ECLI:CZ:US:2018:3.US.1851.18.1
sp. zn. III. ÚS 1851/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele I. Š., zastoupeného Mgr. MUDr. Igorem Piňosem, CSc., advokátem, sídlem Široká 25/6, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018 sp. zn. 3 Tdo 369/2018, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. září 2017 sp. zn. 4 To 199/2017 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 25. ledna 2017 sp. zn. 3 T 130/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Lounech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") [pod bodem 1)], a dále přečinem padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku [pod bodem 2)]. Za uvedenou trestnou činnost okresní soud stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Rovněž mu uložil přiměřenou povinnost podle svých sil odčinit nemajetkovou újmu, kterou shora uvedenými přečiny způsobil. Výroky podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a §228 odst. 1 tr. řádu poté rozhodl o nárocích na náhradu škody a nemajetkové újmy.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením tak, že je jako nedůvodné podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nerespektovaly zákonem a ústavním pořádkem jim uloženou povinnost posuzovat stejně pečlivě všechny okolnosti svědčící jak v jeho neprospěch, tak i ve prospěch.
6. Stěžovatel dovozuje, že soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo svévolně upřednostnily jeden ze znaleckých posudků, a to posudek vyhotovený Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze, zatímco nedostatečně hodnotily znalecký posudek znalce ustanoveného Policií České republiky (doc. MUDr. Radima Uzla, CSc.) a jeho výpověď před policejním orgánem v přípravném řízení, jakož i znalecké posudky předložené obhajobou (prof. MUDr. Aleše Roztočila, CSc. a MUDr. Olgy Hlaváčové). Soudy ignorovaly výpovědi znalců v řízení před soudem, zejména když někteří (doc. MUDr. Pavel Freitag, CSc. ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze) korigovali své písemné závěry a vyslovili se ve prospěch stěžovatele, mimo jiné ohledně možností včasného odhalení rychle rostoucího karcinomu u poškozené.
7. Stěžovatel zdůrazňuje, že obžalovanému musí být vina nade vši pochybnost prokázána a nelze se opírat o pravděpodobnost či zhoršení šancí, avšak v jeho případě soudy soustavně argumentovaly s využitím pojmů "pravděpodobnosti" či "naděje". Ze všech znaleckých posudků, zejména z výpovědi zástupce znaleckého ústavu před soudem přitom jasně vyplývá, že i kdyby byla poškozené "odebrána cytologie" dle obvyklých intervalů v roce 2009 a 2010, nebylo by možné spolehlivě doložit, že by bylo již vznikající onemocnění zachyceno v dostatečném předstihu tak, aby mohla být choroba úplně vyléčena a poškozená by nezemřela. Nebyla tudíž prokázána příčinná souvislost mezi jeho údajným pochybením a následkem spočívajícím v úmrtí pacientky.
8. Stěžovatel uvádí, že mu v trestním řízení nebylo prokázáno, že poškozená léčbu neodmítala. Protisměrný závěr soudy dovodily pouze z výpovědi manžela poškozené, který vypovídal "u vidiny značného odškodného".
9. Stěžovatel (dříve občan Ukrajiny) rovněž uvádí, že státní zástupce uplatnil nepřípustnou xenofobní narážku tím, že se svědkyně S. K. dotazoval na spojitost jejího křestního jména s Ukrajinou nebo Ruskem. Dále ji přiměl k souhlasu s vyžádáním její zdravotnické dokumentace z gynekologické ordinace, která byla posléze soudem čtena jako důkaz za přítomnosti veřejnosti, a to pouze za účelem jejího nařčení z nevěrohodnosti.
10. Jde-li o přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle §350 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že popis skutku neobsahuje veškeré zákonem předpokládané náležitosti, včetně uvedení všech znaků přisuzované skutkové podstaty. Podle stěžovatele došlo k ignorování obsahových pojmů objektivní i subjektivní stránky dané skutkové podstaty, když soud svévolně pracoval s pojmy co je a co není lékařská zpráva nebo nález, přičemž části lékařské dokumentace jednoduše prohlásil za lékařskou zprávu. Soud rovněž svévolně vykonstruoval domněnku o době, kdy mělo k zásahům do lékařské dokumentace dojít, aby tak dokreslil teorii, že k nim došlo v úmyslu a s vědomím, že předmětná zpráva bude použita jako důkaz v trestním řízení. Samotný zákon přitom dodatečné opravy zdravotnické dokumentace připouští. Stěžovatel pochybil toliko tehdy, když opravy neprovedl novým zápisem s identifikací zapisující osoby. Chybné právní posouzení věci stěžovatel spatřuje rovněž v tom, že v jeho jednání zcela absentuje úmysl použít předmětné texty před jakýmkoli orgánem státní správy nebo v soudním řízení. V tomto ohledu se měly soudy dopustit nepřípustné analogie. Nadto stěžovateli nebylo prokázáno, že zápisy jsou nepravdivé. Krajskému soudu následně stěžovatel vytýká, že se toliko ztotožnil s rozsudkem okresního soudu a do svého usnesení nezahrnul žádné vlastní úvahy. Obviněný má právo uvádět na svou obhajobu jakékoli, byť i nepravdivé skutečnosti a nesmí být žádným způsobem nucen ani "oklikou" přes jiné předpisy, aby sobě přitěžoval, což však soudy nerespektovaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Přes odkazované ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
18. Stěžovatel brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to pouze při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud odkazuje na argumentaci obsaženou na str. 16 a násl. rozsudku okresního soudu a str. 18 a násl. usnesení krajského soudu. Oba soudy ve svých hodnotících úvahách odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně akceptovatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.
19. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
20. Stěžovatel uvádí, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal v souvislosti se svědeckou výpovědí S. K., neboť byla v jeho neprospěch nezákonně ovlivněna dotazem státního zástupce týkajícím se její národnosti a přečtením její zdravotnické dokumentace. Jakkoli není důvod oponovat názoru stěžovatele, že dotaz státního zástupce na její národnost byl nevhodný, nelze současně přehlížet, že stěžovatel nekonkretizuje, v jakém směru tím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Dokazování zdravotnickou dokumentací (vedenou MUDr. Pavukem) státní zástupce navrhl proto, aby vyvrátil výpověď jmenované svědkyně ve prospěch stěžovatele argumentem, že podle těchto písemností změnila svého lékaře, neboť ke stěžovateli "ztratila důvěru".
21. Stěžovatel se vymezuje též proti znaleckému posudku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a to z poukazem na podjatost jeho zpracovatele. Okresní soud konstatoval, že sice stěžovatelův obhájce zastupuje žalobce (osobu odlišnou od stěžovatele) v občanském soudním řízení, v němž je žalovanou právě Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, nicméně tento spor se netýká přímo doc. MUDr. Pavla Freitaga, CSc., který posudek sepsal. Ústavní soud v těchto závěrech neshledává ústavněprávní exces, který by odůvodňoval jeho zásah.
22. Dále stěžovatel namítá, že procesně nepoužitelná je i zdravotnická dokumentace, neboť v procesním postavení obviněného měl právo uvádět na svoji obhajobu jakákoli tvrzení, případně i nepravdivá. Stěžovateli lze v širších souvislostech přisvědčit potud, že z §92 odst. 1 tr. řádu (navazujícího na čl. 37 odst. 1 Listiny) plyne, že obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k doznání, a to ani nepřímo. Nepravdivá výpověď sledující ten cíl, aby osoba, která vypovídá, neprozradila svoji trestnou činnost, je ve skutečnosti faktickou součástí její obhajoby, přičemž doznání nelze vynucovat výslechem pachatele jako svědka, který na rozdíl od obviněného je jinak povinen vypovídat pravdu pod sankcí trestního postihu. Takový postup by byl nepřímým donucováním obviněného, resp. pachatele usvědčovat sama sebe, což je v rozporu s §92 odst. 1 tr. řádu (srov. č. 25/1969 a č. 39/1970 Sb. rozh. tr.). Ústavní soud nicméně v závěrech, k nimž dospěly obecné soudy, nespatřuje ústavní diskrepanci. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") v rozsudku ze dne 28. 8. 1991 ve věci Brandstetter v. Rakousko, stížnost č. 11170/84 a další, §52 a §53, dal najevo, že z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nevyplývá neomezené právo obviněného uplatnit ke své obhajobě jakékoli argumenty či postupy. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že právní možnost zajištění důkazů pro účely trestního řízení proti vůli trestně obviněného nemůže být zjednodušeně chápána jako nezákonné a neústavní donucování obviněného k poskytování důkazů proti sobě samému [srov. nález ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 29/2000 (N 32/21 SbNU 285; 236/2001 Sb.), nález ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 561/04 (N 54/36 SbNU 575), nález ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 644/05 (N 71/40 SbNU 697) či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 (ST 30/59 SbNU 595, 439/2010 Sb.)]. Stěžovatel přitom nezpochybnil konstatování soudů, že k vydání zdravotnické dokumentace nebyl donucován hrozbou uložení pořádkové pokuty.
23. Druhou skupinou pochybení soudů v dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
24. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
25. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit námitkou, že soudy opomenuly znalecké posudky a výpověď doc. MUDr. Pavla Freitaga, CSc., coby důkazní prostředky, které vyznívají ve prospěch obhajoby, a své úvahy týkající se příčinné souvislosti mezi údajným postupem non lege artis a úmrtím poškozené zatížily výše zmiňovaným extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a vykonanými důkazy. Takový exces v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
26. Ústavní soud mezi nosné důvody nálezu ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 či nálezu ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1414/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) začlenil závěr vyslovený též Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 2. 4. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1599/99, podle kterého platí, že posoudí-li soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž ohledně těchto skutečností provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ústavní soud současně poukazuje na skutečnost, že v souladu s procesní zásadou "iudex peritus peritorum" je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4463/12 a ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 2679/13).
27. Soudy vycházely z toho, že stěžovateli příznivé závěry znalců (doc. MUDr. Radima Uzla, CSc., prof. MUDr. Aleše Roztočila, CSc. a MUDr. Olgy Hlaváčové) byly ovlivněny právě zfalšovanými zápisy ve zdravotnické dokumentaci poškozené (srov. str. 17 a 19 rozsudku okresního soudu). K závěru, že stěžovatel dodatečně změnil zápisy ve zdravotnické dokumentaci, aby doložil, že se poškozená nedostavovala na preventivní vyšetření, soudy dospěly na základě písmoznaleckých posudků, z nichž vyplynulo podvržení podpisů zdravotní sestry z ordinace stěžovatele. Soudy též konfrontovaly obsah této dokumentace s výkazy zdravotní péče pro zdravotní pojišťovnu a na argumentovaném základě se vypořádaly s dalšími výhradami stěžovatele k obsahové správnosti v dokumentaci zaznamenaných údajů, jakož i časového zařazení a účelu těchto změn. Stěžovatel zdůrazňuje, že u některých rychle rostoucích nádorů ani včasná diagnóza nezamezí úmrtí pacientky, a dovozuje, že případ poškozené spadal do této kategorie. Soudy se nicméně i s touto oponenturou vypořádaly ústavněprávně udržitelným způsobem a dovodily, že preventivní onkologické vyšetření nebylo prováděno v potřebném ani doporučeném rozsahu (šlo o postup non lege artis) a počáteční stádium nebo prekanceróza dříve odhaleny být mohly, přičemž nádorové onemocnění nebylo takové povahy, že by - slovy soudů - nebyla vysoká šance na vyléčení ani při včasné diagnóze ("na úrovni prekancerózy prakticky stoprocentní, u iniciálního stadia IA1 99-ti procentní, u stadia IB1 invazivního karcinomu asi 90-ti procentní").
28. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
29. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se konstatovat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelem coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
30. K přezkumu skutkových závěrů krajského soudu dovolacím soudem stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám ESLP dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní [srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2] či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
31. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
32. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
33. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu