ECLI:CZ:US:2018:3.US.1875.18.1
sp. zn. III. ÚS 1875/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldiho, bez právního zastoupení, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2018 č. j. 28 Co 128/2018-120 a ze dne 24. dubna 2018 č. j. 21 Co 139/2018-107, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 5. 2018 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze. Svým obsahem však přímo proti uvedeným usnesením nijak nebrojí, jde spíše toliko o výraz nespokojenosti stěžovatele s rozhodovací činností obecných soudů, resp. jejich kritiku.
2. Ústavní soud dříve, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, posuzuje, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.
3. Podání stěžovatele není možné považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou formálních i obsahových nedostatků. O těchto náležitostech však má stěžovatel bezpochyby povědomí, když k Ústavnímu soudu již dříve učinil nespočet podání a v rámci těchto podání byl Ústavním soudem vždy poučen o náležitostech ústavní stížnosti i o případných následcích neodstranění vad podání, a to v rámci výzvy k odstranění vad podání (srov. např. sp. zn. II. ÚS 292/16, IV. ÚS 2127/16, I. ÚS 1778/16, II. ÚS 1779/16, II. ÚS 1616/16, I. ÚS 879/16, II. ÚS 293/16 či III. ÚS 3759/15). Účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem. Obdobně byl stěžovatel již poučen o tom, že Ústavní soud neustanovuje právního zástupce pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti.
4. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení dostávalo navrhovateli vždy, v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že již dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé navrhovatele dostatečně poučit o zásadě, že se na Ústavní soud (s ústavní stížností) nelze obracet jinak, než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se Ústavnímu soudu (jak se již opakovaně vyjádřil např. v řízeních vedených pod sp. zn. II. ÚS 1779/16, II. ÚS 1616/16, I. ÚS 879/16, II. ÚS 293/16, II. ÚS 292/16, III. ÚS 3759/15 a I. ÚS 478/17, I. ÚS 716/17, IV. ÚS 714/17, I. ÚS 1941/17, III. ÚS 1939/17, IV. ÚS 1934/17, IV. ÚS 1938/17, IV. ÚS 2974/17, IV. ÚS 3267/17, I. ÚS 844/18 a řadě dalších) setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým.
5. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2018
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj