ECLI:CZ:US:2018:3.US.2287.17.1
sp. zn. III. ÚS 2287/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky T. K., zastoupené JUDr. Tomášem Arnoštem, advokátem, sídlem Bartošova 1660/16, Přerov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. dubna 2017 č. j. 70 Co 77/2017-2067, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, nezletilého F. K. a nezletilé M. K. a E. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") označený v záhlaví, neboť je názoru, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a je názoru, že krajský soud nepřihlédl k nejlepšímu zájmu dětí podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Krajský soud rozsudkem, který je napaden ústavní stížností, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 6. 2016 č. j. 0 Nc 2558/2014-1610 ve výrocích I., II. a IV. Výrokem I. tohoto rozsudku okresní soud určil, že nezletilý F. K. (syn stěžovatelky) bude plnit povinnou školní docházku v Základní škole a mateřské škole H. (dále jen "základní škola v H."). Výrokem II. zamítl návrh stěžovatelky na určení, že nezletilá M. K. (dcera stěžovatelky) bude plnit povinnou školní docházku v Základní škole a mateřské škole S. (dále jen "základní škola ve S."). Výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Okresní soud rozhodoval o záležitosti, která je pro dítě významná a o níž se rodiče nedohodli (§877 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský zákoník"), konkrétně rozhodoval o tom, na které škole budou nezletilé děti stěžovatelky F. a M. plnit školní docházku. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vzájemné vztahy mezi rodiči jsou vyhrocené a rodiče jen obtížně řeší otázky týkající se jejich dětí. Otázka studia nezletilých F. a M. K. nebyla dosud soudem řešena a okresní soud se zabýval tím, na které základní škole budou plnit svou povinnou školní docházku v situaci, kdy na výběr připadaly dvě školy (základní škola v H. a základní škola ve S.). Dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilého F., aby navštěvoval základní školu v H., kam chodí i jeho sourozenci M. a J. Jak F., tak M. mají zájmovou činnost v H., kde bydlí, a v dětském kolektivu si vytvořili dobré sociální vazby. Prospěch a chování obou dětí byly na škole v H. v pořádku. Z provedeného dokazování okresnímu soudu nevyplynulo, že by F. trpěl takovým zdravotním omezením či nedostatečným rozumovým vývojem, které by odůvodňovaly výběr jiné školy. Dále v odůvodnění uvedl, že není v možnostech soudu, aby přezkoumával jednotlivé učební plány či osnovy, čímž reagoval na argumentaci stěžovatelky, která zmiňovala jinou formu výuky na základní škole ve S. K obdobným závěrům okresní soud došel i ve vztahu k nezletilé M., u níž neshledal důvod pro změnu školního prostředí, přičemž zmínil, že M. byla na základní škole v H. dobře ukotvena a neměla zde prospěchové či výchovné problémy. Zdůraznil, že další významná změna v jejím životě by byla nežádoucí za situace, kdy je mezi rodiči udržováno konfliktní prostředí.
4. Krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že při neshodě rodičů o tom, jakou školu má jejich dítě navštěvovat, je třeba zvažovat zejména čtyři hlediska v podobě: 1) kvality školy a její výuky, 2) objektivních podmínek pro školní docházku (vzdálenost školy od bydliště apod.), 3) subjektivních podmínek školní docházky (adaptace a prospívání dětí ve školním prostředí apod.) a 4) rodinného prostředí. Ke kvalitě školy krajský soud poznamenal, že v minulosti rodiče pro nezletilou M. a jejího staršího bratra J. vybrali základní školu v H. a sami ji tak pro své děti považovali za "nejlepší". Krajský soud upozornil, že otec dětí ve svém vyjádření poukázal na převis poptávky nad kapacitními možnostmi dané školy. Výhrady matky proti kvalitě této školy (neindividuální přístup, frontální styl výuky, nedostatečné jazykové znalosti) považoval za obecné. Matka dětí nejprve upřednostňovala začínající montessori třídu v základní škole ve S. a v odvolacím řízení začínající školu v O. Krajský soud vyšel z toho, že není zřejmé, jaká je kvalita škol bez faktické minulosti. Naproti tomu základní škola v H. je osvědčená, byť užívající klasické výukové přístupy, vůči nimž matka sdělila své výhrady. Z hlediska objektivních podmínek zmínil, že základní škola v H. se nachází přímo ve městě, kde děti bydlí, na rozdíl od školy v O. vzdálené 40 km. Nezletilý F. má sice diagnostikovanou vadu sluchu, ale nevýraznou, která je řešitelná sezením v první lavici. K subjektivním podmínkám krajský soud uvedl, že prvňáček F. a druhačka M. neměli v základní škole v H. jakékoli problémy a byli v ní spokojeni. Poznamenal, že pokud na základě jediného odpoledne stráveného s matkou ve škole v O. děti projevovaly přání chodit do této školy, nešlo o směrodatné stanovisko dětí. Složitou problematiku výběru školy totiž děti vnímaly svým dětským pohledem (např. pro F. byla tato škola lákavá, protože zde viděl kluky při vyučování ležet pod stromem). Krajský soud vyjádřil pochybnosti o vyjádřeném přání dětí. K tomu uvedl, že v době, kdy matka usilovala o školu ve S., tak obě děti chtěly chodit do této školy, poté, kdy matka usilovala o školu v O., obě děti dle jejího tvrzení toužily chodit do o. školy. K rodinné situaci krajský soud zmínil, že děti žijí od roku 2013 v situaci rozpadu partnerského vztahu rodičů a změna školy by znamenala nutnost nového nastavení podmínek osobního styku rodičů s dětmi a rovněž řešení otázek placení školného na soukromé škole v O.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítla, že nezletilý F. nastoupil dne 1. 9. 2015 do základní školy ve S., byť toliko na první den, a rovněž nezletilá M. zde od 1. 9. 2015 absolvovala prvních 7 dnů školy. Až poté byla M. nucena na základě předběžného opatření okresního soudu v usnesení ze dne 9. 9. 2015 č. j. 0 Nc 2558/2014-803 absolvovat povinnou školní docházku na základní škole v H. Nezletilý F. byl tímto předběžným opatřením poslán dokonce do mateřské školy. Jediným argumentem otce a soudů bylo dle stěžovatelky zachování statu quo, který byl však vytvořen nespravedlivým předběžným opatřením ze dne 9. 9. 2015. Stěžovatelka namítla, že status quo byl ve skutečnosti takový, že F. a M. nastoupili 1. 9. 2015 do základní školy ve S. Po vydání předběžného opatření soudy neúměrně prodlužovaly řízení ve věci určení školy, kterou budou děti navštěvovat. Rovněž tyto průtahy v řízení vedly k vytvoření zaběhlého stavu, kterým pak soudy argumentovaly a v němž stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu.
6. Odvolací soud ve svém rozsudku hodnotil čtyři kritéria (viz bod 4.). Stěžovatelka má za to, že základní škola ve S., případně škola v O. jsou kvalitnější než základní škola v H. Ostatní kritéria jsou dle jejího názoru víceméně totožná. Namítla, že se soudy nevypořádaly s jejími argumenty slabou úrovní angličtiny na základní škole v H. a s důkazy stagnace jejích dětí na této škole. Je přesvědčena, že soudy měly provést důkazy znaleckými posudky ke zjištění nejlepšího zájmu dětí a kvality škol. Hledisko kvality výuky je dle stěžovatelky přední při výběru školy a měla by mu ustoupit kritéria další. Stěžovatelka soudu předložila zprávu Mgr. Čechové z pedagogicko-psychologické poradny, jíž soud provedl důkaz, ale nevyvodil z něj žádné závěry. Stěžovatelka nerozumí tomu, proč soud nepřipustil jako důkaz lékařskou zprávou z ORL (otorhinolaryngologie), která poukazuje na F. sluchovou vadu, jíž je nutno zohlednit při výběru školy. Sluchovou vadou se sice zabýval krajský soud, který ji však zlehčoval tím, že vadu lze kompenzovat sezením v první lavici. Na základě uvedeného se stěžovatelka domnívá, že krajský soud ve svém rozhodnutí nezohlednil nejlepší zájem dětí ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
7. Stěžovatelka dále namítla, že až před jednáním konaným dne 21. 6. 2016 byl zjištěn názor nezletilé M. Tento názor však znevažovala sociální pracovnice, která k tomu nemá oprávnění. Z jejího výslechu neexistuje žádný objektivní záznam, což se týká i zjišťování názoru obou dětí, k němuž došlo 8 měsíců před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu. Nezletilí M. a F. dle stěžovatelky neměli možnost vyjádřit se k tomu, že byli nuceni opustit základní školu ve S., kam nastoupili a šťastně chodili.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum, a dospěl k závěru, že do ústavně zaručených práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
11. Krajský soud se ve svém rozsudku zabýval propracovaným systémem čtyř kritérií (viz bod 4.), jejichž posouzení tvořilo základ jeho hodnocení, na které škole by z hlediska nejlepšího zájmu dítěte měla probíhat povinná školní docházka. Ústavní soud považuje všechna zvolená kritéria za racionální a neshledal, že by při jejich posuzování krajský soud vybočil z požadavků kladených v čl. 36 Listiny na soudní ochranu.
12. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelce v tom, že by se v návaznosti na nastíněná kritéria krajský soud dostatečně nevypořádal s jejími argumenty, které v řízení přednesla. Zdůraznit lze, že obecným soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na soudní ochranu promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, §61; a ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, §29, dostupné na www.echr.coe.int/echr; či nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08 (N 225/51 SbNU 807), bod 12.]. Není porušením práva na soudní ochranu, když obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [viz nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68.]. Co se týče úvah ohledně kvality škol, krajský soud objasnil vůči základní škole ve S. a škole v . že u začínajících škol bez historie či pouze s krátkou historií nelze kvalitu školy náležitě hodnotit. Z posuzovaných škol měla delší historii jen základní škola v H., k níž se krajský soud vyjádřil. Ústavní soud konstatuje, že uvedené představuje dostatečný argumentační základ, z něhož je patrné, jak soud nahlížel na tvrzení stěžovatelky. Na tvrzení o nadání dětí krajský soud reagoval možností individuálního vzdělávacího plánu na základní škole v H.
13. Ústavní soud vyhodnotil, že krajský soud reagoval i na stěžovatelčino tvrzení o vadě sluchu u nezletilého F. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy uváděla (např. č. l. 1720), že F. ztratil 16 % sluchu a ve vysokých frekvencích neslyší téměř nic. I na toto tvrzení krajský soud srozumitelným způsobem reagoval tím, že F. může sedět v první lavici, aby výklad lépe slyšel. Ústavní soud tak konstatuje, že soudy objasnily, proč nepovažovaly za nutné provádět důkaz zprávou z ORL (otorhinolaryngologie) k sluchové vadě. Důvodem bylo, že tvrzení o 16% ztrátě sluchu, k němuž se důkazní návrh vztahoval, nepovažovaly za překážku pro výuku na základní škole v H., což náležitě objasnily. Ústavní soud připomíná, že není povinností soudů každému důkaznímu návrhu vyhovět. V případě, že některému důkaznímu návrhu nevyhoví, musí objasnit, proč mu nevyhověly, což bylo v nynější věci splněno.
14. Z hlediska ústavnosti nelze krajskému soudu vytýkat ani zmínky o nevhodnosti změny školy, do které již děti chodí, a to s ohledem na potřebu určitých stabilizačních prvků v jejich životě za situace, kdy žijí v situaci rozpadu partnerského vztahu rodičů.
15. Stěžovatelka namítla, že okresní soud nejprve na základě předběžného opatření ze dne 9. 9. 2015 vytvořil stav, že její děti M. a J. byly nuceny navštěvovat základní školu v H., a posléze v rozhodnutí ve věci argumentoval nevhodností měnit zavedený stav školní docházky u M. či tím, že starší sourozenci F., který 1. 9. 2016 nastoupil do první třídy, chodí na školu v H. Ústavní soud konstatuje, že vydání předběžného opatření ze dne 9. 9. 2015 si vynutily neshody rodičů ohledně výběru školy pro jejich děti na školní rok 2015/2016 a skutečnost, že k vyřešení těchto neshod byl okresní soud povolán až těsně po začátku školního roku, jehož se neshody týkaly (na okresní soud se ohledně těchto neshod obrátil otec v podání, které soudu doručil až dne 2. 9. 2015, a matka v podání doručeném dne 9. 9. 2015). Dle §75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, postačí alespoň osvědčení skutečností, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením, současně musí být prokázáno, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. K osvědčení skutečností není třeba provádět dokazování, ale je dostačující, že se tyto skutečnosti jeví jako pravděpodobné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 637/05; rozhodnutí Ústavního soudu nepublikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Za popsané situace to byl postup rodičů, který vedl k tomu, že okresní soud zatímně upravoval poměry účastníků předběžným opatřením, u něhož dle právní úpravy postačí osvědčení skutečností, které jsou rozhodné pro uložení povinnosti předběžným opatřením. Stěžovatelka tudíž nepřípadně poukazuje na to, že okresní soud při vydávání předběžného opatření vycházel z návrhu otce k vydání tohoto opatření, v němž byla tvrzení podpořena připojenými doklady.
16. Je zřejmé, že zmíněné předběžné opatření ze dne 9. 9. 2015 napomohlo k založení stabilizované situace výkonu školní docházky, k čemuž pak soudy přihlížely i při rozhodování ve věci samé. Ústavní soud konstatuje, že je zcela logické, že mezi vydáním předběžného opatření a vydáním rozhodnutí ve věci samé uplyne určitý čas, což je dáno mj. přísnějšími požadavky na zjištění skutkového stavu pro rozhodnutí ve věci samé, než je tomu u předběžného opatření. Ani urychlené vydání rozhodnutí ve věci samé týkající se určení školy, na níž budou děti vykonávat povinnou školní docházku, jehož se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolávala, by v posuzované věci nemohlo nic změnit na vytvoření relativně stabilizovaného výkonu školní docházky na základě předběžného opatření do doby vydání rozhodnutí ve věci samé, a to i s vědomím možného odvolacího řízení. Vzhledem k uvedenému a též k tomu, že rozhodnutí krajského soudu nebylo odůvodněno jen zájmem na zachování stability ve výkonu školní docházky dětí, ale bylo odůvodněno i skutečnostmi, které předběžné opatření nemohlo ovlivnit (např. kvalitou školy, dopravní dostupnost školy apod.), Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv délkou řízení ve věci samé. K délce řízení lze zmínit, že návrh otce k vydání rozhodnutí ve věci samé, jímž se určí školní zařízení, které budou M. a F. navštěvovat, okresní soud obdržel dne 2. 9. 2015 (č. l. 781) a návrh matky dne 9. 9. 2015 (č. l. 806), rozsudek okresní soud vydal dne 21. 6. 2016 a krajský soud v odvolacím řízení rozhodl dne 19. 4. 2017. Byť okresní soud v odůvodnění svého rozsudku poukazoval na návrh otce doručený dne 27. 4. 2016 (č. l. 1411) a návrh matky doručený dne 6. 6. 2016 (č. l. 1487), je dle hodnocení Ústavního soudu nutno brát v potaz již návrhy doručené dne 2. 9. 2015 a 9. 9. 2015, což však nic nemění na tom, že porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal.
17. Žádné porušení ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledal ani na základě námitek týkajících se zjišťování stanoviska nezletilých dětí. Krajský soud při svém rozhodování znal stanoviska nezletilého F. i M. zjištěné prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Při posouzení otázky, kdo má stanovisko dítěte zjišťovat (tj. zda tak musí činit sám soud či zda postačí, pokud tak soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce), je podstatná rozumová a emociální vyspělost dítěte. Vůči rozhodování soudů o výchovném uspořádání Ústavní soud v minulosti poukázal na právní domněnku v §867 odst. 2 občanského zákoníku, dle níž o dítěti starším 12 let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Současně však v bodu 25. nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) zdůraznil, že považuje dosažení 12 let za nejzazší možnou hranici a uvedl, že dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem, je nutné posuzovat případ od případu, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let. Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Havelka a další proti České republice ze dne 21. 6. 2007 č. 23499/06, bod 62. (kde bylo nezletilým 11, 12 a 13 let); nález ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167), body 51. až 53. (kde byla nezletilá žákyní 4. třídy základní školy); či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503; kde bylo nezletilé 15 let)]. U dětí mladšího věku zpravidla postačí zjistit jejich názor skrze orgán sociálně-právní ochrany dětí, znalecký posudek či prostřednictvím opatrovníka.
18. V nyní posuzované věci nešlo o úpravu výchovného prostředí, nýbrž o určení školy, kde budou děti plnit svou povinnou školní docházku. I zde lze však poukázat na to, že M. v době rozhodování krajského soudu měla 9 let a 4 měsíce a F. měl 7 let. S ohledem na skutečnost, že volba školy má řadu hledisek vzdálených světu dětí, lze považovat z hlediska potřebné rozumové a emocionální vyspělosti za dostatečné, že stanovisko M. a F. bylo zjištěno prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Záznamy ze dne 15. 3. 2017 o rozhovorech s dětmi (č. l. 1887 a 1888) nenesou známky neobjektivity, jak namítá stěžovatelka. Krajský soud stanovisko dětí znal a ve svém rozsudku se s ním vypořádal způsobem, který neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky. Stanovisko dětí přitom pro soud není závazné.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu