ECLI:CZ:US:2018:3.US.1834.18.1
sp. zn. III. ÚS 1834/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti BIO SYSTÉM, s. r. o., sídlem Lobezská 2719/15a, Plzeň, zastoupené JUDr. Nadjou Clare Hrušovskou, advokátkou, sídlem Pod Jezerem 415/2, Plzeň, proti části I. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2018 č. j. 4 Cmo 139/2017-450 a 4 Cmo 60/2018, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Oty Malého, a 2) obchodní společnosti UNILEASING, a. s., sídlem Randova 214, Klatovy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti části výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, která se týká náhrady nákladů řízení, s tvrzením, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") I. výrokem rozsudku ze dne 14. 2. 2018 č. j. 4 Cmo 139/2017-450 a 4 Cmo 139/2017 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 5. 2017 č. j. 47 Cm 171/2012-393 v bodu I (ve věci samé), jímž byla vedlejšímu účastníkovi řízení 1) [žalovanému] uložena povinnost zaplatit stěžovatelce [žalobkyni a)] částku ve výši 187 600 Kč z titulu náhrady škody v souvislosti s vadným dodáním nákladního vozidla vedlejším účastníkem řízení 1) [pozn. výrokem krajského soudu pod bodem II byla žaloba stěžovatelky co do výše 237 585 Kč zamítnuta, avšak proti tomuto výroku žádné odvolání nesměřovalo]. Vrchní soud dále rovněž výrokem I. změnil rozsudek krajského soudu mj. v bodu IV tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení 1) na náhradu nákladů řízení částku 73 873,17 Kč, a v bodu VI tak, že stěžovatelka a vedlejší účastnice řízení 2) jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně českému státu na náhradu nákladů řízení částku 456,82 Kč. Vrchní soud vyšel při rozhodování o náhradě nákladů řízení z toho, že stěžovatelka byla úspěšná pouze zčásti, a to co do částky 187 600 Kč, a neúspěšná pak co do částky 352 346,19 Kč (pozn. stěžovatelka původně v žalobě požadovala částku 539 946,19 Kč, kterou později omezila na částku 425 185 Kč, o níž následně rozhodoval i krajský soud), pročež bylo třeba s ohledem na zásadu úspěchu ve věci [srov. §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] rozhodnout ve prospěch úspěšnějšího vedlejšího účastníka řízení 1). Ten byl úspěšný v 65,26 % a neúspěšný ve 34,74 %, a proto mu bylo přiznáno po odečtu neúspěchu od úspěchu 30,52 % účelně vynaložených nákladů. Vrchní soud na rozdíl od krajského soudu neshledal potřebu aplikace §142 odst. 3 o. s. ř., podle něhož platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Vrchní soud dovodil, že byť byla znaleckým posudkem stanovena hodnota vozidla a soud k této hodnotě přihlédl, nebylo možno uzavřít, že by výše slevy na znaleckém posudku závisela; současně ovšem nezávisela ani na úvaze krajského soudu, neboť ten vycházel z prodejní ceny vozidla a nešlo tak o případ, kdy by výši slevy bylo možné zjistit jen s nepoměrnými obtížemi či vůbec.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Brojí toliko proti výroku o nákladech řízení a vrchnímu soudu vytýká, že jestliže aplikoval §142 odst. 2 o. s. ř., postupoval v rozporu s interpretační zásadou obsaženou v čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i s právem na soudní ochranu, přičemž napadené rozhodnutí má svoje přesahy i do práva na ochranu vlastnictví a rovněž lze v něm vysledovat porušení principu rovnosti účastníků řízení. Stěžovatelka opakovaně poukazuje na to, že je nesporné, že vedlejší účastník řízení 1) dodal vadné vozidlo, které bylo nezpůsobilé silničního provozu a že je viníkem toho, že svoje nároky musela uplatňovat v soudním řízení. Vyslovuje přesvědčení, že byť jí bylo přiznáno méně, než žalobou požadovala, je třeba ji s ohledem na všechny okolnosti považovat za vítěze ve sporu. Za dané situace vnímá rozhodnutí o náhradě nákladů řízení jako zásah do jejího vlastnického práva, neboť jí v důsledku dodání vadného vozidla spolu se započtením nákladů, které je povinna hradit vedlejšímu účastníkovi 1), vznikla ekonomická ztráta přinejmenším ve výši 300 000 Kč. Stěžovatelka rovněž namítá, že vrchním soudem uložená povinnost hradit náklady řízení neúspěšné straně vykazuje znaky extrémně nerovného přístupu k účastníkům řízení. Závěrem stěžovatelka zdůrazňuje, že rozhodnutí o nákladech řízení záviselo na znaleckém posudku (který byl určující pro stanovení prodejní ceny), a proto aplikace §142 odst. 3 o. s. ř. byla zcela namístě. Nepostupoval-li již vrchní soud podle §142 odst. 3 o. s. ř., měl alespoň využít možnosti zohlednit okolnosti případu a pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení aplikovat §150 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/)].
8. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou však výjimečné a důvod k takovému postupu neshledal Ústavní soud ani v nyní posuzované věci.
9. Stěžovatelka namítá, že vrchní soud neměl aplikovat §142 odst. 2 o. s. ř., nýbrž měl postupovat podle §142 odst. 3 o. s. ř. a přihlédnout k tomu, že znalecký posudek byl určující pro stanovení hodnoty vozidla a obdobně jako krajský soud přiznat stěžovatelce vůči vedlejšímu účastníkovi řízení 1) zcela právo na náhradu nákladů řízení, popř. použít alespoň §150 o. s. ř. a žádnému z účastníků nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení. Poukazuje přitom zejména na okolnosti sporu [protiprávní jednání vedlejšího účastníka řízení 1) a jeho zavinění za vznik a vedení sporu]. Taková argumentace přitom představuje pouhou polemiku s právním posouzením věci na úrovni podústavního práva, k jehož přehodnocování není Ústavní soud zásadně oprávněn. Byť Ústavní soud ustáleně judikuje [srov. např. nález ze dne 13. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 (N 8/36 SbNU 75)], že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech, stěžovatelka přesto přehlíží, že základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení zůstává i nadále zásada procesního úspěchu ve věci, resp. míry (poměru) úspěchu ve věci v případě, že ani jedna strana nebyla úspěšná zcela. V nyní posuzované věci bylo tedy na místě použití §142 odst. 2 o. s. ř. (nikoliv §142 odst. 3 o. s. ř.), neboť bylo zřejmé, že předmět řízení byl odvozen především ze žaloby stěžovatelky a znalecký posudek či úvaha soudu nehrály při rozhodování soudů žádnou významnou roli, což ostatně vrchní soud zřetelně konstatoval. V této souvislosti nelze pominout samotné znění §142 odst. 3 o. s. ř., dle něhož toto ustanovení - jsou-li splněny podmínky ? soud musí použít.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu