ECLI:CZ:US:2018:3.US.2266.18.1
sp. zn. III. ÚS 2266/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Š. Š., zastoupeného Mgr. Matúšem Hanuliakem, advokátem, sídlem Adamovská 1064/7, Praha 4 - Michle, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2018 č. j. 35 Co 455/2017-1708 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. července 2017 č. j. 16 P 19/2015-1560, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a M. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2, v článku 32 odst. 4 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 6 odst. 1 a v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 16 P 19/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 26. 7. 2017 č. j. 16 P 19/2015-1560 soud zamítl návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilého, a to svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů (výrok I), návrh matky na zvýšení výživného pro nezletilého stanoveného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 7. 2012 č. j. 50 P 253/2010-280 ve výši 10 000 Kč měsíčně (výrok II) a návrh stěžovatele na snížení výživného pro nezletilého stanoveného týmž rozsudkem (výrok III). Dále soud upravil styk nezletilého se stěžovatelem (výrok IV).
3. V odůvodnění napadeného rozsudku obvodní soud konstatoval, že poměry nezletilého byly naposledy pravomocně upraveny v jeho dvou letech rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 7. 2012, kterým byla schválena dohoda rodičů o svěření nezletilého do výlučné péče matky, stěžovatel se zavázal platit výživné na nezletilého ve výši 10 000 Kč měsíčně, a dále byl dohodou rodičů upraven styk stěžovatele s nezletilým. Obvodní soud vycházel ve svých závěrech zejména ze zadaného znaleckého posudku, jakož i stanoviska opatrovníka, a uzavřel, že není na místě ani změna péče o nezletilého, ani změna výše výživného, ať již v podobě jeho zvýšení, anebo snížení. Při rozhodování o výši výživného soud dospěl k závěru, že v mezidobí došlo ke změně poměrů na straně obou rodičů i nezletilého, když matka v porovnání s předchozím obdobím v současné době dosahuje vyšších příjmů, avšak vzhledem k věku nezletilého do současné doby vyvažuje ještě v určitém rozsahu výkonem své osobní péče svůj finanční podíl na výživném. Je tedy na stěžovateli, aby se ve větším rozsahu na úhradě potřeb syna sám finančně podílel. Byť v mezidobí došlo k nárůstu potřeb nezletilého, výživné stanovené v roce 2012 na základě dohody obou rodičů bylo výživným nadstandardním, proto obvodní soud považoval dosud stanovenou částku 10 000 Kč měsíčně za plně odpovídající poměrům i potřebám nezletilého i výdělkovým možnostem a schopnostem stěžovatele. Obvodní soud současně zamítl návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilého v podobě svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů, neboť takové rozhodnutí není dle jeho názoru s ohledem na provedené dokazování, zejména závěry znaleckého posudku, v zájmu nezletilého. Podstatnou překážkou pro stěžovatelem požadovanou střídavou péči je dle obvodního soudu také skutečnost, že rodiče se nejsou schopni domluvit na základních věcech týkajících se nezletilého, a to ani po absolvování rodinné terapie.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 6. 3. 2018 č. j. 35 Co 455/2017-1708 rozsudek obvodního soudu potvrdil, pouze ve výroku IV. jej změnil tak, že stěžovatel je povinen po skončeném styku v sudém týdnu v roce předat nezletilého zpět matce do školního zařízení na začátku školního vyučování.
5. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že obvodní soud si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správné skutkové závěry, které mohou být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu, a rovněž právní hodnocení, které obvodní soud ze zjištěného skutkového stavu dovodil, je v zásadě správné. Za jeden z relevantních důkazů, ze kterého je na místě vycházet, považoval krajský soud znalecký posudek zadaný obvodním soudem. Pro zjištění aktuálního postoje nezletilého pak krajský soud zohlednil stanovisko zjištěné opatrovníkem v době před rozhodnutím odvolacího soudu, ze kterého vyplynulo, že nezletilý má vztah k oběma rodičům a výslovně neupřednostňuje žádnou formu péče. Městský soud měl s ohledem na zjištěné skutečnosti namísto stěžovatelem navrhované změny péče za vhodné řešení (doporučené znalci a navrhované v různém rozsahu matkou i opatrovníkem) obvodním soudem správně koncipované rozšíření styku stěžovatele s nezletilým, které stěžovateli umožní se ve větším rozsahu podílet na výchově nezletilého syna tak, aby jejich kontakt mohl být dále prohlubován a utužován. Také obvodním soudem stanovené výživné považoval městský soud za odpovídající zjištěným poměrům, přičemž obvodní soud se zabýval všemi skutečnostmi, které jsou rozhodné, tedy poměry jak rodičů, tak nezletilého. Proto v této části neshledal soud důvod ke změně napadeného rozsudku.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že od předchozího (prvního) rozhodování o úpravě poměrů nezletilého do doby rozhodování odvolacího soudu uplynula doba bezmála šesti let, kdy z nezletilého, který byl batoletem, se stal žák končící druhou třídu základní školy, a se stěžovatelem podle původní soudem schválené dohody rodičů z roku 2012 trávil nepřetržitě období několika dnů v rámci pravidelného styku, přičemž stěžovatel je schopen se o nezletilého bez problémů a řádně postarat, a nezletilý je na jeho péči zvyklý. Stěžovatel má za to, že obvodní soud i městský soud svá rozhodnutí přepjatě formalisticky opírají o znalecký posudek, jehož vypracování bylo nařízeno obvodním soudem, a přehlížejí, že vyšetření rodičů a dítěte bylo znalkyněmi provedeno v květnu 2016 a výsledky jejich zkoumání tak byly v době rozhodování odvolacího soudu dva roky staré. Nejenže jsou proto s ohledem na vývoj dítěte výsledky takového zkoumání nepoužitelné, ale soudy přes opakované výhrady stěžovatele pominuly i skutečnost, že znalecké zkoumání probíhalo za objektivně zcela jiných podmínek, než jaké zde byly v době vyhlašování napadených rozhodnutí. Spojuje-li odvolací soud aktuální uspokojivý stav nezletilého se stabilizací poměrů, upozorňuje stěžovatel, že prvky nestability do přirozeného prostředí nezletilého vnášela právě matka neustálými změnami bydliště nezletilého a zejména jeho pravidelným převážením do zcela cizího prostředí Spolkové republiky Německo, a to navzdory doporučení lékařů konstatujících v péči matky podmíněnou stresovou reaktivitu nezletilého se závěrem nutně stabilizovat rodinné zázemí, zatímco v péči stěžovatele lékaři žádné problémy neshledali. Stěžovatel je přesvědčen, že zjištěný skutkový stav neposkytuje oporu pro závěry o vhodnosti či nevhodnosti svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů a neodůvodňuje ani to, proč by měla mít výlučná péče matky přednost před střídavou péčí obou rodičů. Spatřují-li soudy důvod pro nesvěření nezletilého do střídavé péče v problematické komunikaci rodičů, odkazuje stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu, podle které pouze ve výjimečných případech může být důvodem k vyloučení střídavé péče i nevhodná či vůbec neprobíhající komunikace mezi rodiči, avšak nemůže se tak stát, aniž by se soudy pokusily zjistit příčinu stávajícího stavu komunikace a tento stav za pomoci vhodných opatření napravit a zlepšit. Uvedeným způsobem však dle stěžovatele soudy nepostupovaly a problémy v komunikaci rodičů toliko konstatovaly, přičemž zcela rezignovaly na zkoumání příčin tvrzeného stavu, jakož i toho, který z rodičů je více nakloněn ke komunikaci s druhým rodičem, a který nebude bránit jeho styku s druhým rodičem. Nepřihlédly přitom k důkazům (e-mailové korespondenci rodičů, průběžným zprávám ze školy), které dokládají, že rodiče nakonec jsou schopni v zájmu svého syna nalézat konkrétní praktická řešení. Soudy dle stěžovatele v rozporu s judikaturou Ústavního soudu také nezjistily aktuální stanovisko nezletilého k úpravě jeho poměrů. Ačkoli soudy svá rozhodnutí prezentují tak, že model střídavé péče sice odmítly, avšak stěžovateli styk se synem oproti předchozí úpravě z roku 2012 rozšiřují, z pouhého matematického srovnání původní a nové úpravy styku plyne, že běžný styk stěžovatele se synem byl navzdory odůvodnění napadených rozhodnutí soudy výrazně redukován, a to ze 112 hodin na 92 hodin v průběhu každého dvoutýdenního cyklu. Stěžovatel nesouhlasí ani se způsobem stanovení výše výživného, a uvádí, že soudy u něj na rozdíl od matky k rozsahu jeho osobní péče o dítě nepřihlédly, ani se nevypořádaly s jeho tvrzením, že matka dítě na styk řádně nepřipravuje a stěžovateli nepředává jeho věci, takže stěžovatel, ačkoli matce hradí výživné v nezanedbatelné výši přesahující jeho možnosti, musí nad rámec své vyživovací povinnosti duplicitně vynakládat další náklady na uspokojování potřeb dítěte. Je-li po stěžovateli soudy požadováno, aby si našel zaměstnání na plný úvazek, stěžovatel upozorňuje, že pracuje v rozsahu plného úvazku, tedy v rozsahu dvou polovičních úvazků podle smluv, jimiž soudy v řízení provedly důkaz. V rozporu se svými vlastními zjištěními pak městský soud nesprávně argumentuje, že stěžovatel údajně neprokázal důvody, které by mu bránily si najít vhodné zaměstnání na plný úvazek, odpovídající současně jeho vzdělání, případně kvalifikaci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozsudky obvodního soudu i městského soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry obou soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
10. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužily platnou právní právu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že obvodní soud i městský soud na základě důkladně provedeného dokazování své závěry ohledně svěření nezletilého do péče, včetně stanoveného styku a výše výživného řádně odůvodnily.
11. Je nadbytečné na tomto místě opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud ztotožňuje, a která je řádně podložena provedeným dokazováním. Namítá-li stěžovatel nedostatky v procesu dokazování před obvodním i městským soudem, které měly spočívat v nesprávném hodnocení důkazů, při kterém byl kladen značný důraz na soudem zadaný znalecký posudek, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, jestliže by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. bylo-li by možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry - pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat odporující čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
12. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zvláštní specializace klinická psychologie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného znalkyněmi PhDr. Jindřiškou Záhorskou, Ph.D. a MUDr. Gabrielou Leblovou, vyplývá, že ve svém souhrnu jsou oba rodiče schopni vychovávat nezletilé dítě, nicméně s ohledem na osobnostní strukturu a akcentované osobnostní rysy stěžovatele (egocentričnost, manipulativní tendence, nízká emoční stabilita, nízká schopnost kompromisního a kooperativního jednání...) se jako vhodnější vychovatel jeví matka. S ohledem na aktuální rodinnou situaci, postoj nezletilého k rodičům a naopak, vzájemný rodičovský vztah a s ohledem na osobnostní charakteristiky nezletilého se jeví dle závěrů znaleckého posudku jako nejvhodnější svěření nezletilého do péče jednoho z rodičů. V daném případě se jako vhodnější a méně zatěžující pro nezletilého ukazuje z psychologického hlediska jeho svěření do péče matky s umožněním rozšířeného styku se stěžovatelem - například od čtvrtečního odpoledne do pondělního rána, případně další den v následujícím týdnu. Městský soud provedl důkaz i znaleckým posudkem PhDr. Karla Netíka, CSc., který nechal vypracovat stěžovatel. Z tohoto posudku vzal soud za zřejmé, že znalec prováděl pouze vyšetření stěžovatele, nikoliv i vyšetření matky a nezletilého, žádné zkoumání neprobíhalo současně za přítomnosti všech tří osob. Znalec neměl k dispozici soudní spis, vycházel ze závěrů znaleckého posudku z oboru psychiatrie a klinická psychologie vypracovaného dne 22. 5. 2012 znalci MUDr. Jiřím Koutkem a doc. PhDr. Janou Kocourkovou ve věci péče o nezletilého. Závěr posudku PhDr. Karla Netíka, CSc. byl takový, že u stěžovatele nebyly zjištěny vlastnosti či poruchovost, která by narušovala jeho výchovnou způsobilost.
13. Obvodní soud hodnotil v odůvodnění napadeného rozsudku znalecký posudek vypracovaný soudem ustanovenými znalkyněmi jako přesvědčivý a logický, když znalkyně se rovněž náležitě vypořádaly se vznesenými výhradami stěžovatele k jejich posudku a taktéž dle názoru soudu závěry znalkyň v části týkající se hodnocení osobnosti stěžovatele zásadně neodporují závěrům stěžovatelem doloženého posudku znalce PhDr. Netíka. Také městský soud konstatoval správnost závěrů znalkyň, která je dle jeho názoru navíc podpořena i obsahem sdělení opatrovníka o pohovoru s nezletilým, a dalšími soudu zaslanými vyjádřeními. Za stěžejní při posouzení osobnosti stěžovatele v této souvislosti městský soud považoval správnost závěru, že rodiče nejsou schopni dohodnout se na jak podstatných, tak i méně podstatných záležitostí nezletilého. Přitom schopnost kompromisního a kooperativního jednání obou rodičů je pro střídavou péči o nezletilé dítě zásadní, a podle městského soudu v posuzovaném případě rozhodujícím důvodem, proč nelze aktuálně přistoupit ke svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů.
14. Ústavní soud má za to, že v odůvodnění napadených rozhodnutí je ústavně souladným způsobem vysvětleno, proč soudy upřednostnily závěry jimi zadaného znaleckého posudku. Soudy přitom postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou, podle které soud není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, ale může hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy.
15. Nesouhlasí-li stěžovatel s názorem soudů o nedostatcích ve vzájemné komunikaci rodičů, Ústavní soud si je vědom své judikatury, podle které při vyloučení střídavé péče na základě nevhodné komunikace rodičů mají soudy povinnost zkoumat příčinu takového stavu, a dítě zásadně svěřit do péče toho z rodičů, který uznává pozici druhého rodiče v životě dítěte a nebude bránit styku s ním [nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)]. Ze soudem nařízeného znaleckého posudku vyplynulo, že rodiče navzájem vykazují negativní, nepřátelský vztah, vzájemná rodičovská komunikace je velmi narušená a omezená, rodiče nejsou schopni dohody ani na zásadních problémech týkajících se nezletilého, který nepřátelské zaměření mezi rodiči velmi citlivě vnímá. Znalkyně konstatovaly, že nezletilý se snaží rozpory potlačovat, což zvyšuje jeho vnitřní napětí, a v případě, že konflikty budou nadále pokračovat, lze důvodně očekávat další narušení emoční stability nezletilého a jeho psychosociálního vývoje. Dle znaleckého posudku je vzájemný rodičovský vztah natolik narušen, že jedinou vhodnou formou pomoci by mohla být dlouhodobější rodičovská terapie zaměřená na zklidnění vzájemných vztahů a zefektivnění komunikace. Aby však terapie měla efekt, je třeba motivace zúčastněných stran a aktivní snaha o nápravu, což v daném případě, i s ohledem na hloubku vzájemné antipatie, zcela chybí. Se zřetelem k vyhroceným vztahům mezi oběma rodiči i nemožnosti jakékoli dohody mezi nimi ve věcech týkajících se nezletilého obvodní soud usnesením ze dne 18. 9. 2015 č. j. 16 P 19/2015-621 nařídil účast matky a stěžovatele s nezletilým na rodinné terapii v zařízení ANIMA-terapie, o. s., sídlem Praha 2, Apolinářská 447/4a, zaměřenou na zlepšení komunikace mezi rodiči navzájem, ohledně vzájemného respektování se rodičů a společného postupu rodičů při šetření jejich rodičovských kompetencí ohledně péče o nezletilého, rovněž zaměřenou na zmírnění (minimalizaci) napětí, kterému je nezletilý v souvislosti s konfliktem rodičů ohledně jejich sporů o změnu výchovy a rozsahu styku s ním vystavován. V průběhu terapie se dle zprávy zařízení ANIMA-terapie ze dne 13. 2. 2017 ukázalo, že s ohledem na stále vypjatou situaci mezi rodiči byla nakonec společná sezení změněna na individuální sezení s každým z rodičů zvlášť.
16. V posuzované věci tedy městský soud postupoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle které se má soud zabývat tím, jakým způsobem probíhaly dosavadní snahy o zlepšení komunikace, a v případech, kdy je komunikace mezi rodiči ve špatném stavu, má rovněž povinnost pokusit se pomocí různých opatření tuto komunikaci napravit [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)]. Ostatně tvrzení stěžovatele, že nakonec jsou rodiče ve věcech týkajících se nezletilého schopni se domluvit, popírá i skutečnost, že obvodní soud rozhodoval na návrh stěžovatele o takových věcech, jako je určení zdravotní pojišťovny, základní školy, či místa trvalého bydliště nezletilého.
17. Namítá-li stěžovatel, že názor nezletilého na uspořádání jeho poměrů byl v posuzované věci opomenut, Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře zastává právní názor, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, jeho rozumové a emocionální vyspělosti, jakož i zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503) či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. V nálezu sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247) Ústavní soud výslovně uvedl, že nelze a priori například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku deseti let [obdobně srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
18. Ústavní soud je toho názoru, že názor nezletilého byl ve věci dostatečně zjištěn, a to prostřednictvím zpráv opatrovníka, znaleckého posudku, a lékařských zpráv založených ve vyžádaném spise. Ze zprávy opatrovníka o poměrech ze dne 20. 5. 2015 se podává, že byl opatrovníkem dne 10. 2. 2015 s nezletilým proveden pohovor, z kterého vyplývá, že nezletilý má pozitivní vztah k oběma rodičům, neupřednostňuje ani jednoho z nich, spontánně a s nadšením hovořil o svém programu u obou rodičů i v obou mateřských školách. Postup obvodního soudu je tedy v souladu s §100 odst. 3 o. s. ř., podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Proto Ústavní soud neshledal pochybení obecného soudu ani v tom, že nezjišťoval názor nezletilého v jeho sedmi letech způsobem, který by pro něj nebyl stresující a který §100 odst. 3 o. s. ř. nevylučuje.
19. Tvrdí-li stěžovatel, že soudy pochybily také v tom, že při stanovení výše výživného nesprávně posuzovaly rozsah jeho pracovního úvazku, je nutno konstatovat, že městský soud nepožadoval po stěžovateli, aby si našel zaměstnání na plný úvazek, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž uvedl, že jednání stěžovatele, který se zbavuje majetku a pracuje pouze na dohodu o provedení práce, resp. vykonává pouze funkci jednatele s odměnou ve výši 6 890 Kč čistého, aniž by prokázal důvody, které by mu bránily si najít vhodné zaměstnání na plný úvazek, odpovídající současně jeho vzdělání, případně kvalifikaci, hodnotí jako účelové a pro zabezpečení nezletilého jako nezodpovědné. Ústavní soud z odvolání stěžovatele založeného ve vyžádaném spise zjistil, že stěžovatel uvedl své příjmy ve výši 8 900 Kč čistého měsíčně, kterých dosahuje jakožto jednatel společnosti N., nedisponuje žádnými jinými finančními prostředky, rozprodal značnou část majetku, je zadlužený a dále se zadlužuje. V podání městskému soudu ze dne 28. 2. 2018 stěžovatel uvedl, že příjem od společnosti N. se snížil na 6 890 Kč měsíčně za půl úvazku, od 1. 2. 2018 má stěžovatel příjem od Magistrátu hlavního města Prahy ve výši max. 13 913 Kč podle počtu odpracovaných hodin. Shora uvedenému závěru městského soudu o nestabilní finanční situaci stěžovatele nelze za situace, kdy stěžovatel pobírá jakožto jednatel společnosti na půl úvazku 6 890 Kč měsíčně a z dohody o pracovní činnosti odměnu 215 Kč za hod. v maximálním rozsahu 20 hod. měsíčně, tedy max. 13 913 Kč, čeho vytknout. Ostatně stěžovatel v jím vypracované struktuře příjmů a výdajů za rok 2017, taktéž založené v soudním spise, uvádí, že jeho celkové výdělky v roce 2017 činily 195 339 Kč, půjčky v roce 2017 činily 190 000 Kč, celkem výdělky a půjčky 385 339 Kč. Výdaje stěžovatele v roce 2017 činily 383 865 Kč. Jak sám stěžovatel v citovaném podání uvádí, jeho příjmy jsou tedy z poloviny pokryty půjčkami.
20. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele vztahující se k délce jeho styku s nezletilým v rámci kalendářního týdne. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 27. 7. 2012 č. j. 50 P 253/2010-280, kterým byl naposledy upraven styk stěžovatele s nezletilým, byla schválena dohoda rodičů, dle které byl stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilým každý sudý týden v měsíci od pátku od 9:00 hodin do pondělí do 17:00 hodin a každý lichý týden v měsíci od úterý od 9:00 hodin do středy do 17:00 hodin. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stanoven styk v každém sudém týdnu od čtvrtka od 17:00 hodin do pondělí do 7:30 hodin, kdy stěžovatel nezletilého od matky převezme v místě jejího bydliště a nezletilého předá matce zpět ve školním zařízení, které nezletilý navštěvuje, a v každém lichém týdnu v roce ve středu od 14:00 hodin do 18:00 hodin. Soud při stanovení rozsahu styku vycházel ze závěrů znaleckého posudku, podle kterého se jako vhodnější a méně zatěžující pro nezletilého ukazuje z psychologického hlediska jeho svěření do péče matky s umožněním rozšířeného styku se stěžovatelem - například od čtvrtečního odpoledne do pondělního rána, event. další den v následujícím týdnu. Soud přitom rozšířil styk stěžovatele s nezletilým o prázdninách a svátcích, kdy nově byl upraven styk stěžovatele s nezletilým o jarních a podzimních prázdninách a o velikonocích, a mezi rodiče byly rovněž spravedlivě střídavě rozděleny vánoční svátky včetně Štědrého dne.
21. Ústavní soud setrvale judikuje, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tzn., že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, a tento způsob péče je tedy v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusejí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána. Podle §907 občanského zákoníku může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla soudem upřena jejich ochrana. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé péče "automaticky" a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě, tak jak to přesvědčivým způsobem učinily soudy v jimi projednávané věci.
22. Ústavní soud si je vědom složité situace obou rodičů a zejména nezletilého, kdy jen stěží lze očekávat, že by soudy nahradily plně dohodu rodičů a harmonicky upravily rodinný život uspokojující všechny členy rodiny. Odmítnutí této ústavní stížnosti přesto nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, když rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
23. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu