ECLI:CZ:US:2018:3.US.2323.16.1
sp. zn. III. ÚS 2323/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016 č. j. 30 Cdo 287/2016-193 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. prosince 2015 č. j. 71 Co 353/2015-175, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 39 C 23/2011, z něhož se podává, že stěžovatel se po vedlejší účastnici řízení domáhal z titulu náhrady škody a náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), zaplacení částky 699 000 Kč s příslušenstvím, a to jako kompenzaci za nezákonné trestní stíhání a výkon vazby. Před zahájením jednání u okresního soudu a v jeho průběhu byla vedlejší účastnicí stěžovateli uhrazena částka 49 500 Kč představující náhradu za vykonanou vazbu, částky 189 194 Kč a 36 163 Kč představující náhradu za náklady obhajoby.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 7. 8. 2015 č. j. 39 C 23/2011-138 uložil vedlejší účastnici povinnost, aby dále zaplatila stěžovateli zadostiučinění za vznik nemajetkové újmy ve výši 149 500 Kč (100 000 Kč na nemajetkové újmě způsobené nezákonným trestním stíháním a 49 000 Kč na nemajetkové újmě způsobené výkonem vazby) s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně za období od 22. 9. 2011 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobu do částky 549 500 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. v části výroku, ve kterém byla vedlejší účastnice zavázána zaplatit stěžovateli částku 19 800 Kč s úrokem z prodlení, přičemž v další napadené části, ve které byla vedlejší účastnice zavázána zaplatit stěžovateli částku 129 700 Kč s úrokem z prodlení, jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.
5. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením neshledal přípustným, neboť podle něj pouhý nesouhlas dovolatele s výší přiznaného zadostiučinění nezakládá přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva na soudní ochranu v tom, že mu nebylo přiznáno žádné odškodnění v penězích za nezákonné trestní stíhání a že přiznané odškodnění za vykonanou vazbu bylo zcela bezvýznamné. Rozhodnutím krajského soudu bylo zvýšeno odškodnění za vazbu na 700 Kč za každý den stěžovatelem vykonané vazby, což je podle názoru stěžovatele s ohledem na konkrétní okolnosti případu zcela zjevně nepřiměřená a extrémně nízká kompenzace. Újma, kterou stěžovatel prokázal, je podle něj mnohem závažnější, než odpovídá odvolacím soudem přiznané kompenzaci, neboť každá osoba, která není psychopatem nebo recidivistou, trestním stíháním a výkonem vazby trpí (je jí působena psychická bolest), což je podle tvrzení stěžovatele obecně známá skutečnost, kterou není třeba dokazovat. Stěžovatel považuje za relevantní pro rozhodování o kompenzaci to, že byl jako zcela bezúhonný občan po dobu sedmi let stíhán za trestný čin spojený se sazbou trestu odnětí svobody od pěti do dvanácti let, a to s omezením na svobodě a s dalšími zásahy do občanských práv.
7. Právo stěžovatele na soudní ochranu bylo podle jeho názoru porušeno i formalistickým a zcela svévolným rozhodnutím Nejvyššího soudu, který vyhodnotil dovolání stěžovatele jako nepřípustné, přestože podle stěžovatele toto dovolání obsahovalo potřebnou argumentaci i odkazy na konkrétní judikaturu. Pochybnosti o formě a výši zadostiučinění byly podle stěžovatele podloženy právně relevantním způsobem vymezenou právní otázkou, totiž jak vysoká náhrada nemajetkové újmy mu náleží. Stěžovatel odmítá, že by jeho dovolání obsahovalo "pouhý nesouhlas s výší přiznaného zadostiučinění".
III.
Vyjádření účastníků řízení
8. Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření krajského soudu a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.
9. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že v řízení bylo postupováno v souladu s procesními předpisy, rozhodnutí soudu má základ v hmotném právu a je v souladu s judikaturou. Upozornil, že stěžovatel má pouze jiný názor na přiměřenost formy zadostiučinění či výši finančního odškodnění a přehlíží, že soud je povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Stěžovatel coby účastník řízení byl v průběhu řízení v tomto směru vyzván k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Na poučení nereagoval, přesto z jeho subjektivního pohledu není rozsudek správný. Závěrem svého vyjádření krajský soud navrhl ústavní stížnost stěžovatele zamítnout jako nedůvodnou.
10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění ústavní stížností dotčeného usnesení. Nad rámec tohoto odůvodnění vyložil, na základě jakého důvodu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatel v dovolání napadal toliko výši přiznaného zadostiučinění, aniž by svoji argumentaci podložil určitou právní otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Stěžovatel odkazoval na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která však vzhledem k posuzované věci nebyla relevantní.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Z obsahu a charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatel jimi do určité míry brojí proti samotnému, pro něj nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro něj představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v jeho prospěch.
15. Při posuzování námitky stěžovatele týkající se výše přiznaného zadostiučinění je z hlediska přezkumu prováděného Ústavním soudem relevantní posouzení otázky, zda přiznané zadostiučinění (co do jeho výše) je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilé plnit svou kompenzační funkci, a to jak z hlediska právní pozice stěžovatele, tj. jeho osobních a majetkových poměrů, pověsti apod., tak i z hlediska preventivní funkce v podobě provádění potřebných opatření na straně veřejné moci. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) Ústavní soud konstatoval, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry obecných soudů bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. Jinými slovy, z pohledu Ústavního soudu je podstatné, zda se v konkrétním případě přiznaná forma satisfakce zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy.
16. Ústavní soud nemohl přisvědčit stěžovateli v tom, že postačuje zjištění o jeho trestní bezúhonnosti, neboť samo o sobě nezákonné trestní stíhání představuje citelný zásah do osobnostních práv. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel byl již okresním soudem a následně i soudem krajským vyzýván, aby doložil a prokázal konkrétní zásah do své osobnostní sféry v souvislosti s trestním stíháním. Krajský soud zdůraznil, že rozsah majetkové újmy je nutno posuzovat souběžně podle tří základních kritérií, a to podle povahy trestní věci, délky trestního řízení a právě podle následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Pouhé konstatování porušení práva žalobce v souvislosti s nezákonným trestním stíháním ve spojení se zprošťujícím rozsudkem se krajskému soudu jevilo jako nedostatečné pro přiznání tak vysokého odškodnění, jak původně požadoval stěžovatel.
17. Ústavní soud tyto úvahy a závěry krajského soudu vyhodnotil jako racionální a neshledal v nich žádné pochybení. Podle jeho názoru rovněž výši kompenzace přiznané stěžovateli s přihlédnutím k uvedeným kritériím nelze hodnotit jako extrémní vybočení ze smyslu a účelu právní úpravy.
18. Ústavní soud nepovažuje za opodstatněné ani výhrady stěžovatele vůči způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jím podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacího důvodu podle §237 občanského soudního řádu. V této souvislosti připomíná, že ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, nicméně rozhodování o něm nemůže být vyjmuto z rámce ústavně garantovaných práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355), I. ÚS 2030/07 (N 138/46 SbNU 301), IV. ÚS 2117/09 (N 51/56 SbNU 553), II. ÚS 475/13 (N 129/73 SbNU 941) či I. ÚS 3106/13 (N 196/75 SbNU 211). Ústavní soud proto v rámci přezkumu dovolacího řízení zkoumá, zda v daném případě nedošlo ke svévolnému odmítnutí meritorního přezkumu (denegatio iustitiae) z důvodu restriktivního či "přepjatě formalistického" výkladu příslušných procesních pravidel podmiňujících přístup jednotlivců k dovolacímu soudu, resp. stanovujících podmínky pro připuštění meritorního přezkumu dovolání [srov. též např. nález sp. zn. II. ÚS 3157/14 (N 8/76 SbNU 123) a judikaturu tam uvedenou]. Nejsou-li však důvodem pro odmítnutí dovolání toliko formální či procesní vady návrhu, z ústavněprávního pohledu Ústavní soud u odmítavých rozhodnutí o dovolání podle platné právní úpravy zkoumá pouze to, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč neshledal dovolání přípustným podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu.
19. Nejvyšší soud v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil, že posouzení výše přiznaného zadostiučinění, k němuž směřovaly námitky stěžovatele, je otázkou posouzení okolností konkrétního případu, kdy skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodnutí, nelze v dovolacím řízení revidovat. Ústavní soud akceptuje názor Nejvyššího soudu, že námitky stěžovatele ohledně výše přiznaného zadostiučinění představují polemiku se skutkovými závěry nižších soudů, tudíž nepředstavovaly a ani nemohly představovat způsobilý dovolací důvod. Odmítnutí stěžovatelova dovolání pro nepřípustnost proto nelze považovat za zásah do jeho práva na soudní ochranu.
20. Ústavní soud shrnuje, že obecné soudy řádně odůvodnily své skutkové i právní závěry, jejich argumentaci, tak jak je rozvedena v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nejsou svévolná, ale jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní tedy soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu