č. j. 0 P 420/2012-386 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 28. 7. 2017 č. j. 58 Co 280/2017-401 bylo předběžné opatření nařízené usnesením obvodního soudu ze dne 1. 12. 2016 č. j. 0 P 420/2012-344 zrušeno. Vzhledem k tomu, že nezletilá je v péči klinické psycholožky z důvodu neurotických projevů v souvislosti s rozvodem rodičů, projevuje se u ní neurotický emoční blok, je zvýšeně citlivá a špatně snáší změny, mohlo by pokračování ve změnách, které se jí týkají, včetně střídavé péče, podpořit rozvoj neurotické reaktivity. Obvodní soud proto považoval za vhodné respektovat zejména psychický stav nezletilé a ponechat stávající úpravu péče, podle níž je otec na základě rozsudku obvodního soudu ze dne 3. 10. 2013 č. j. 0 P 420/2012-167 oprávněn stýkat se s nezletilou každý sudý týden od čtvrtka po škole do neděle do 18 hodin a v každém kalendářním týdnu ve středu od 15 do 18 hodin.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 8. 3. 2018 č. j. 58 Co 441/201-494 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že rozhodující je v souladu s judikaturou Ústavního soudu v dané věci především stanovisko nezletilé, které bylo třikrát zjištěno v rámci pohovoru před obvodním soudem. Dle městského soudu přitom nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že nezletilá ve věku 11 let a 10 měsíců není natolik emočně zralá, aby byla schopna své přání formulovat. Obvodní soud reflektoval prvotní přání nezletilé, aby si vyzkoušela od ledna 2017 střídavou péči rodičů se střídáním po týdnu, aby se snáze mohla v průběhu řízení vyjádřit k formě výchovy, věděla, v čem spočívá střídavá péče, a zjistila, zda jí tato forma vyhovuje. Nezletilá poté, co vyzkoušela po dobu několika měsíců střídavou péči rodičů, výslovně uvedla při posledním pohovoru před obvodním soudem, že se jí po matce stýská, když je týden v péči stěžovatele, a vyslovila přání, aby byl zachován stávající stav výchovy, tzn., že bude v péči matky a se stěžovatelem se bude stýkat podle stávající úpravy od čtvrtka do neděle jednou za 14 dní, jak tomu bylo dosud. Městský soud konstatoval, že přání nezletilé je v souladu se závěrem lékařské zprávy Mgr. Heleny Kalousové, klinické psycholožky, ze dne 6. 3. 2017, která se vyjádřila tak, že zavedení střídavé péče je pro nezletilou velkou zátěží, a vzhledem k hypersenzitivitě dítěte, emočním blokům a nástupu puberty může pokračování tohoto trendu podpořit rozvoj neurotické reaktivity, která je již patrná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel má za to, že obecné soudy pochybily, když jeho návrhu na střídavou péči nevyhověly toliko s odkazem na přání dítěte, přestože veškerá zbývající kritéria pro svěření do střídavé péče byla splněna. Stěžovatel je přesvědčen, že nezletilá není dostatečně rozumově a zejména emocionálně vyspělá, a že soudy její postoj neposoudily komplexně, když nebyl proveden důkaz navrženým znaleckým posudkem. Stěžovatel spatřuje změnu poměrů ve skutečnosti, že nezletilá dospěla do vyššího věku, než ve kterém se nacházela v době, kdy se rodiče dohodli na aktuální úpravě poměrů. Tehdy byla nezletilá teprve sedmiletá a oba rodiče respektovali přirozený bližší vztah malých dětí k matce, tím spíše, že nezletilá byla od narození více s matkou. Postupem času si však nezletilá ke stěžovateli vybudovala pevný vztah rovnocenný se vztahem k matce, proto stěžovatel podal návrh na změnu výchovy, ve kterém požadoval promítnutí tohoto vývoje rodinných vztahů do úpravy poměrů k nezletilé. Stěžovatel dále vytýká soudům, že se nevypořádaly s jeho návrhem na svěření nezletilé do střídavé péče obou rodičů s přechodným vyšším zastoupením času tráveného u matky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry okresního i krajského soudu jsou v napadených rozsudcích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že obvodní i městský soud na základě zpráv opatrovníka, základní školy, Mgr. Heleny Kalousové, klinické psycholožky, PhDr. Lenky Malátové, klinické psycholožky, MUDr. Jaromíra Vomáčky, praktického lékaře, Mgr. Jany Štěpánové, speciální pedagožky, výslechu rodičů i nezletilé důkladně zkoumaly, zda je v nejlepším zájmu nezletilé, aby byla ponechána na základě dřívějšího rozhodnutí v péči matky, či byla svěřena do střídavé péče rodičů.
9. Je nadbytečné na tomto místě opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů obecných soudů řádně podložena provedeným dokazováním. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
10. Takový rozpor však v posuzované věci shledán nebyl. Poukazuje-li stěžovatel na skutečnost, že nebylo k jeho návrhu zadáno vypracování znaleckého posudku za účelem posouzení osobnosti matky a její způsobilosti k výlučné výchově nezletilých, Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že shora konstatovaná zásada volného hodnocení důkazů má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srov. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Tak tomu bylo i v dané věci, kdy měl městský soud vypracování znaleckého posudku za účelem posouzení vhodnosti střídavé péče s ohledem na zdravotní a psychický stav nezletilé, odůvodňující již sám o sobě závěr o ponechání nezletilé v péči matky, za nadbytečný.
11. Ústavní soud dále konstatuje, že argumentace stěžovatele, podle níž měl být nejvhodnější model péče pro nezletilou stanoven pomocí znalce, nikoli na základě přání nezletilé, svědčí o jeho nepochopení role znalce a potažmo znaleckého posudku v (opatrovnickém) řízení. Znalce ustanoví soud v situaci, kdy potřebuje vyřešit odbornou otázku, a to pouze otázku skutkovou, nikoliv právní. Jinak řečeno, znalec může soudu přinést důležitá zjištění pro jeho rozhodnutí; není však přípustné od znalce žádat odpověď na otázku, jak vyložit hmotné právo a ve věci rozhodnout. Znalecký či jiný odborný posudek je jakožto pramen skutkových zjištění pouze jedním z důkazů, jež jsou v řízení prováděny. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů. Soud tedy nemůže nahradit skutkové odborné závěry znalce závěry vlastními, ani je přezkoumávat, neboť k tomu nemá odborné znalosti, což však neznamená, že je vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít a že jeho závěry nekonfrontuje s dalšími provedenými důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Obdobně konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), že znalecký posudek ani stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí není víc než zákon, a obecné soudy musí při posuzování názoru dítěte provést samostatnou právní úvahu, která bere v potaz všechny relevantní okolnosti [viz §907 odst. 2 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " občanský zákoník)"].
12. Namítá-li stěžovatel, že v projednávané věci byla dána nadstandardní váha názoru nezletilé, a to snad i na újmu jejím nejlepším zájmům, Ústavní soud konstantně zastává ve své judikatuře stanovisko, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59]. V dané věci při jednání obvodního soudu dne 1. 12. 2016 nezletilá uvedla, že by chtěla od ledna 2017 vyzkoušet střídavou péči po týdnu. Při jednání obvodního soudu dne 16. 3. 2017 i dne 27. 8. 2017 nezletilá konstatovala, že jí střídavá péče nevyhovovala, chtěla by být u otce jako před střídáním, a to každý sudý týden od středy či čtvrtka do neděle, o vánočních prázdninách v sudém roce od 23. 12. od 10 hodin do 26. 12. a v lichém roce tak, jak to je. Stejně tak by chtěla zachovat jarní, velikonoční a letní prázdniny. Když byla týden u otce, stýskalo se jí po matce, bylo to pro ni moc dlouhé, otec ji musel několikrát za matkou zavézt.
13. Ústavní soud má za zcela ústavně souladné, že soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování zejména ze stanoviska nezletilé, které je nadto v souladu se závěrem lékařské zprávy Mgr. Heleny Kalousové, klinické psycholožky. Není přitom důvodu domnívat se, že by nezletilá, která svůj názor před okresním soudem zcela jasně vyjádřila, nebyla ve svých jedenácti letech schopna danou situaci posoudit a přiměřeně svému věku k ní zajmout stanovisko z toho pohledu, zda jí "na zkoušku" praktikovaná střídavá péče vyhovuje či nikoli. Ostatně stěžovatel ve svém návrhu na změnu péče ze dne 14. 1. 2016 uvedl, "nezletilá je již schopná formulovat svá přání a je schopná chápat celkovou situaci rodičů". Ačkoli občanský zákoník stanoví v §867 odst. 2 in fine, že o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit, Ústavní soud považuje dosažení 12 let za nejzazší možnou hranici a konstatuje, že dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost, kdy je už dítě schopno uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem, je nutno posuzovat případ od případu (nelze například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem), přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let (srov. shora již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
14. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že nebylo přihlédnuto k jeho návrhu na svěření nezletilé do střídavé péče s vyšším zastoupením času tráveného u matky. Městský soud stěžovateli v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že klíčovým kritériem, které soudy musí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je právě nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Požadavku stěžovatele, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, lze přitom dosáhnout nejen úpravou střídavé péče, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, avšak za současné odpovídající úpravy styku dítěte s druhým rodičem formou širokého styku, jak je tomu ve věci stěžovatele, který je na základě rozsudku obvodního soudu ze dne 3. 10. 2013 č. j. 0 P 420/2012-167 oprávněn stýkat se s nezletilou každý sudý týden od čtvrtka po škole do neděle do 18 hodin a v každém kalendářním týdnu ve středu od 15 do 18 hodin. Uvedený závěr městského soudu je v souladu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, podle kterého ústavní princip, že zájmem dítěte je, aby bylo "především v péči obou rodičů", plně zohledňuje i zákonná úprava styku rodiče s dítětem, která stanoví, že dítě, jež je v péči jen jednoho (tzv. rezidentního) rodiče, má právo stýkat se s druhým (tzv. nerezidentním) v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem.
15. Má-li stěžovatel za to, že nezletilá měla být svěřena do střídavé péče rodičů, když všechna kritéria pro tento postup (s výjimkou přání nezletilé, jejíž postoj však stěžovatel relativizuje) byla naplněna, upozorňuje Ústavní soud, že z některých jeho předchozích nálezů sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tzn., že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a, jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, je tedy v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána. Podle §907 občanského zákoníku může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla soudem upřena jejich ochrana. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé péče "automaticky" a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě, tak jak to přesvědčivým způsobem učinily soudy v projednávané věci.
16. Ústavní soud si je vědom složité situace obou rodičů a zejména nezletilé, kdy jen stěží lze očekávat, že by soudy nahradily plně dohodu rodičů a harmonicky upravily rodinný život uspokojující všechny členy rodiny. Z obsahu vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatel podal návrh na změnu výchovy v podstatě na přání nezletilé, která "vždy, když se blíží čas odjezdu od otce zpět k její matce, pláče, protože se nechce za matkou vracet tak brzy a prosí otce, aby mohla s oběma rodiči trávit stejně dlouhý čas". V průběhu řízení však takové stanovisko nezletilé prokázáno nebylo, resp. nezletilá po zkušebním praktikování střídavé péče zjistila, že jí nevyhovuje, neboť ji z důvodu stesku po matce nezvládá. Odmítnutí této ústavní stížnosti přesto nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, když rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu