ECLI:CZ:US:2018:3.US.229.18.1
sp. zn. III. ÚS 229/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem, sídlem Joštova 138/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2017 č. j. 7 Tdo 1100/2017-49, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. května 2017 č. j. 5 To 15/2017-3036 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2016 č. j. 53 T 15/2013-2952, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 12. 2016 sp. zn. 53 T 15/2013 byl stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spojení s §210 odst. 1 písm. a) a c) a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky s tím, že výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen, přičemž zkušební doba byla stanovena na tři roky. Stěžovateli bylo dále podle §82 odst. 2 trestního zákoníku uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil způsobenou škodu; dále byl podle §67 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným na tři měsíce a podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích nebo jejich zastupování na základě plné moci na tři roky. Výrokem podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit poškozené obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., částku 18 000 Kč.
3. Jako pokus trestného činu pojistného podvodu byl posouzen skutek, který spočíval v tom, že stěžovatel jako předseda představenstva obchodní společnosti ALADIN plus, a. s., uzavřel dne 25. 3. 2010 pojistnou smlouvu s obchodní společností UNIQA pojišťovna, a. s., o jednorázovém pojištění přepravy zboží (400 000 ks kosmetických tužek a 17 ks zábavních dětských atrakcí) z Brna na Ukrajinu, přičemž v pojistné smlouvě sjednal pojistnou částku 936 000 EUR. Poté oznámil obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., vznik škodné události spočívající v požáru kamionu přepravujícího pojištěné zboží a současně uplatnil nárok na plnění pojišťovny ve výši 936 000 EUR, tj. 23 666 760 Kč, ačkoli věděl, že skutečná hodnota pojištěného zboží je několikanásobně nižší, neboť činila nejvýše 4 027 552 Kč bez DPH. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil v úmyslu získat ve prospěch obchodní společnosti ALADIN plus, a. s., neoprávněně částku nejméně 19 639 208 Kč, kterou však pojišťovna nevyplatila.
4. O odvoláních, která podal stěžovatel proti výroku o vině a trestu a státní zástupce v neprospěch stěžovatele proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 5. 2017 č. j. 5 To 15/2017-3036. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek krajského soudu zrušen v celém výroku o trestu a nově bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel byl odsouzen podle §210 odst. 6 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; dále byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč s náhradním trestem odnětí svobody stanoveným na tři měsíce a podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích nebo jejich zastupování na základě plné moci na tři roky. Odvolání stěžovatele pak bylo zamítnuto.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 7 Tdo 1100/2017-49 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud uvedl, že z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin pojistného podvodu podle §210 trestního zákoníku není významné, zda pojišťovna při sjednávání pojistné smlouvy nevznesla na stěžovatele žádné písemné dotazy týkající se hodnoty pojištěného majetku a že nevyužila svého práva při uzavření pojistné smlouvy přezkoumat hodnotu pojištěného majetku. Podstatné bylo, že stěžovatel se snažil získat pro obchodní společnost, za kterou jednal, pojistné plnění několikanásobně převyšující skutečnou hodnotu pojištěného majetku. Prostředkem k dosažení tohoto cíle bylo stěžovateli to, že jednak při uzavírání pojistné smlouvy a jednak při uplatnění práva na pojistné plnění nadsadil údaje, které při správném postupu měly vyjadřovat skutečnou hodnotu pojištěného majetku. Akceptovala-li by pojišťovna tyto údaje, neodhalila jejich nepravdivost a poskytla podle nich pojistné plnění, vznikla by jí škoda ve výši nejméně 19 639 208 Kč. Jednání stěžovatele tudíž bezprostředně směřovalo k tomu, aby o tuto částku neoprávněně obohatil obchodní společnost, za kterou vystupoval.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí. Namítá, že byl uznán vinným z jednání, které podle jeho názoru není trestným činem, nenaplňuje objektivní stránku přečinu (či dokonce zločinu) a není ani společensky škodlivé. Naopak odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem je výrazem jeho formalistického a rigidního postupu. Podle stěžovatele soudy neodůvodnily, na základě čeho se domnívají, že údaj o výši pojistné částky, který stěžovatel sdělil při sjednávání pojištění, je podstatným údajem z hlediska naplnění objektivní stránky trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a) a c) trestního zákoníku. Nesouhlasí s výkladem §28 odst. 2 ve spojení s §37 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), provedeným Nejvyšším soudem, že pojistník je povinen při sjednání pojištění stanovit pojistnou částku tak, aby odpovídala hodnotě pojištěného majetku, která odpovídá obvyklé ceně tohoto majetku. Naopak podle stěžovatele záleží pouze na úvaze pojistníka, do jaké míry si cení pojištěnou věc s tím, že tato úvaha může převyšovat nebo nedosahovat obvyklé ceny pojištěného zboží. Stěžovatel tak vyslovuje přesvědčení, že údaj o výši pojistné částky není způsobilý být nepravdivým a především nemá ten význam, který mu přisuzují soudy, tj. že akceptací výše pojistné částky, kterou navrhuje pojistník a která převyšuje obvyklou cenu pojištěného majetku, hrozí pojistiteli majetková újma, představovaná tím, že bude plnit nad rámec obvyklé ceny pojištěného zboží. Stěžovatel uzavírá, že trestní právo má sloužit jako ultima ratio, tedy krajní právní prostředek, který však nemůže nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu").
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňuje, že by se skutek soudy posouzený jako pokus pojistného podvodu neudál, nýbrž nesouhlasí s tím, že by měl být hodnocen jako trestný čin, neboť uvedení jiné než obvyklé ceny při stanovení výše hodnoty pojištěného majetku není podle názoru stěžovatele způsobilé naplnit předpoklady trestněprávní odpovědnosti. K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, byly-li by shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, bylo-li by jimi současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v posuzovaném případě neshledal. Napadená soudní rozhodnutí jsou podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavky plynoucí z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Ústavní soud nemá rovněž žádné výhrady proti právním závěrům obecných soudů o naplnění znaků trestného činu pojistného podvodu. Skutková podstata pojistného podvodu podle §210 trestního zákoníku zahrnuje takové trestné činy, které mají charakter tzv. trestných činů předčasně dokonaných, jejichž skutková podstata ve svých znacích obsahuje jednání, která by jinak měla ráz pouhé přípravy či pokusu [srov. obdobně pro původní právní úpravu obsaženou v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 1748/08 (N 88/53 SbNU 117)]. Subjektivní stránka těchto trestných činů spočívá v úmyslném zavinění vztahujícím se k uvedení nepravdivých údajů (či k zamlčení podstatných údajů) jednak při sjednávání uvedené smlouvy, jednak i při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění. Nadsadil-li tedy stěžovatel při sjednávání pojistné smlouvy několikanásobně údaje o hodnotě pojištěného zboží a tuto nadsazenou hodnotu zboží následně po vzniku pojistné události po pojistiteli uplatňoval (byť si byl vědom, že skutečná hodnota pojištěného zboží byla nepoměrně nižší), nelze v právním závěru soudů, že došlo k naplnění skutkové podstaty pojistného podvodu ve stádiu pokusu spatřovat extrémní vybočení z mezí chápání této skutkové podstaty, které by eventuálně mohlo představovat porušení práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu