ECLI:CZ:US:2018:3.US.172.16.1
sp. zn. III. ÚS 172/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemanka o ústavní stížnosti stěžovatelek Ing. Martiny Petrušové a Renaty Petrušové, zastoupených Mgr. Janem Tomaierem, advokátem, sídlem Jankovcova 1037/49, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015 č. j. 26 Cdo 1980/2014-140 a výroku II usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. ledna 2014 č. j. 12 Co 379/2013-107, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s., sídlem Jeruzalémská 964/4, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků), neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní subjektivní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) bylo podle názoru stěžovatelek porušeno jejich právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i jejich důvěra v právo a v právní stát.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, přitom vyplývá, že stěžovatelky vystupovaly v rámci níže popsaného směnečného vztahu jako avalistky, když v ústavní stížnosti uvádí, že tak učinily na žádost svého otce (obchodně-ekonomické vztahy mezi jednotlivými směnečnými subjekty není třeba vzhledem k podstatě ústavní stížnosti - srov. dále - blíže rozebírat). Oprávněná a žalobkyně - obchodní korporace Českomoravská záruční a rozvojová banka, a.s. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) - se plnění závazků ze směnky domáhala v soudním řízení. Směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž bylo povinným - tedy mimo jiné i stěžovatelkám - uloženo zaplatit společně a nerozdílně oprávněné částku 8 641 730,19 Kč s příslušenstvím, byl k námitkám povinných rozsudkem městského soudu zrušen, neboť oprávněná jako věřitelka nezaslala dlužníkovi výzvu k plnění na správnou adresu, přičemž vyplnění blankosměnky bylo na zaslání výzvy vázáno. K odvolání žalobkyně - oprávněné však Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem rozhodnutí městského soudu změnil - zjednodušeně řečeno - tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti, neboť podle něj výzva dlužníkovi oprávněnou zaslána byla, ale až později, proto směneční dlužníci povinnost plnit mají, ovšem jejich prodlení nutno počítat až od druhé výzvy.
3. Vedlejší účastnice se následně plnění závazků ze směnky domáhala v řízení o výkonu rozhodnutí. V rámci řízení o výkonu rozhodnutí stěžovatelky mimo jiné navrhovaly zastavení exekuce. Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") k návrhu stěžovatelek jako povinných usnesením ze dne 24. 4. 2013 č. j. 27 EXE 1603/2013-76 změnil své předchozí rozhodnutí tak, že návrh stěžovatelek na odklad exekuce se nezamítá (výrok I.), výrokem II. zastavil exekuci vedenou na majetek stěžovatelek a výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání oprávněné Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 8. 1. 2014 č. j. 12 Co 379/2013-107 změnil usnesení okresního soudu tak, že návrhy povinných na odklad exekuce a její zastavení zamítl. Podle krajského soudu se totiž vrchní soud v řízení, v němž ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti, vypořádal se všemi námitkami povinných, a proto stěžovatelky nebyly zkráceny tím, že námitky musely uplatnit ve lhůtě tří dnů podle §175 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř."), byť tato lhůta byla posléze shledána protiústavní [srov. k tomu nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.) a nález sp. zn. IV. ÚS 376/11 ze dne 14. 1. 2013 (N 12/68 SbNU 177)].
4. Následné dovolání stěžovatelek bylo ústavní stížností napadeným usnesením zamítnuto, neboť Nejvyšší soud se zcela ztotožnil s hodnocením krajského soudu. S ohledem na závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v citovaných nálezech nelze podle Nejvyššího soudu konstatovat protiústavnost všech směnečných platebních rozkazů vydaných do 31. 12. 2012, proti nimž byly podány námitky ve třídenní lhůtě a které byly rozhodnutím soudu ponechány v platnosti. Pro závěr o neústavnosti rozsudku, kterým byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, byť směnečný platební rozkaz byl vydán na základě části zákona zrušené Ústavním soudem, budou vždy podle Nejvyššího soudu významné konkrétní okolnosti zjištěné v rámci soudního řízení. V případě, že žalovaný (zde tedy stěžovatelky), a to ani opožděně, nevznesl námitky, jež by vedly ke zrušení směnečného platebního rozkazu, pak tím, že na podání námitek měl podle zákona jen třídenní lhůtu, nemohlo dojít samo o sobě k tak intenzivnímu zásahu do jeho ústavně garantovaných práv, aby to odůvodňovalo zrušení rozhodnutí ve směnečném řízení vydaných.
II.
Argumentace stěžovatelek
5. Argumentace stěžovatelek je v daném kontextu ve své podstatě jednoduchá. Stěžovatelky - původně právně nezastoupeny - v tehdy platné třídenní lhůtě proti směnečnému platebnímu rozkazu namítaly, že v rozporu s vyplňovacím právem byla směnka vyplněna excesivně. Po uplynutí třídenní lhůty - již zastoupeny advokátem - svoje námitky doplnily tak, že ve skutečnosti vůbec nenastaly podmínky pro vyplnění blankosměnky, a to z důvodu zaslání upomínky dlužníkovi na nesprávnou adresu (srov. k tomu shora). Vrchní soud se však touto námitkou pro její opožděnost odmítl zabývat. Stěžovatelky se tak podle svého názoru neubránily směnečnému platebnímu rozkazu, neboť byly limitovány třídenní lhůtou, která byla posléze Ústavním soudem hodnocena jako neústavní. Podle §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu přitom platí, že "[o]statní pravomocná rozhodnutí [tedy jiná než vydaná v trestním řízení - poznamenal Ústavní soud] vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat". Nebylo-li tedy přes návrh stěžovatelek přistoupeno k zastavení exekučního řízení, byly porušeny základní práva stěžovatelek a ústavněprávní principy, jak jsou shora uvedeny. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelky žádají odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť výkon exekučního titulu pro stěžovatelky podle jejich názoru znamená nesporně větší újmu než pro oprávněnou - vedlejší účastnici.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupené v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Předně je třeba poznamenat, že vrchní soud se ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2012 č. j. 9 Cmo 123/2012-139, ve znění opravného usnesení, námitkou stěžovatelek o nemožnosti vyplnit blankosměnku z důvodu nezaslání výzvy dlužníkovi oprávněnou fakticky zabýval [srov. explicitní vyjádření na str. 7 jeho rozsudku: "(...) první žalovaný neuvádí, že by žalobci vůbec nevzniklo právo vyplnit datum splatnosti, nýbrž toto právo odvíjí až od druhé výzvy"]. Samotné těžiště stížnostní argumentace stěžovatelek tak není opodstatněné.
10. Bez ohledu na tuto skutečnost musí Ústavní soud poznamenat, že podle jeho ustálené judikatury platí, že překážku vykonatelnosti plynoucí z §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je třeba vykládat v tom smyslu, že se uplatní jen vůči případům aplikace protiústavního právního předpisu, na které dopadají derogační důvody vymezené v odůvodnění jeho nálezu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007 (N 228/47 SbNU 983), bod 22.]. Závěr o nevykonatelnosti rozhodnutí se tudíž neuplatní bez dalšího; nepostačuje pouhý fakt, že určitý právní předpis nebo jeho ustanovení byly nálezem zrušeny. Podstatné je, zda důvod jeho zrušení nebo vyslovení jeho protiústavnosti zpochybňuje - po zvážení všech dalších relevantních hledisek, včetně proporcionality takového následku s ohledem na základní práva a svobody jiných osob či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem (viz body 20. až 23. citovaného nálezu) - ústavnost rozhodnutí orgánů veřejné moci, jež byla vydána na jeho základě. Jinými slovy, jde o to, zda aplikace takovéhoto právního předpisu nebo jeho ustanovení vzhledem k tomuto důvodu vedla k porušení základních práv a svobod osob, o jejichž právech a povinnostech bylo těmito rozhodnutími rozhodováno. Taková okolnost však ve věci stěžovatelek nenastala a tyto opak ve své podstatě v ústavní stížnosti netvrdí.
11. Nevyrovnávají se tak dostatečně zejména se skutečností, že nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/12 a sp. zn. IV. ÚS 376/11 byly vydány na pozadí spotřebitelského sporu. Přitom zvláště pro spotřebitele považoval Ústavní soud třídenní lhůtu k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu za nepřiměřeně tvrdou [srov. bod 43. a násl. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12]. Nejenže stěžovatelky ve směnečném vztahu nevystupovaly jako spotřebitelky, ale byly v postavení avalistů, z čehož - jak samy ostatně mimoděk přiznávají - vyplývá, že subjektů, jež mohly namítat (a také namítaly) nevyplnění směnky pro chybějící výzvu dlužníkovi, bylo mnohem více.
12. Ústavní soud dále rovněž nepřehlédl, že stěžovatelky netvrdí, že by proti rozsudku vrchního soudu ze dne 25. 6. 2012 č. j. 9 Cmo 123/2012-139, ve znění opravného usnesení, podaly ústavní stížnost, v níž eventuálně mohly namítat i neústavnost třídenní lhůty podle pro věc relevantního znění ustanovení §175 o. s. ř.
13. Odkazují-li stěžovatelky ve svém doplnění ústavní stížnosti na nález sp. zn. III. ÚS 1224/16 ze dne 15. 11. 2016, pak přehlíží, že i zde je stěžovatelka v postavení spotřebitelky, když navíc - a to je rozhodující - v rozhodnutí tehdy Ústavním soudem posuzovaných obecné soudy důsledky nevykonatelnosti rozhodnutí podle §71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nesprávně zhodnotily - toliko bez dalšího dovodily, že zrušení části ustanovení §175 o. s. ř. Ústavním soudem nemůže mít na případ stěžovatelky vliv (srov. bod 4. naposledy citovanému nálezu). V nyní posuzovaném případě se soudy naopak důsledky nálezu věcně - a správně - zabývaly (srov. i jen rekapitulace usnesení Nejvyššího soudu shora).
14. Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelkám ústavním pořádkem.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelek, byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za dané situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelek na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků) podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu